Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Lopuch, server nejen
pro botaniky

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub Panzer General [ŽP: 6 týdnů] (kategorie Hry) moderují Hartmann, stanny.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 17:46

Příteli, který vstupuješ do tohoto klubu poprvé: Pokud Ti název "Panzer General" je povědomý, jistě jsi už alespoň jednou v životě neodolal pokušení a zahrál sis tuto skvělou strategickou hru; pak se v tomto klubu budeš cítít jako ryba ve vodě (případně jako Wittmann v Tigerovi), neboť se ocitáš mezi spoustou podobně orientovaných nadšenců. A pokud jsi slasti PanzerGeneralování ještě neokusil - pak se Tě pokusíme získat mezi nás, pravověrné. Třeba Ti v tom pomůže

Česká stránka Panzer General

NÁVODY
Motto koordinátora:
Nabízím každému pomocnou ruku, ale nikoho nebudu vodit za ručičku

Záloha klubu - PG manuál - Jak rozběhat PG - Vše k turnaji - PG web - Tel. kontakty na hráče (k dispozici u velitelů)

INFORMACE PRO NOVÁČKY:
Pro zařazení do Turnaje je třeba absolvovat Přijímač!

PŘIJÍMAČ




Právě se hraje 5. turnaj v Panzer Generalovi

Oficiální turnajový email: turnaj.panzergeneral@email.cz

1. etapa - 2. etapa - 3. etapa - 4. etapa - 5. etapa - 6. etapa - 7. etapa - 8. etapa - 9. ETAPA ROZLOSOVÁNA - Graf vývoje skóre

PANZERLIGA na Homepage

   WoT klan Panzer General

== >> - formulář na Treffung ==

== Dohledávání obrázků ze série Panzer General ==

== Prager Treffung 15.3.2024 ==

  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help
 Titulek, text příspěvku  
Opište pozpátku následující text bez prostředního znaku: kubyoux
[ 5824 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
delandel Delandel 9.6.2024 11:20  22542
Operation Weserübung 12 - Plány německé flotily.

Ačkoli byl admirál Raeder z nadcházející invaze do Norska šťastnější než kdokoli jiný. Německá flotila přitom nebyla na takové operace vůbec připravena. V té době neměla Kriegsmarine specializované vyloďovací lodě. Koneckonců, velké vyloďovací operace nebyly součástí konceptu námořní války nájezdníků na komunikacích. Němci začali stavět všechny tyto četné německé vysokorychlostní vyloďovací čluny, trajekty Siebel a další vyloďovací lodě právě po norské společnosti.

Nejtěžším momentem během obojživelné operace je začátek vylodění prvních jednotek, kdy jsou nejzranitelnější. Vylodění jednotek první vlny z nízkorychlostních transportních lodí s kombinovanými zbraněmi, obvykle přestavěných z běžných civilních parníků, bylo velmi riskantní, protože je mohla britská flotila zachytit na moři. A pak bude hrozný konec.

Právě z těchto důvodů náčelník námořního štábu Otto Schniewind vyjádřil skepsi ohledně vylodění v Norsku v říjnu 1939 (operace Weserübung 7). Ale nyní, když situace začala vyžadovat skutečnou akci, všichni velitelé vycházeli z důvěry, že hlavní pro ně je přistát v Norsku rychlostí blesku. A téhož dne norský král oznámí, že němečtí přátelé přišli na pomoc a nemá smysl klást odpor. Němci tedy věřili, že pro úspěch operace se potřebují dostat do Norska jakýmikoli prostředky a přistát, aniž by se cestou utopili.

A pak se rozhodli zariskovat a uskutečnit opravdu šílený plán. Vyloďovací jednotky první vlny budou naloženy přímo na válečné lodě. Vojáci budou umístěni přímo na křižníky a torpédoborce, jejichž rychlost jim umožní rychle se přeplavit přes moře kolem Britů a přistát přímo v přístavech největších norských měst včetně hlavního města. Po vylodění jednotek se válečné lodě budou muset okamžitě vrátit do Německa. A další zásobování bude probíhat přes Dánsko, které bylo tentokrát obsazeno, po nejkratší trase.

Německá flotila vytvořila šest oddílů lodí s výsadkovými silami. Aby uspěli, potřebovali současně vylodit jednotky v šesti přístavech a obsadit je.

Oslo, Kristiansand, Egersund, Bergen, Trondheim a Narvik.

Vylodění musí proběhnout v 5:00 za tmy. Lodě budou muset plout s vypnutými světly. Žádosti norských hlídkových lodí by buď neměly být zodpovězeny, nebo by odpověď měla znít, že byly z neutrálních států. Němci věděli, že přístupy k většině norských přístavů střeží pobřežní dělostřelecké baterie. V plánu bylo zajmout je vyloďovacími jednotkami nebo projít kolem vysokou rychlostí. Žádné letecké útoky proti norským pobřežním opevněním nebo proti norské vojenské infrastruktuře se nepředpokládaly.

Přátelské zachycení.

Němci navíc hodlali dobyté opevnění a děla v budoucnu použít k obraně, kdyby se náhle Britové také pokusili přistát.


K této osudné operaci Němci skutečně použili téměř všechny bojeschopné lodě Kriegsmarine. Nyní čekala německá flotila největší operace ve své historii, na níž závisel výsledek války. Sbírali proto vše, od nejtěžších bitevních lodí a křižníků, které v té době měli, až po malé torpédové čluny, které by byly naloženy i pěchotou. Dvě nejsilnější německé lodě druhé světové války, bitevní lodě Bismarck a Tirpitz, ještě nebyly součástí flotily a jen to je zachránilo před účastí v operaci. Ale byly zapojeny obě nejnovější bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau.

Třída Scharnhorst (1936).

Zapojen byl i jediný dělník v té době ze tří kapesních bitevních lodí Deutschland, které se 25. ledna 1940 moudře přejmenovaná na „Lutzow“

Zúčastnili se i doba těžké křižníky Blucher a Admirál Hipper, které byly ve flotile.

Stejně jako čtyři lehké křižníky:

Emden.
Koenigsberg.
Karlsruhe.
Köln.

Kromě toho tam bylo 14 torpédoborců. 8 malých torpédoborců a několik desítek malých pomocných lodí a torpédových člunů.
Posily pro vyloďovací jednotky, techniku, těžké zbraně a munici měly dodat transportní lodě ve druhé vlně vylodění. Němci měli k zásobování celé invazní armády asi 45 různých transportních lodí.

Ochranou proti případnému zachycení britskou flotilou německých transportních lodí podél celého pobřeží Norska se měly zabývat německé ponorky, které byly také přivezeny ve velkém počtu. Ponorky na začátku března dostaly rozkazy opustit své lovecké pozice na oceánských komunikacích a vrátit se na základny. Ponorek přitom stále nebylo dost a během operace dokonce zastavili výcvikový cyklus mladých ponorek a odebrali jim šest starých cvičných ponorek. Celkem bylo do operace zapojeno asi 32 ponorek.


Německo bylo nuceno dočasně ukončit své námořní obléhání Británie. Předpokládalo se však, že to nebude trvat dlouho. Několik dní klidu a německá flotila se brzy vrátí k nájezdníkům na komunikaci. Teprve nyní z mnohem lepší pozice, s novými námořními základnami v Norsku. Takže ten risk stál za to.
hartmann Hartmann Černý ďábel Ukrajiny - Panzer General developer 9.6.2024 09:59  22541
Hloupnou hráči? Studie ukázala, že strategie zajímají stále méně lidí
vlk Vlk 4T Modrý tým; Rozhlédnu se a pak kousnu! 7.6.2024 16:53  22540
6.turnajOslovím mjm169 a odehrajeme Balkán.
delandel Delandel 7.6.2024 13:45  22539
Operation Weserübung 11 - Německý mazaný plán invaze do Norska.
(Je to velmi mazaný)


21. února Němci našli velitele nadcházející invaze. Byl jím jmenován generál Falkenhorst, který velel 21. armádnímu sboru.

Historická literatura téměř vždy zmiňuje, že jedním z kritérií pro jeho jmenování bylo, že měl zkušenosti s podobnými neobvyklými vojenskými operacemi v minulosti ve skandinávském regionu.

V roce 1918 se německá divize pod velením generála Rüdigera von der Goltze vylodila ve Finsku, aby podpořila bílé hnutí v jejich občanské válce proti rudým. Poté německé jednotky výrazně pomohly bílým porazit a vyhodit Rudé z Finska, načež zůstali pod kontrolou Finska pro císaře.

Takže v roce 1918 byl Falkenhorst náčelníkem štábu Rüdigera von der Goltze, který plánoval finskou operaci. Proto byl jmenován pověřeným vytvořením plánu okupace Norska.

