Egon Ervín Kisch: PasákPo reportážních knihách Americký ráj a Objevy v Mexiku jsem byl zvědavý, jaký byl Kisch coby prozaik, protože v těch předchozích knihách mi přišel jeho styl takový poněkud kostrbatý. V Pasákovi jako by to byl úplně jiný spisovatel. Hned od začátku mě to chytlo, úsporný a čtivý styl psaní, bez zbytečných kudrlinek, vše hezky na tvrdo a bez příkras, i když mohl vynechat zbytečné opakování toho, co se přihodilo, protože čtenář zas tak hloupý není, aby si to nepamatoval, zvlášť když nejde o nijak rozsáhlé dílo. V tomto jediném románu, který Kisch napsal a vydal v roce 1914, popisuje život nemanželského syna Jaroslava Chrapota z Kampy, který se dostává na scestí, přičemž ale není vyloženě grázl velkého formátu. Je to postava dosti rozporuplná, na jednu stranu dost nesympatická, ale na druhou zase budící sympatie a někdy až soucit. Záleží na naturelu čtenáře. Ačkoliv autor nijak netlačí na pilu, přesto se jeho román stává svým způsobem sociálně kritickým, přičemž neopomíjí ani otázku nacionální, která v tehdejší době šla s tou sociální ruku v ruce. Svého času byl Pasák velmi úspěšnou knihou, mnohdy čtenou v tajnosti pro pikantnost námětu. Z dnešního pohledu už dávno tato pikantnost zmizela, protože třeba velmi krátká sukně, která nedosahovala ani ke kotníkům, nechá čtenáře zcela v klidu. Román má v sobě atmosféru tehdejší Prahy, kterou Kisch jakožto lokálkář velmi dobře znal. A jak sám řekl, změnil jen jména, lidé byli skuteční, takže jde o pravdivý příběh, který se tak nějak podobně tehdy odehrál po katastrofě na Vltavě, kdy vybouchl výletní parník František Josef I. |