Dostávám se konečně k fotkám a záznamům ze druhého dne alpské dovolené.
Po zvážení jsem vyškrtnul větší akce a zaměřil se trošku na pohodu. Žádné lození po hřbetech velehor, ale procházka kolem jezera. I počasí mělo být, a bylo, lepší.
Cílem bylo horské jezero Unterer Rotgüldensee. Unterer, protože nad ním leží ještě Oberer Rotgüldensee. Na mapě jsem naplánoval okruh z parkoviště s dojezdovou vzdáleností cca 25 km od bydlení. Horská chata s restaurací, výhledy, panoramata, romantika a tak dále. Proto přece na dovolenou jezdíme.
Kdo čeká nějaký dramatický zvrat, tak se nedočká. Cesta proti toku řeky Mur vedla neustále se zužujícími a klikatými silnicemi s leckdy krkolomnými zatáčkami, ale provoz byl minimální. Rakušané jsou pořádní a pečliví, všechno je sjízdné a vzorně udržované. Parkoviště je v místě, kde silnice končí, dál už jsou závory a vjezd jen na povolení nebo za poplatek. Dál se jde cca 4 km nepřetržitým prudkým stoupáním až k jezeru, přičemž mne dostihla poměrně záhy krizovka, ale zvládnul jsem to. Přece jen nejsem žádný sportovec a po předchozí náročné túře se fungovalo poněkud hůře.
Ovšem hory, to je prostě něco. Každé zastavení na vydýchání člověka odmění nádhernými výhledy na úbočí a vrcholky skoro třítisícovek. Kochal jsem se na každém kroku, bylo to závratně nádherné. Celý obzor obkroužily horské masívy, které se výrazně proměňovaly podle výšky, porostu a horniny. Takže od bílých skalisek, přes vzdálené plochy s již suchou trávou až po zalesněné svahy.
Samotné jezero se objeví náhle, protože výstup vede na hráz. Najednou člověk kouká na vodní plochu kouzelně zasazenou do horského sedla pod vrcholem Eisenkopf (2802 m). Vlastní jezero je přírodního původu, ale hráz byla v padesátých letech zvýšena o 18 m na celkových 45 m, aby během tání nebylo ohrožováno údolí. Při zvednutí hladiny je voda je odváděna 6 km dlouhým tunelem, a vůbec jde o poměrně rozsáhlé inženýrské dílo, kterému zůstal stále zachován přírodní charakter.
U jezera vystavěli v devadesátých letech poměrně velkou chatu s ubytováním Rotgüldenseehütte, ovšem ta měla zavřeno, sezóna již skončila. Měl jsem představu, že si jezero obejdu, jak bylo naznačeno na turistické mapě. To ovšem nebylo možné, prakticky schůdná je jen jedna strana a to obtížně. Tam jsem se vydal s představou, že jsem za hoďku zpátky u chaty, že dojdu, kam to půjde. Opět se ukázalo, že plánování v horách je velmi nejisté a je vždy dobré mít velkou rezervu. Po strmém břehu vedla úzká zaříznutá a kamenitá pěšina, dolů sráz do jezera, nahoru se tyčí mohutná skaliska. Bylo třeba si dávat pozor na každý krok, obzvláště, když nízké slunce svítilo přímo do očí.
Do bodu úvratu jsem došel za hodinu a půl a byl jsem celkem hotový. Trasa vedla dál, nebo spíš výše, ale už byla ve stínu zadní jezerní stěny, co měla výšku nad hladinou odhadem 50-70 m. Takže i když všude kolem svítilo slunce, ve stínu byl trvalý mráz, cesta byla zledovatělá a vypadala dost nebezpečně. Pomalu jsem se vracel, sluce svítilo do zad a odměnou za tu štrapáci mi byly opět fantastické výhledy. Vlastně každý kousek naskytnul něco nového, co stálo za vyfocení, i když jsem věděl, že snímky nemají šanci zachytit, co se dá vidět a procítit.
Návrat proběhnul bez problémů, sice opět vše zabralo o dvě až tři hodiny více, ale bylo to skvělé. Denní bilance byla cca 18 km. Nejvíce zvláštní byla na tom celém putování jedna věc. Za oba dny jsem nepotkal jediného člověka. Fakt, přesně nula lidí. Což při nachozených čtyřiceti kilometrech není úplně samozřejmé, ale bylo to prostě tak. Legrační bylo, že po návratu jsem si přeložil nápis u jezera, který varoval, aby se na stezku u jezera nikdo nevydával sám, ale aby tam lidi chodili pouze ve skupinách. Padají tam prý balvany (ano, byla jich všude spousta) a není žádný signál.
Celkově mi Alpy učarovaly a počítám tak v květnu bych se tam opět rád vydal. |
Registrace nového uživatele 