Je to legrační, protože Falkenhorst o Norsku nevěděl vůbec nic a nikdy tam nebyl. Po setkání s Hitlerem byl překvapen a šel splnit svůj úkol. Za tímto účelem si koupil turistického průvodce po Norsku a pomocí jeho hotelového pokoje rychle vymyslel operační plán, který předložil Führerovi. Fuhrer schválil a schválil plán, načež začala seriózní práce personálu na přípravě podrobností operace.

Nikolaus von Falkenhorst.

První, co Falkenhorst ve svém průvodci viděl, byla skutečnost, že mezi Německem a Norskem se nachází další země, Dánsko. A skutečně to zasahuje do logistiky pro norskou invazi. Dobytí Dánska by zároveň mohlo výrazně zjednodušit přesun jednotek do Norska. A dánský Jutský poloostrov byl pro německé letectví výborným odrazovým můstkem. Obecně Falkenhorst okamžitě navrhl obsadit nejen Norsko, ale také Dánsko.

Hitler tento návrh podpořil. I kdyby v Dánsku žádný Quisling nebyl, tato země byla sousedem Německa s velmi úzkými vazbami, a to i na politické a vojenské úrovni. Stát byl velmi malý a slabý. Proto bylo plánováno oficiálně oznámit dánské vládě hodinu před invazí nadcházející okupaci jejího území, aby byla chráněna její neutralita před britskou agresí. Samozřejmě s garancí opuštění Dánska určitého podílu suverenity a další práce současné dánské vlády. Ve skutečnosti, pokud jde o Norsko, myšlenky byly stejné. V noci na začátku invazní operace musel německý velvyslanec v Norsku také Norům podat úplné vysvětlení situace a toho, že Německo bylo nuceno je chránit před Brity tím, že je obsadilo s výzvou, aby nekladli odpor a poskytli politické záruky norskému králi, že zůstane suverénním panovníkem země.

Věřilo se, že dánští i norští králové budou nevyhnutelně souhlasit s kapitulací. Protože v tu samou chvíli Němci rychle a náhle obsadí všechny důležité přístavy a letiště. Zablokována budou i hlavní města těchto zemí. Celá role německých ozbrojených sil tak doslova sestoupila do demonstrací síly, která měla přesvědčit skandinávské neutrály, aby přijali německé podmínky a nekladli odpor.

1. března vydal Hitler směrnici, která přímo naznačovala:
V zásadě se musíme snažit, aby tato vojenská operace měla charakter přátelského zajetí. Účelem invaze je ozbrojená obrana neutrality severních států. Relevantní požadavky sdělí vláda, jakmile invaze začne. V případě potřeby poskytnou nezbytný důraz ukázky flotily a letecké ukázky.


Právě v této atmosféře přátelského zajetí a demonstrace síly probíhaly německé přípravy před zahájením operace.


Vždy stojí za to začít s přípravou strategie s klasickou rozvědkou, agentní rozvědkou v podobě Abwehru, kterou měli Němci v kterékoli evropské zemi v Norsku s ní bylo všechno velmi špatné. Němci do konce 30. let Norsko ani teoreticky nepovažovali za potenciálního nepřítele a měli zde velmi slabé agenty. To však nebyl důvod k obavám. Malá norská armáda nebyla pro nikoho na světě žádným tajemstvím. Bylo známo, kde se nacházejí místa trvalého nasazení norských jednotek a letiště. Nikdo vážně nečekal, že se setká s nějakým zvláštním překvapením v podobě některých aspektů norské obrany, o kterých Němci nevěděli. Abychom měli aktuální informace o norských námořních základnách a letištích, prováděl se samozřejmě letecký průzkum a fotografování. Severní Norsko však bylo mimo dosah německých letadel.

K průzkumu Němci používali čtyřmotorové dalekonosné víceúčelové letouny Focke-Wulf Fw 200 Condor. Ve skautské verzi s kamerou. I jejich dostřel však stačil pouze na pokrytí území od Osla po Bergen, které Němci pečlivě studovali. Ale zbývající strategicky důležité cíle pro dobytí, včetně přístavu Narvik, který se nacházel daleko na severu, nebyly letadly prozkoumány.

Dobře - Němci se rozhodli, že to stačí.
Nakonec nezaútočíme na Maginotovu linii, jde o přátelské zajetí. Nějak přistaneme a zvládneme to bez dálkového leteckého průzkumu.

I když jsou však výpočty Němců správné a Norsko neklade odpor, pak i tak samotná operace k rychlému zavedení jednotek na území této země vyžadovala pečlivou přípravu a seriózní operační dovednosti při její realizaci. Samotná geografie země nedávala na výběr a Němci byli postaveni před rozsáhlou obojživelnou vyloďovací operaci.
delandel Delandel 7.6.2024 13:30  22537
Operation Weserübung 10 - The Navy's here!

Zatímco v samotném Norsku a okolí byl klid, námořní válka mezi Británií a Německem už hřměla ze všech sil.

Admirál Raeder zahájil svou kampaň, kterou Němci nazvali Obléhání Británie. Samozřejmě, v roce 1939, bez dobytí Norska a pobřeží Holandska a Francie, bylo obléhání Britů obtížným úkolem. Němci se ale opravdu snažili. A přestože Němci nepostavili tak velkou flotilu jako Britové. Podařilo se jim co nejkompetentněji využít těch pár zdrojů, které měli při stavbě svých lodí.

Samozřejmě, kdo slyšel o bitvě o Atlantik, samozřejmě si v první řadě pamatuje početné německé ponorky, ale ve skutečnosti Němci přistupovali k operacím nájezdníků mnohem komplexněji. Nebyly to jen německé ponorky, které musely vykuchat britskou námořní komunikaci. Ale také například pomocné křižníky, torpédové čluny a samozřejmě kapesní bitevní lodě Třídy Deutschland.

Jedná se o jedinečné, silné válečné lodě původně navržené jako oceánské nájezdníky. Německo začalo válku se třemi tak silnými loděmi. Které byly oficiálně kvalifikovány jako těžké křižníky, ale ve skutečnosti s výkonným dělostřelectvem ráže 280 mm v tomto ukazateli výrazně převyšovaly klasické těžké křižníky té doby, jejichž dělostřelectvo nepřesahovalo ráži 203 mm. Ale také jim chybí síla skutečných bitevních lodí. V každém případě to byla velmi impozantní síla pro zničení námořních komunikací.

Stavěly se však i další lodě, které se takové vojenské slávy nedočkaly. Ale sehráli klíčovou roli v zajištění celé této války nájezdníků. Například Němci jako první na světě postavili specializované plavidlo, plovoucí základnu pro torpédové čluny.

Plovoucí základna torpédových člunů "Tsingtau"

Nezapomněli ani na své kapesní bitevní lodě. Vzhledem k tomu, že tyto obrovské lodě s posádkou více než 1000 lidí musely samy plout celé měsíce přes oceán. Aby byla zajištěna jejich autonomie, museli být zásobováni přímo v oceánu. A za tímto účelem Němci postavili řadu specializovaných zásobovacích lodí speciálně pro těžké oceánské nájezdníky. Jednalo se o tankery typu Dithmarschen.

Tři z nich byly postaveny speciálně pro každou z kapesních bitevních lodí.

-Dithmarschen.
-Altmark v roce 1940 byl přejmenován na Uckermark.
-Westerwald byl přejmenován na Nordmark v roce 1946.

Jednalo se o obrovské lodě s výtlakem více než 20 000 tun. Jeho délka byla 178 metrů, šířka - 22 metrů, ponor - 9,3 metru. Čtyři dieselové motory MAN poháněly dva vrtulové hřídele, z nichž každý byl vybaven 4listou vrtulí o průměru 5,2 metru. Výkon elektrárny byl 22 000 koní, což umožnilo vyvinout velmi vysokou rychlost - 21 uzlů. Teorii křižní války odpovídal i cestovní dosah – 12 500 námořních mil při rychlosti 15 uzlů. Cisterna mohla přepravit 7933 tun kapalných paliv a mazacích olejů, 972 tun různé munice, 790 tun potravin a 100 tun náhradních dílů a zařízení. Loď byla vybavena výkonným navijákem, který v případě potřeby odtáhl těžkou válečnou loď. Čerpací zařízení Dithmarschen umožnilo přečerpat 500 tun paliva za hodinu. Sklepy pro skladování munice byly chlazené, vybavené zabezpečovacími systémy a mechanizovanými nakládacími a vykládacími systémy.

Dvě kapesní bitevní lodě Deutschland a Admirál Graf Spee byly nasazeny do Atlantiku na příkaz Raedera v srpnu 1939. Byly zde rozmístěny i dvě zásobovací lodě, loď Westerwald byla přidělena do Deutschland a loď Altmark byla přidělena admirálu Count Spee. Jakmile Británie vyhlásila Německu válku, nájezdníci zahájili hon na britské obchodní lodě v Atlantiku.

