Zajímalo by mne následující:Mám staršího syna,skoro 6 letého a druhéno,o 1,5 roku mladšího.V poslední době se velmi často zamýšlím nad tím,že nespravedlivě větší koláč mojí pozornosti sklízí ten starší.
Jednak jeho problémy jsou pro mne zajímavější-je vždycky radostnější například ho učit sčítat a odčítat,než mladšího učit počítat do 15.Navíc ten mladší je se svou pozicí druhého vlastně smířený,je neprůbojný,což ten starší je pravý opak.(Což sleduji i v případech synů u svých přátel,je to možná obecné)Například staršího syna když se člověk zeptá,co chce k Vánocům,chrlí jeden dárek za druhým,z mladšího jsme museli páčit 2-3 dárky měsíc.Ve finále to pak dopadá,že kdo žádná přání nemá,tomu se taky neplní.
Vesměs je klasický průběh takový,že se vlastně věnuji tomu staršímu.Pak přijde chvíle,kdy si uvědomím,že to není dobře a začnu se zajímat,co by mladší chtěl.Zjišťuji,že neví a nic nechce,spkojený moc není,ale je smířen se situací a vlastně to považuje za normální.(Což mi přijde strašné)Takže z něj chvíli páčím,co by tak chtěl,pak to vzdám a zase dělám něco,co chce starší.
Máte někdo podobnou zkušenost?Jak to řešíte?
|