Kampaň Deutschland musela být předčasně přerušena. Poté, co potopil dvě lodě, byl nucen vrátit se do Německa kvůli poruše. Admiral Graf Spee lovil obchodní lodě v rozsáhlých oblastech jižního Atlantiku od pobřeží Brazílie po Jižní Afriku. Jeho kampaň trvala více než 3 měsíce, během kterých potopil 11 britských lodí. Během této doby se čtyřikrát setkal s Altmarkem, tankoval z něj palivo a dostával munici. Na oplátku předal zásobování zajatých britských námořníků na loď. K jejich poslednímu setkání došlo 7. prosince 1939 a již 13. prosince byl Admiral Graf Spee konečně zachycen britskou křižníky armádou. Poté se odehrála slavná bitva u La Platy. A stalo se, že admirál hrabě Spee se poté nemohl vrátit do Německa.

Altmark, který zůstal bez svého svěřence, čelil dlouhému návratu z jižního Atlantiku, obeplul Britské ostrovy ze severu a vstoupil do teritoriálních vod Norska v naději, že se přes ně bezpečně vrátí do Německa. Altmark byla oficiální lodí Kriegsmarine a přepravovala přes 300 zajatých britských námořníků. Být v mezinárodních vodách pro válečnou loď je zločin. Altmark ale plul pod obchodní vlajkou a oklamal Norové.

Britská letadla však zahlédla Altmark v norských vodách. Po smrti Admirala Grafa Spee začali Britové hledat jeho zásobovací loď. A tak objevili Altmarka, skrývajícího se u norského pobřeží. Britové věděli, že loď převážela zajatce, a tak Britové požadovali, aby Norové přinutili Němce k propuštění zajatců. Norové to ale odmítli udělat s odkazem na svou neutralitu.

A pak, 16. února 1940, britský torpédoborec Cossack vtrhl do norských vod a nalodil se na loď Altmark.
Během krátké bitvy bylo zabito několik Němců a všichni britští zajatci byli osvobozeni.

Ukázalo se, že Britové i Němci záměrně porušili norskou neutralitu. Oba ale zároveň z tohoto incidentu obvinili Norové. Britové proto, že Norové dovolili německé válečné lodi proplout jejich vodami. A Němci obvinili Norové, že dovolili britské lodi uspořádat námořní bitvu v jejich neutrálních vodách.

Incident v Altmarku přesvědčil obě strany, že norská neutralita není životaschopná a urychlil rozhodnutí o co nejrychlejší okupaci Norska. Bylo to poté, co Chamberlain nakonec Churchillovi ustoupil a souhlasil s okupací Norska, pokud nepustí spojenecké jednotky dovnitř. A právě po tomto Hitler učinil konečné rozhodnutí o obsazení Norska a vydal rozkaz k zahájení urychlených příprav na invazi do Norska. Nejzajímavější na tom je, že obě strany samozřejmě tušily, že by jejich nepřítel mohl obsadit i Norsko, ale nevěděly přesně, kdy se tak stane. A v této nevědomosti se jejich závod odehrál.

Kdyby tehdy Norové věděli, jak energicky proti nim jejich přátelé Británie a Německo připravovali zločiny, byli by velmi překvapeni. Samozřejmě, v tuto chvíli už bylo Norsko stejně odsouzeno k invazi...
Přesto budeme muset obsadit Norsko.


Pokud jde o Altmark, tanker byl 6. srpna 1940 přejmenován na Uckermark a nadále byl používán jako pomocné a zásobovací plavidlo Kriegsmarine. Mezi lednem a březnem 1941 tanker podporoval operace bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau v Atlantiku.

9. září 1942 tanker odjel z Francie do Japonska.

30. listopadu 1942 došlo v lodi k velkému výbuchu, který roztrhal Uckermark na kusy a zničil Uckermark a některé sousední lodě, které se potopily v důsledku obdržené škody. Výbuch zabil 53 členů posádky Uckermark. Příčinou výbuchu byla prý náhodná jiskra při opravách palivových nádrží.

Přeživší členové posádky Uckermark odjeli domů na pomocné lodi Kriegsmarine Doggerbank. Večer 3. března 1943 byl Doggerbank omylem napaden německou ponorkou U-43 a potopen. Pouze jeden člověk z 365 na palubě přežil...
delandel Delandel 2.6.2024 00:46  22532
Operation Weserübung 9 - Vzhled arcizrádce.

Léto 1939.
Když už byl střet mezi Británií a Německem nevyhnutelný, bylo také jasné, že Norsko si dříve či později bude muset vybrat stranu.
Quisling se rozhodl, že je čas jednat.

Cestuje do Německa, kde se setkal s Alfredem Rosenbergem, vedoucím odboru zahraniční politiky NSDAP. Jeden z ideologů německého nacismu.

Znali se od roku 1934, kdy se Quisling poprvé zúčastnil mezinárodní fašistické konference v Montreux. Během návštěvy Berlína v červnu 1939 Quisling informoval Rosenberga, že v Norsku došlo k politickému rozkolu mezi buržoazními stranami pod plným britským vlivem a Norskou dělnickou stranou, jejímž cílem bylo přeměnit zemi na sovětskou socialistickou republiku. Zdůraznil strategický význam Norska ve válce mezi Německem a Velkou Británií a výhody, které by jedna strana mohla získat, kdyby získala kontrolu nad norským pobřežím.

Rosenberg odkázal Quislinga na ministerstvo zahraničí. Němečtí diplomaté si však byli dobře vědomi politické reality v Norsku. A to, že Quisling tam nehraje žádnou roli. A když Quisling začal žádat o peníze, řekli, že teď je jim vše jasné. Jste jen další politický tulák, který nás přišel oklamat, aby získal peníze ve jménu vítězství národního socialismu po celém světě. Sbohem Quislingovi.

A bylo to naprosté selhání. Zdálo se, že tím Quislingova cesta měla skončit. Ale zase měl šanci. Zatímco největší norští podnikatelé byli odhodláni přátelit se s Británií, malá část norského podnikání, která nebyla tak velká a bohatá, ale o nic méně chamtivá, byla zaměřena na přátelství s Německem a podporovali Quislinga. Jedním z těchto podnikatelů, kteří snili o tom, jak se Norsko stane proněmeckým a on bude moci odebrat majetek větším kapitalistům a stát se tak novou elitou v zemi, byl Viljan Hagelin.

Albert Viljam Hagelin

Hagelin, který žil mnoho let v Německu a měl kontakty v německých vysokých kruzích, se dozvěděl, že admirál Raeder snil o vlastnictví námořních vojenských základen v Norsku.
11. prosince 1939 představil Viljan Hagelin Quislinga Raederovi.

Quisling okamžitě hovořil o probritském kurzu norské vlády a nebezpečí britské okupace. Uvedl, že jeho vláda tajně souhlasila, že nebude zasahovat do britské invaze, pokud se Norsko zapojí do války s jednou ze světových mocností. Quisling řekl, že Nasjonal Samling Party chce zastavit tuto invazi tím, že poskytne německým ozbrojeným silám vojenské základny, které potřebují v Norsku. Lidé zastávající důležité funkce ve vládě a vojenském velení Norska na pobřeží již byli podplaceni, ale to nemůže trvat dlouho a Německo musí změnit svůj postoj a jednat.

Raeder tedy obdržel dvě velmi závažná vyjádření k otázkám, které ho už delší dobu trápily.

Za prvé: Britové se připravují na okupaci Norska a norská vláda do toho nebude zasahovat.

Za druhé: V Norsku jsou mocné politické síly, které si nepřejí britskou okupaci. Tyto síly, včetně úředníků, které Quisling nejmenoval, jsou připraveny zajistit německé vylodění a rády přijmou své německé přátele.

Obě tato prohlášení neměla žádné předchozí potvrzení od německé rozvědky a logicky by vyžadovala pečlivou analýzu i ověření z jiných zdrojů. Admirál Raeder však okamžitě všemu uvěřil, protože slyšel to, co skutečně slyšet chtěl.
A vzal Quislinga za slovo.
Oh, já to věděl, musíme si pospíšit!

Obecně vzato byl Raeder tím, co slyšel, tak ohromen, že to okamžitě oznámil Hitlerovi. A 14. prosince Hitler přijal Quislinga.
A došlo k jejich osudovému setkání

Quisling zopakoval svou baladu o bezprostřední britské okupaci Norska. O té zatracené levicové vládě, která je připravena předat zemi Britům. To si ale lidé a hlavně lidé zastávající důležité funkce ve vládě a armádě nepřejí a čekají, až přijdou jejich němečtí přátelé a zachrání je před Brity.

Byl pravděpodobně velmi přesvědčivý a dokázal Hitlera o tomto nesmyslu přesvědčit a oklamat. Fuhrer přidělil Quislingovi 200 000 říšských marek ve zlatě, aby podplatil ty správné lidi a stranický boj, který Quisling pro důvěřivého Fuhrera vymyslel.
Toto je mých třicet stříbrných pro vás

Quisling hrál Va banque, samozřejmě neměl přesné informace o britské okupaci, už jen proto, že nyní víme, že v té době ještě Britové sami tyto plány nevyvinuli. Ale jednal intuitivně, analyzoval situaci jako zkušený, mazaný politik a intrikán a úspěšně předvídal a předvídal další události.

Ano, Quisling jako bývalý ministr obrany měl v armádě stále konexe a obdivovatele. Ale ne na nejvyšších pozicích a ne v drtivém počtu. Norská armáda nebyla pod jeho stínovou kontrolou. Jeho hlavním politickým úkolem však bylo zatáhnout Němce do Norska. Jakmile přistanou, nebude pro ně cesty zpět. A v každém případě budou muset zemi obsadit. To znamená, že se s jejich podporou může stát norským premiérem.


V důsledku setkání s Quislingem Hitler 14. prosince nařídil vypracování plánu pro případ potřeby invaze do Norska. Plán byl vypracován velmi povrchně.
Dostalo jméno Weserübung.

Konečné politické rozhodnutí o invazi neučinil Hitler a tento plán, stejně jako mnoho podobných rychle vytvořených operačních plánů, které neustále sestavují všechna velitelství všech armád, mohl zůstat v archivech. Zde by však došlo k ojedinělé incidentu, který by přenesl mechanismy přípravy invaze na praktické území. V budoucnu se to stane známým jako incident Altmark.
delandel Delandel 31.5.2024 06:09  22530
Operation Weserübung 8 - Politika v Norsku.

Vidkun Quisling

Hlavní norský fašista v historii.
Svou kariéru zahájil jako atašé v revolucí zmítaném Rusku v roce 1918. Zde působil až do roku 1921. A dokonce se mu podařilo najít si ruskou manželku. (manželky?)

Quisling neměl moc rád sovětské Rusko. Quisling byl divoký nacionalista a silný antisemita. Mezinárodní sjednocení národů do nového třídního společenství se mu, jako každému nacionalistovi, hnusilo. Navíc bolševici ušlechtilým lidem vzali moc a lidový majetek a dali je každému dobytku. Podle zákonů má nyní dobytek poprvé na světě 8hodinovou pracovní dobu a další nehorázné věci. Koneckonců, takové události se mohou stát v Norském království. Co když lidé v Norsku také požadují osmihodinovou pracovní dobu a další svobody?
Je to nepřijatelné.

Quisling byl zastáncem pevné vlády diktátora. Z celého srdce nenáviděl sociální hnutí dělníků a přirozeně nenáviděl bolševismus. Lidí jako Quisling bylo v té době velmi mnoho. Sovětský stát svým vzhledem skutečně způsobil v jiných zemích nový vzestup hnutí za práva pracujících, kteří byli v té době v zadku. A to kapitalisty vážně vyděsilo.

Na jedné straně, aby zabránili stejné revoluci, jakou provedli bolševici v Rusku, museli bohatí magnáti dělat ústupky dělníkům a legalizovat mnohé ústupky v pracovním právu. V Norsku pod vlivem událostí v Rusku v létě 1919, téměř 2 roky poté, co to bolševici udělali, také legálně zavedli osmihodinovou pracovní dobu. Na druhé straně se snažili aktivně čelit růstu revolučního hnutí vytvářením pravicových společenských a politických organizací za tímto účelem. Ale jak mohou tyto organizace vést propagandu proti socialistickým myšlenkám, které byly v té době super populární? Koneckonců, nemohli lidem říct pravdu, že jsme byli vlastně stvořeni, abychom potlačili odpor dělníků, aby bohatí magnáti mohli dál vykořisťovat obyčejné lidi za minimální cenu.

Běžné i dnes

Poté vznikla myšlenka ideologie třetí cesty. Vytvářet pořádek při respektování zájmů pracujícího lidu, ale také zachovávat moc oligarchie. Pod rouškou těchto myšlenek byla brzy většina Evropy pokryta diktátorskými režimy. Začali koketovat s levicovými hesly a nepohrdli ani označováním za socialisty.
Například národní socialisté.

Totéž se pokusili vytvořit v Norsku.
Vzpomeňte si na velkého rejdaře Christiana Mikkelsena, o kterém jsem psal v operaci Weserübung 3.

V minulosti rozbil unii se Švédskem a stal se prvním norským premiérem. Christian pochopil, že dělnické povstání mohou být pro stát i pro něj velmi nebezpečné. A s tím musíme bojovat. K tomu shromáždil všechny významné norské magnáty. Získali peníze a v roce 1925 vytvořili organizaci s názvem Fatherland League.

Fedrelandslaget

Byla to veřejná organizace, která za peníze oligarchů vedla protirevoluční propagandu. Šikanovali a pronásledovali socialisty a odborové předáky. Tváří této organizace byl zaprodaný norský národní hrdina Fridtjof Nansen.

Legendární polární badatel, humanista a laureát Nobelovy ceny za mír. Nyní je těžké říci, jak upřímně byl Nansen antikomunistou a nacionalistou. Jak ho tam nalákali? Ale Fridtjof Nansen měl s Quislingem osobní přátelství a prostřednictvím této komunikace se připojil k tomuto davu ve Fatherland League.

Fridtjof Nansen

Nicméně bez ohledu na to, jaké gigantické peníze dají oligarchové «Fatherland League». Ať už byly propagandistické cesty po Norsku jakékoli, Fridtjof Nansen pořádal výzvy k podpoře Fatherland. Levicové hnutí v Norsku rychle nabývalo na síle a popularitě. Jeho hlavní silou byla Norská dělnická strana. Která se do konce roku 1920 stala nejpopulárnější party v zemi. V roce 1928 poprvé získala většinu v parlamentu a poté ve vládě.

Quisling byl z Fatherland League rozčarován, protože ji považoval za nedostatečně rozhodnou a postrádající politické vyhlídky. Liga se skutečně nedokázala přeměnit v politickou stranu a brzy potupně zanikla. Z tohoto důvodu vstoupil Quisling do Agrární strana. Strana pravého středu, která ve vládě vytvořila koalici s Dělnickou stranou. A z této strany se stal v roce 1931 ministrem obrany.

Kabinet v roce 1931
Zleva doprava: ministr zahraničí Birger Braadland, ministr školství Nils Trædal, premiér Peder Kolstad, ministr spravedlnosti Asbjørn Lindboe, ministr obrany Vidkun Quisling, ministr obchodu Per Larssen, ministr práce Rasmus Langeland, ministr zemědělství Jon Sundby a Ministr sociálních věcí Jakob Vik.

Když společnost Norsk Hydro, která je nyní jednou z největších světových společností na těžbu hliníku, oznámila svým zaměstnancům, že jim budou sníženy platy. Nehledě na to, že pracovní doba nebyla zkrácena. Ve skutečnosti byl konflikt mnohem hlubší a delší. Ale nakonec se dělníci naštvali a více než 2000 dělníků vstoupilo do stávky a pochodovalo v nesouhlasu. Stovky policistů nedokázaly zastavit dělnický pochod a poté ministr obrany Quisling, pobouřený tím, že si to tito dělníci dovolili, proti nim vyslal jednotky, aby protesty potlačily. Povstání bylo zastaveno bez použití jednotek, ale incident vyvolal v Norsku obrovský skandál. V důsledku této události se Dělnické straně podařilo dostat Quislinga z jeho funkce a v roce 1933 byl vyloučen z vlády.

Jako norský ministr obrany se Quisling proslavil díky tzv Bitva o Menstad

Ve stejném roce Quisling zahájil svůj vlastní politický projekt. Měl se čím inspirovat, protože ve stejném roce se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, vůdce německých národních socialistů. Strana vytvořená Hitlerem, jejíž myšlenky se Quislingovi opravdu líbily.
Do hry vstoupil náš hlavní bavič

Hitlerova strana ušla dlouhou cestu od politického okraje až na vrchol moci. Quisling to také chtěl a v mnoha ohledech začal kopírovat zkušenosti NSDAP. Především jejich rozhodující radikalismus. Počátkem roku 1930 NSDAP dobrovolné oddíly. Takzvaní storm troopeři uvrhli německá města do propasti teroru proti komunistům a odborářům. Útočili a bili je přímo na ulicích.
Vycházeli z principu, že názor každého člověka lze změnit použitím fyzické síly

Samozřejmě, že patetická norská liga vlasti s propagandou Fridtjofa Nansena by nikdy nemohla dosáhnout úspěchu bez rozhodné akce. A Quisling vytváří svou vysněnou párty «Nasjonal Samling» a také vytváří svou vlastní kopii hnědé košile s jejich uniformou a páskami nacistického stylu. Místo svastiky tam byl norský kříž. Byla to fašistická strana se zjevným nacismem v ideologii a jasným pohledem na své německé kolegy.

Zatímco Quisling v roce 1935 zakládal svou stranu, v Norsku se k moci dostala vláda zcela pod kontrolou Dělnické strany, kterou vedl Johan Nygaardsvold.
Tato vláda provedla v té době nejmocnější levicové reformy v zemi. Bylo zavedeno všeobecné důchodové pojištění obyvatelstva, nemocenské pojištění a zaměstnavatelé byli povinni zavést placenou nemocenskou a mateřskou dovolenou.
Nygaardsvold, který sám začal pracovat ve 12 letech na pile, nakonec dosáhl konečného zákazu najímání teenagerů mladších 15 let na jakoukoli práci.
Nyní mají norské děti zakázáno pracovat, dokud nevyrostou

Vznikl Státní inspektorát bezpečnosti práce.
Všechny tyto ústupky velkým norským podnikům musely být učiněny, protože dostávaly fantastické zisky, zatímco lidé byli na pokraji chudoby, ale dříve nebo později by to vedlo k povstání a všeobecné destrukci, kterou nikdo nechtěl. Péčí o dělníky tak bohatí podnikatelé získali stabilitu a hlavně, že jim nikdo neznárodní všechen majetek a budou moci svůj byznys dále rozvíjet. Znárodnění obchodu a zejména obchodní flotily by mohlo vést ke konfrontaci s Británií, která by mohla vyústit v přímou vojenskou intervenci. A v té době, na pozadí hrozby ze strany nacistického režimu v Německu, se Norská dělnická strana musela v zahraniční politice spoléhat na spolupráci s Británií. A to také plně odpovídalo zájmům velkého byznysu, který byl celý vázán hlavně na nás v Británii. Stalo se tak, že norští magnáti, kteří dost ustoupili Dělnické straně v pracovních právech, byli jinak schopni nastolit rovnováhu a dosáhnout míru. To znamená, že nyní není potřeba financovat nejrůznější hloupé, pravicové, fašistické organizace, jako kdysi Fatherland League.


Quisling brzy pocítil toto zapomnění
Jeho strana je příliš radikální a německy orientovaná. Přišla o finanční pomoc magnátů. Na činnost strany nebylo dost peněz.
Nemělo smysl bojovat proti Dělnické straně, která v té době dosahovala kolosálních vítězství a byla na vrcholu své slávy

V parlamentních volbách získala strana Quisling 2,5 % hlasů. To by byla úplná katastrofa. A nebyli schopni získat jediné místo v parlamentu. Od tohoto okamžiku zůstalo Národní shromáždění okrajovou politickou silou a do roku 1939 nemělo více než 2000 členů.

Quislingovi bylo jasné, že nikdy nepřevezme politickou moc v Norsku.....


..Ledaže by do Norska náhle přišli němečtí přátelé a nepověřili ho vedením země!
delandel Delandel 28.5.2024 01:29  22526
Operation Weserübung 7 - Z německého pohledu.

Začněme tímto úžasným mužem Erich Raeder
Admirál je vrchním velitelem Kriegsmarine, německého námořnictva. Stejně jako Churchill byl účastníkem první světové války. Stejně jako Churchill v důsledku toho mnohé přehodnotil. Byl svědkem toho, jak v šílených předválečných závodech ve zbrojení Německo vybudovalo obrovskou, mocnou flotilu, aby se otevřeně postavilo Británii.

Během války na moři se ukázalo, jak tato obrovská německá flotila nenaplnila naděje do ní vkládané a vynaložené prostředky. Namísto staré koncepce rozhodující všeobecné námořní bitvy se doktrína opotřebovací války při ničení britských námořních komunikací ukázala být mnohem úspěšnější. Po válce se Raeder stal přesvědčeným zastáncem myšlenky, že nová výzva pro Británii na moři může být postavena pouze tehdy, pokud nebude vytvořena gigantická a nemotorná flotila, která pohltí spoustu zdrojů a sedí na vojenských námořních základnách. Ale místo toho vytvořte mobilní flotilu nájezdníků, která zavede válku na britskou komunikaci a izoluje ji od jejích kolonií. Stejně jako Churchill i Raeder chápal důležitost Norska v této konfrontaci.

Erich Raeder se stejně jako Churchill stal hlavním lobbistou v Německu za invazi do Norska. Jednal téměř synchronně s Churchillem. října 1939 Raeder poprvé představil myšlenku možnosti okupace Norska, aby se zmocnil jeho důležitých přístavů. To je o 2 týdny později než Churchillův podobný návrh. Raederovým podřízeným je velitel německé ponorkové flotily Karl Dönitz, který v budoucnu zastíní samotného Raedera v jeho historické slávě inscenací bitvy o Atlantik.

Dönitz iniciativu svého šéfa vřele podpořil. Na širším setkání se zástupci ostatních složek ozbrojených sil však myšlenka flotily nebyla podpořena. Proti tomu vystoupil zejména náčelník generálního štábu generál Franz Halder
Na otázku: Podaří se armádě dobýt oblasti ve středním a severním Norsku vhodné pro pořádání námořních základen Halder také odpověděl negativně. Poukazuje na možnou opozici ze strany norské i švédské armády a také na členitý terén, špatnou komunikaci a vzdálenost od zásobovacích základen.

Raederův zápal zchladil jeho zástupce, admirál Otto Schniewind, který působil jako náčelník štábu námořnictva a z titulu své pozice by musel naplánovat námořní část invaze. Připomněl, že Kriegsmarine prostě nemá dostatečné zdroje na tak rozsáhlou vyloďovací operaci. A obojživelná operace pod nosem britského námořnictva, které může rychle zasáhnout, představuje velká rizika.

Nakonec se uskutečnilo jednání za účasti Hitlera, který 9. října podpořil pohled generálního štábu a ukončil plány na invazi do Norska. O obsazení Norska Hitler tehdy skutečně neuvažoval. Z ekonomického hlediska Norsko nepřerušilo partnerství s Německem, ale z politického hlediska zůstalo neutrální. Veškerá pozornost byla poté věnována vypracování plánu pro francouzskou společnost. Což byla strategická priorita. Raeder musel na svůj nápad na chvíli zapomenout.
delandel Delandel 28.5.2024 01:16  22523
Operation Weserübung 6 - Nad Norskem se stahují mraky.

Britští gentlemani jsou tedy připraveni napadnout Norsko a zahájit velkou dobrodružnou operaci ve druhé světové válce. S naprosto nepředvídatelnými politickými důsledky. Jde o velmi odvážné rozhodnutí obsadit dvě neutrální země najednou: Norsko a Švédsko. Zajímavostí je, že SSSR byl vyloučen ze Společnosti národů za invazi do Finska. Ale od začátku války ustoupil světový řád do pozadí a nastal čas ukázat sílu.

13. března však Finsko a SSSR uzavřely mír.
A nyní spojenci ztratili tolik potřebné oficiální zdůvodnění invaze v podobě pomoci Finsku. Invazní operace byla zrušena. Churchill se ale nevzdal a vrátil se ke svému původnímu plánu těžit mořské vody Norska.

Na schůzce 28. března se mu tentokrát podařilo přesvědčit Nevilla Chamberlaina, aby tento nový plán schválil. Novou myšlenkou spojenců bylo provést dvě nezávislé, ale vzájemně propojené operace.

Wilfred a plán R4.

První zahrnovala vytvoření dvou minových polí v norských vodách. O těžbě bylo nutné několik dní před zahájením operace informovat vlády Norska a Švédska v diplomatických nótách obsahujících protest proti selhání těchto zemí chránit svou neutralitu. Počítalo se, že realizace Wilfredova plánu vyvolá odpor Německa. Plán R4 měl být proveden, když se Němci vylodili v Norsku nebo bylo jasné, že se tak chystají. Jeho hlavními cíli byly Narvik a železnice ke švédským hranicím. Úspěch plánu závisel především na tom, zda Norsko bude vzdorovat.

Churchillův mazaný plán by byl v každém případě úspěšný. Pokud se Němci nebudou bránit vytváření minových polí v norských mořských vodách, pak se ekonomické spojení Norska s Německem přeruší a Británie zůstane jediným ekonomickým partnerem Norska. Na druhou stranu, pokud se Němci pokusí zasahovat do těžby, okamžitě to vyvolá záminku pro vylodění britských jednotek v Norsku. Churchill měl zároveň správnou politickou kalkulaci, že norská vláda se, i když s velkou neochotou, stále více orientovala na Británii. Přijmou okupaci a nebudou se bránit.

5. dubna vyrazily britské lodě do Norska s cílem zahájit těžbu jeho námořních území, ale nebylo jim souzeno zahájit operaci Wilfred. U pobřeží Norska Britové zjistili, že už je příliš pozdě...

Operace Wilfred

Plán R 4

Francouzsko-britské plány na intervenci v zimní válce
delandel Delandel 24.5.2024 06:51  22519
Hartmann

Samozřejmě tam bude Altmark. V části 10 :)
hartmann Hartmann Černý ďábel Ukrajiny - Panzer General developer 24.5.2024 05:43  22518
Delandel [22517]: Moc pěkné čtení. Akorát tam chybí zmínka o důležité události - Altmark incident
delandel Delandel 24.5.2024 00:32  22517
Operation Weserübung 5 - Začátek druhé světové války.

Velká válka však skončila a Norové hleděli do budoucnosti s optimismem. Pokračovali v obchodu s Británií a výmarským Německem a obnovili všechny ekonomické vazby s Němci. Dokonce i poté, co přišel Hitler. Poté, co se Německo začalo aktivně vyzbrojovat a prosazovat agresivní zahraniční politiku, i po mnichovské dohodě věřilo norské vedení, že politika appeasementu byla úspěšná a válce se lze vyhnout. Ještě v září 1939, kdy v Polsku začaly osudové události, Norsko okamžitě vyhlásilo svou neutralitu a stejně jako předtím doufalo, že nějak všechno přejde.

Její mocní britští a němečtí partneři na to však měli různé názory.
3. září 1939 v 11:00 Británie oficiálně vyhlásila válku. Ve stejný den se muž jménem Winston Churchill stal prvním lordem admirality, nejvyšším představitelem odpovědným za akce britského námořnictva (nejmocnějšího a největšího námořnictva na světě) ve válce.

Churchill tuto funkci zastával v minulosti při vypuknutí první světové války a pak už mu to moc nevyšlo.

V roce 1915, po neúspěchu Dardanel, byl Churchill zbaven úřadu.

Churchill tentokrát nehodlal opakovat chyby z minulé války. Churchill si vzpomněl, jak tehdy britská flotila nebyla připravena na úspěšné akce německých nájezdníků na námořních komunikacích. A jak byli Britové nepřipraveni na hrozbu německé ponorkové flotily a její neomezené ponorkové války. Vzpomněl si, jak Britové nebyli připraveni na rychlou a rozhodnou ekonomickou blokádu Německa.

A samozřejmě si pamatoval, jak Norsko úspěšně obchodovalo s Německem až do roku 1917, dokud neutratili spoustu peněz a spolu s nátlakem nakonec přinutili Norsko připojit se k blokádě Německa.

Tentokrát Churchill nepochyboval, že bude znovu čelit dlouhé námořní válce vyčerpání. Že se strany pokusí navzájem uškrtit blokováním námořní komunikace. A nejdůležitějším místem v tomto boji je Norsko. Navíc jak jeho samotné území s nejdůležitějšími přístavy na atlantickém pobřeží, tak jeho ekonomický potenciál.

Již 19. září Churchill předložil zprávu, podle níž byla železná ruda ze Švédska dodávána do Německa přes norský přístav Narvik. Aby tomu zabránil, Churchill navrhl, aby se norská suverenita a těžba jeho teritoriálních vod vůbec nezabývaly. Faktem je, že ruda byla dodávána ze Švédska přes Botnický záliv. V zimě byla pokryta ledem a Norové jako alternativu dopravovali švédskou rudu svými vodami. Britský premiér Neville Chamberlain však opustil myšlenku těžby norských teritoriálních vod.

To dávalo smysl: objem tam přepravené rudy nepřesahoval 10 % celkové dodávky švédské rudy do Německa. Uzavření této cesty nezpůsobilo vážnou ránu dodávkám rudy do Německa, kde se proměnila v bomby. A nutno říci, že Švédové až do konce roku 1944 úspěšně zásobovali rudou. V letech 1940-1944 poslali do Německa 45 milionů tun železné rudy.

Ve skutečnosti byl pro Brity mnohem důležitější jiný segment norské ekonomiky. Její obchodní loďstvo.

Do roku 1939 čítala obchodní flotila 1 982 lodí a stala se čtvrtou největší na světě, pokud jde o celkovou tonáž, druhou co do velikosti pouze za Británií, Spojenými státy a Japonskem. A nejcennějšími obchodními loděmi dodnes zůstávají tankery, které přepravují černé zlato. V období mezi válkami se Norům podařilo postavit nejnovější tankery. Jejich flotila tankerů se skládala z 265 lodí a byla třetí největší na světě po Velké Británii a Spojených státech. V nadcházející hospodářské válce na moři bude hrát ropa klíčovou roli. A zde Angličané neváhali a okamžitě uvalili dohodu o pronájmu jejich obchodní flotily do Norska. Celá norská obchodní flotila byla od vyhlášení nezávislosti země v rukou soukromých magnátů a rejdařů. Orientovali se na Anglii, takže se velmi rychle s Brity dohodli a za fixní sazby k nim převedli téměř polovinu celé norské flotily, včetně 150 tankerů. Tato dohoda byla uzavřena 11. listopadu 1939.

30. listopadu 1939 začala sovětsko-finská válka.
Británie a Francie podporovaly Finsko ve válce dodávkami zbraní. Diskutovalo se však i o přímé účasti anglo-francouzských jednotek a zde Churchill přišel s myšlenkou vylodění expedičních sil v severním Norsku a Švédsku s apelem na tyto země, aby poskytly své území na pomoc Finsku. Až se tak stane, Britové budou moci převzít kontrolu nad norskými přístavy a švédskými železnými doly, čímž Německo zcela připraví nejen o rudu, ale také ho obklíčí námořní blokádou v severním Atlantiku a Baltském moři.

Norsko a Švédsko samozřejmě naprosto dobře pochopily, že by se v podstatě jednalo o částečnou okupaci jejich země a zatáhlo by je do přímé války nejen proti SSSR, ale i proti Německu. Odmítli pustit spojenecké vojáky dovnitř.

Byly zvažovány různé možnosti provedení operace až do té míry, že Britové navrhli variantu, kdy by to oficiálně bylo jako anglo-francouzští dobrovolníci, kteří by jednali na vlastní pěst ve snaze pomoci finskému lidu. S tím samozřejmě Norové a Švédové nesouhlasili a 3. března 1940 nakonec odmítli připojení ke spojencům. Mezitím čas utíkal, Finové byli poraženi, válka ve Finsku se jasně chýlila ke konci.

Na schůzi válečného kabinetu 8. března Churchill předložil variantu okupace Norska a Švédska. Bylo navrženo ignorovat přání vlád těchto zemí a konfrontovat je s faktem vylodění spojeneckých vojsk. Samozřejmě to byl mezinárodní zločin, ale šlo o britské vítězství ve válce a musela být přijata tvrdá opatření, v takovém případě se malé státy mohly jen smířit se svým osudem.

Churchill byl ale prodchnut důvěrou, že spojeneckým silám nebude kladen odpor a vše půjde celkem hladce.

12. března Chamberlain souhlasil.

12. března 1940 se spojenci rozhodli zahájit vojenskou invazi do Skandinávie a rozhodli se, že diplomatické reakce norské a švédské vlády jsou v rozporu s názorem veřejnosti v těchto zemích. A bylo rozhodnuto otestovat sílu obrany norského pobřeží. K vylodění mělo dojít v Narviku. V případě úspěchu bude následovat přistání v Trondheimu. Účelem invaze bylo obsazení Narviku, po kterém následovalo ovládnutí železnic a zabavení švédských dolů. Invaze do Norska a Švédska mohla být provedena pouze bez vážného odporu. Spojenecké síly se neměly probojovat přes Norsko a Švédsko a měl právo použít sílu pouze jako poslední možnost v sebeobraně.

Invaze byla naplánována na 20. března.
delandel Delandel 22.5.2024 04:52  22515
Operation Weserübung 4 - První velká válka.

V roce 1908 se další ministerský předseda Norska stal také dalším lodním magnátem, který s výjimkou krátké přestávky zůstal v této pozici až do roku 1920. Je zřejmé, že za takových podmínek Norsko nadále rozvíjelo především svou obchodní flotilu, která zůstala hlavní páteří ekonomiky, a to nemohlo nepřitáhnout pozornost nejbohatšího a nejmocnějšího impéria planety, které byla velmi blízko Norsku a měla status paní moří. Vše však dobře dopadlo a Velká Británie se stala hlavním ekonomickým partnerem Norska. Více než polovina norské obchodní flotily dodávala britský náklad a sloužila britským rozkazům. Zároveň se Británie stala hlavním dodavatelem uhlí do Norska, které v Norsku nebylo dostupné. Což ale bylo tak nutné pro vytápění země a fungování celé obrovské norské flotily. Ironií je, že druhým nejdůležitějším ekonomickým partnerem Norska je rychle rostoucí německá ekonomika.

Německo se zase stalo hlavním cílem norského exportu, nakupovalo čtvrtinu všech ryb ulovených Nory a nakupovalo také norskou měď a síru. V budoucnu, když se dva hlavní obchodní partneři Norska v roce 1914 střetli, Norsko okamžitě vyhlásilo svou neutralitu.

Norové to brzy viděli jako dobrou příležitost, jak vydělat peníze. S vypuknutím války prudce vzrostly ceny lodní dopravy a ryb a Norové začali vydělávat obrovské množství peněz pokračováním v obchodování s Británií a Německem.

Obě válčící strany zpočátku doufaly v rychlé vítězství. Norsku proto nevěnovali pozornost. Ale v roce 1916 se ukázalo, že masakr se protáhl a konec v nedohlednu. V této době začaly válčící strany přemýšlet o tom, jak vyhrát opotřebovací válku. Německo se spoléhalo na ponorkovou válku a odříznutí britské námořní komunikace.

Britové zahájili ekonomickou blokádu Německa. To si mimo jiné vyžádalo zastavení vývozu do Německa z dalších neutrálních zemí. Tímto způsobem se lze pokusit vyhladovět Němce k smrti. Britové si uvědomili, že potřebují zastavit vývoz norských ryb do Německa. Ale jak můžete donutit neutrální zemi, aby přestala obchodovat s potravinami?

To je těžké, tohle není dodávka zbraní. Zde si tedy není na co stěžovat. Britské vládě se ale samozřejmě moc nelíbila současná situace, kdy Němci jedli norské ryby, které chytali s anglickým vybavením z lodí, které pluly na anglické palivo. A tak Britové začali skupovat všechny norské exportní ryby a nabízeli cenu vyšší než Němci. Navíc Britové tuto rybu samotnou nepotřebovali.

V norském přístavu Bergen byly v roce 1916 tisíce sudů nasolených ryb, které Britové koupili od Norů, aby neodešli do Německa.
V přístavu zůstaly nevyzvednuté sudy s rybami. Britové za to utratili 11 milionů liber, v té době obrovské množství peněz.

V Německu se ta zima v letech 1916 až 1917 stala nejhladovější a vešla do historie jako Tuřínová zima. Protože Němci museli jíst rutabaga, která se používá v zemědělství ke krmení prasat. Během první světové války zemřelo hladem 800 000 Němců.

Tuřínová zima

Norsko dodávalo Německu 3 000 tun pyritu mědi měsíčně. S vypuknutím války se tento export prudce zvýšil. Na jaře 1916 už Norové prodávali Němcům 28 000 tun měsíčně. Kromě mědi pyrit obsahoval síru, kterou Němci používali k výrobě střeliva. Stejně jako u ryb Britové nabídli vývoz rafinované mědi do Norska výměnou za právo prvního odmítnutí nákupu všech norských pyritů mědi. Ale stále to nebylo tak ziskové jako export mědi do Němců a Norové pokračovali v prodeji mědi do Německa až do února 1917. Nakonec Británie přešla na otevřený tlak. A v zimě roku 1917 Británie přestala dodávat uhlí do Norska. A byla to jedna z nejchladnějších zim v Norsku a museli se smířit s britskými podmínkami.

Když v roce 1917 Němci zahájili neomezenou ponorkovou válku kolem Británie a začali potápět lodě neutrálních zemí. Včetně Norska. Britové pod záminkou této hrozby ve skutečnosti donutili Norsko, aby si pronajalo (tedy pronajalo Britům) významnou část své obchodní flotily. Od té chvíle se Norové v zásadě proměnili v neutrálního spojence Británie a podporovali ji v ekonomické válce proti Německu. Měli ale štěstí: Norsko bylo na vítězné straně, když válka skončila.

Hlavním závěrem první světové války pro Norsko bylo pochopení, že je velmi nebezpečné sedět na dvou židlích, když je válka mezi dvěma nejsilnějšími válčícími stranami. Ukazuje se, že dříve nebo později se mocné válčící síly pokusí Norsko zcela pohltit a připravit tak svého nepřítele o ekonomickou základnu. A Norsko v tomto případě nevyhnutelně ztratí svou nezávislost tím, že se někomu podřídí. A k tomuto pohlcení může dojít nejen v podobě ekonomické podřízenosti, které Britové úspěšně dosáhli, vše může a může v budoucnu za určitých okolností vést k otevřené agresi jedné ze stran vůči Norsku.
delandel Delandel 20.5.2024 07:06  22514
Operation Weserübung 3 - Minulost Norska.

Asi se chcete zeptat.
Proč byl potřeba poslední příběh o Nizozemsku?

Něco podobného se totiž stalo s norskou provincií, která patřila Dánsku. Územně je Norsko od Dánska odděleno průlivem a území samotné norské provincie se příliš nelišilo od hranic bývalého Norského království. Stejně jako kdysi v Nizozemsku mělo Norsko vážné problémy s úrodnou půdou, k tomu se na většině území přidalo chladné klima. A všechny zdroje, které Norsko získalo, byly moře a lesy. A pokud to v éře Vikingů umožnilo stavět lodě a vydávat se na námořní plavby za kořistí. V 17. století se Norové spoléhali na rybolov a námořní obchod. V té době samozřejmě nejen Nizozemci věděli, jak chytat a vařit sledě. Nizozemci však kontrolovali 80 % světového lovu sledě. Jednoduše proto, že stanoviště této ryby bylo a zůstává dodnes v Atlantiku. Ve středověku bylo nejdůležitějším centrem evropského námořního obchodu Baltské moře a o kontrolu nad ním se neustále vedly války. Nejdůležitější strategickou oblastí se však v 17. století stal Atlantik. Důvodem bylo objevení a aktivní rozvoj Nového světa. Pouze země s přístupem k Atlantiku mohly kolonizovat Ameriku a zbohatnout, protože právě přes ni vedly mezikontinentální obchodní cesty. Z tohoto důvodu si Ameriku mezi sebou rozdělili především Španělé, Francouzi, Britové a Nizozemci.


Délka norského pobřeží je přitom 25 000 km, z nichž většinu omývá Atlantik. A Norové kromě ryb začali rozvíjet obchodní loďstvo, o které byla poptávka na frekventovaných trasách v Atlantiku. Měli s tím velký úspěch.

Norské lodě a norští námořníci poskytovali služby všem předním námořním mocnostem. Stavění lodí se aktivně rozvíjelo a brzy byli nejbohatší lidé v Norsku mezi rybářským průmyslem a majiteli lodí. Stejně jako v případě Holandska dozrál v Norsku v 19. století politický norský národ na kapitalistickém základě.

Norové byli stále více prodchnuti národní identitou. A zároveň nechápali, proč by měli platit daně nenáviděnému dánskému králi, který sedí na druhé straně průlivu.

A teď rozhodující okamžik!
V roce 1807 vstoupilo Dánsko do spojenectví s Napoleonem a začala anglicko-dánská válka. Přátelství s Napoleonem skončilo a v roce 1814 bylo Dánsko po prohrané válce nuceno podepsat Kielskou smlouvu, podle níž bylo Norsko postoupeno Švédsku jedním z účastníků protinapoleonské koalice. Norové jaksi nechtěli vyměnit dánského krále za švédského a v roce 1814 vyhlásili nezávislost přijetím vlastní ústavy. Svolali svůj parlament a zvolili svého krále.

Toto rozhodnutí Norska se Švédům z nějakého důvodu příliš nelíbilo a snažili se věc vyřešit pomocí armády. Ale po několika bitvách namísto vleklé války se rozhodli dohodnout na kompromisu.

Battle of Lier (1814)

Podařilo se dohodnout na vytvoření švédsko-norské unie v podobě spojení dvou království. Norsko si zachovalo svou ústavu, parlament a větší autonomii, ale přijalo jediného švédského krále. Bylo to pouze dočasné řešení a pouze pomohlo oddálit získání plné suverenity Norska o několik desetiletí.

Norsko a Švédsko byly neustále sužovány politickými krizemi v otázkách autority zahraniční politiky. A samozřejmě v otázce zahraničního obchodu a daní.

Norské zahraniční vztahy byly zaměřeny na obchod a lodní dopravu. Ekonomika země se stávala stále otevřenější, což vyžadovalo politiku postavenou na maximální svobodě a minimálních clech. V rámci Unie neexistovala žádná celní unie Norská liberální obchodní politika byla přímým opakem kurzu Švédska s jeho protekcionistickými tradicemi.

Norský byznys to tedy měl v náručí švédské koruny s jejími daněmi a cly těžké.
Na konci 19. století se v norském parlamentu zformovala mocná frakce zastánců rozbití Unie se Švédskem. V jejím čele stál Christian Michelsen, jeden z největších rejdařů v Norsku.

Christian Michelsen

Christian Michelsen, který měl velký zájem na získání nezávislosti Norska, se v roce 1905 stal premiérem Norska a ve stejném roce rozbil unii se Švédskem. Norsko se stalo konstituční monarchií pozváním nového krále Carl.
Christian Frederik Carl Georg Valdemar Axel

Který poté, co byl korunován, se stal norským králem a přijal jméno Haakon VII


Haakon VII by byl norským králem až do své smrti v roce 1957. V budoucnosti tohoto příběhu se stane jedním z klíčových účastníků.
delandel Delandel 18.5.2024 07:31  22510
Operation Weserübung 2 - Historie sleďů.

Kvůli tragickému souběhu okolností ztratilo Norsko ve středověku svou nezávislost a na mnoho let zůstalo pod kontrolou Dánska a Švédska, kterým se v té době podařilo vytvořit silné evropské mocnosti.
Konec norského království nastal v roce 1319, kdy zemřel poslední norský král Haakon V. Magnusson

Nezůstali žádní mužští dědici a krize dynastie vedla ke zvolení mladého švédského krále, který byl příbuzným Haakona, norským králem.
Tak začali švédští králové vládnout Norsku.

Od konce 14. století začala královská dynastie ovládat již tři země. Dánsko, Norsko a Švédsko.

Norsko si v této fázi ještě udrželo určitou nezávislost, ale od roku 1536 se dostalo do úplné závislosti na Dánsku a Norsko se z rovnoprávného člena dynastické unie stalo pouze dánskou provincií.

Od této chvíle by Norsko mohlo velmi dobře navždy zmizet jako civilizace ze světových dějin, jako mnoho feudálních států v minulosti, které se rozpustily ve velké velmoci.
Spojené skandinávské země

Jenže v té době se už ve světě rýsovala síla, která by následně zničila moc feudálů i panovníků.

Podél severozápadního pobřeží Evropy, mezi bažinami foukanými atlantickými větry, byly země na území moderní Belgie a Nizozemska. Tyto regiony tehdy nebyly bohaté na přírodní zdroje. Lidé zde buď pracovali na odvodňování rašelinišť, aby z přírody získali zpět úrodnou půdu. Nebo vyrazili na moře na ryby. Chudé rybářské vesnice mohly stavět pouze malé čluny, které zajišťovaly pouze jejich vlastní potřeby, což jim neumožňovalo prodat přebytečný úlovek. Pobřežní vody Holandska jsou navíc domovem atlantického sledě. Který žije jen v obrovských hejnech a kterého je ve výsledku docela snadné ulovit. Pak se ale sledě chytaly pouze pro osobní spotřebu. Bylo to jídlo chudých. Je to všechno o nechutné chuti hořkosti, kterou sleď měl.

V polovině 14. století se ale věci hodně změnily.
Holandský rybář.
William Buckels
Přišel na rychlý způsob, jak připravit sledě ihned na lodi v sudech. Hořkou chuť vytvářejí některé orgány, které se brzy po ulovení ryby začnou kazit. Sleď bylo zbytečné sušit nebo solit, protože ryba po ulovení rychle zhořkla. Způsob solení sledě, který vynalezl William Buckles, umožnil zachovat chuť sledě. A protože v okolních vodách bylo hodně sleďů, Buckles a jeho spoluobčané rychle nashromáždili mnoho sudů sleďů, které bylo možné prodat na rybím trhu v nejbližším městě. Brzy všichni holandští rybáři přešli na lov sledě a v nizozemských městech došlo ke skutečné explozi sledě, která rychle pokryla celý kontinent.

Sleďů bylo hodně, bylo to chutné a hlavně dostupné pro široký export kamkoli. Jelikož se sledi v sudech nekazili, stali se jedním z hlavních produktů Evropy. Objevuje se jak na stolech evropských panovníků, tak v nabídce evropských armád během vojenských tažení.

Pieter Claesz maluje Snídaně (1646)

Jednou z nejznámějších událostí stoleté války byla bitva sleďů v roce 1429. Poté se Britům podařilo dodat 300 povozů naložených sudy se sleděmi do obleženého Orleansu.
Strategicky důležitý sleď byl úspěšně dodán.

Obrovská poptávka po sledě přinutila Nizozemsko stavět obchodní lodě. Stavěla se nejen velká specializovaná rybářská plavidla. Ale také velká obchodní flotila na vývoz sledě.
A stavba lodí je z vědeckého hlediska velmi složitý podnik, který vyžaduje velké úsilí, zdroje a finanční investice. Všichni si ale byli jisti, že je na moři čeká obrovský úlovek, který se jim vynaložené investice plně vrátí. Poté se ve skupinách shromažďují rybáři, obchodníci a další podnikaví boháči. Vybíráním peněz a sdílením výdajů a následných zisků. Takto vypadá obchodní partnerství.

Produkce sledě byla zefektivněna a regulována. Bylo zavedeno standardní opatření pro vývoz sledě obecného, ​​pro které nizozemská obchodní sdružení stanovila jednotnou cenu. Aby se nikdo nerozhodl snížit cenu. Byl to 42galonový sud zvaný Barrel. Dnešní hlavní komodita ve světě, která nahradila sledě, ropa, se také prodává v sudech na základě objemu sudu sledě, tedy stejných 42 galonů.

Obrovské superzisky z prodeje sledě umožnily nizozemským obchodníkům stát se prvními kapitalisty na planetě v moderním slova smyslu. Přebytečný kapitál by mohli investovat například do zemědělství, nakonec by dokončili odvodnění bažin a pokryli Nizozemsko mlýny a kanály. Byla to vynikající investice, protože existoval vhodný trh pro venkovské produkty. Na tyto poměry obrovská nizozemská města, ve kterých žilo až 10 % celkové populace. Což bylo několikanásobně vyšší než procento městského obyvatelstva v hlavních evropských mocnostech té doby. Města, která byla hlavními centry obchodu, dále rostla. V průběhu několika staletí se vesnice ztracené v bažinách provincie staly jedním z center evropského obchodu. Začaly zde vznikat banky a směnárny a formoval se kapitalismus. A s rozvojem kapitalismu se formuje i politický národ.

Již od konce 14. století se začal formovat holandský národ. A národ není svazek lidí spojený s krví, rasou a jinými svinstvami. Byl to produkt lidského vývoje, který doprovázel přechod od feudalismu ke kapitalistickému základu. Národ je historicky ustálené stabilní společenství lidí, které vzniklo na základě společného jazyka, území, hospodářského života a duševního složení, projevující se ve společné kultuře.
Pospolitost ekonomiky je nejdůležitějším utvářejícím faktorem.

V Nizozemí se zformovala soběstačná, jedinečná, výkonná ekonomika, založená nikoli na feudálech a aristokratech, ale na podnikavých lidech, často obyčejných lidech a bývalých námořnících a rybářích. Tak se v těch místech formovala buržoazie.

Ale byl tu jeden problém: celou tu dobu, kdy provincie bohatly, neměly svůj vlastní stát. V době, kdy rybář Willem Beukels objevil své sledě, byly tyto země pod vládou Burgundského vévodství. A pak se dědictvím dostali pod nadvládu Španělské říše, nejsilnějšího evropského státu v 16. století.

Nizozemsko bylo dokonce územně odděleno od zbytku říše a zůstalo samostatnou enklávou

Ale bohaté provincie byly nuceny platit daně vzdálenému panovníkovi a obrovskému davu jeho aristokratů, kteří své tituly a bohatství získali dědictvím. A kteří se přitom dívali na nizozemské obchodníky, kteří bohatli svou prací a svými riziky, jako na nedůstojnou špínu, která se jim, aristokratům, stále nerovnala. Nahromadila se nespokojenost a to vše nemohlo trvat dlouho a v roce 1566 došlo k první buržoazní revoluci v historii. Nizozemské provincie se 200 let předtím, než to udělaly ve Spojených státech, rozhodly vytvořit svůj vlastní stát nezávislý na panovníkech a aristokracii. Založeno na kapitalistických a ne feudálních vztazích. A začala osmdesátiletá válka, která skončila vítězstvím provincie a vytvořením nového mocného hráče na světové scéně. Nizozemská republika.

Bylo to poprvé, kdy kapitalistický stát porazil obrovskou aristokratickou monarchii a otevřel tak budoucnost Evropy a celého světa. Důvodem samozřejmě není jen jeden rybář a krásný příběh úspěchu. Důvod je v objektivních předpokladech, které se vyvinuly na konkrétním území, kde se z určitých důvodů (nedostatek úrodné půdy a silná města) neprosadila silná moc feudálních vlastníků půdy. Tradiční feudální vztahy s následným zotročením závislého obyvatelstva se proto vyvíjely špatně. Absolutismus byl proto nucen zformovat novou formu společenských vztahů, která se v té době stala nejprogresivnější na planetě. Proto byla nucena vzniknout nová forma společenských vztahů, která se v té době stala nejprogresivnější na planetě.

[ 5824 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt