Operation Weserübung 24 - Vlastnosti německého vojenského velení.
Jak již bylo v minulosti napsáno, složitá situace, ve které se německé jednotky v Narviku ocitly, byla pro německé velení velmi bolestivá. Všichni pochopili, že se musí něco udělat, jinak bude obrovské množství vybraných německých vojáků v Narviku zničeno stejně jako předtím německé torpédoborce. Takové ztráty si ale Němci nemohou dovolit.
Hitler z emocí nařídil přípravy na neodkladnou evakuaci v Narviku. Tedy, opusťte město a stáhněte se buď na jih, kde se spojíte se svými jednotkami, nebo na území sousedního Švédska a tam se necháte internovat. V každém případě německé jednotky nečekalo nic dobrého a zdálo by se, že generálu Dietlovi a jeho vojákům nic nepomůže. No a pak se stala neuvěřitelná událost.
Ale co způsobilo tento zázrak?
A důvodem toho byla nesrovnatelná organizace a výcvik velení německých ozbrojených sil. Přes všechny neúspěchy, které Němce potkaly na začátku invaze, stále mluvíme o nejlepší armádě té doby na planetě. A jedním z nejvýraznějších rysů německé armády na začátku druhé světové války, který jí dal naprostou převahu nad svými protivníky, byla poměrně svobodná, někdy až svévolná, ale zároveň velmi proaktivní a flexibilní kultura vojenské řízení a vedení vojsk.
Síla německé armády spočívala především ve velké šíři operačního myšlení německých velitelů. Toto je stále předmětem hluboké diskuse mezi moderními historiky. Jak byli Němci, disponující tak nepatrnými silami a zbraněmi často horšími než jejich oponenti, vždy v přesile, schopni postupovat a dosáhnout tak velkých vítězství? Jak víte, Němci neprohráli jedinou velkou bitvu, pokud jejich síly byly alespoň stejné jako počet nepřátel.
Co je to vysoká iniciativa a flexibilita myšlení velitele? Co to dává?
Řekněme, že i v dnešních moderních armádách, v tak přísné a hierarchické struktuře, jakou je vojenské velení, jsou velitelé ve svém jednání silně omezeni a jsou nuceni striktně plnit zadané úkoly a rozkazy. Tím je zajištěno stabilní velení a řízení jednotek, nicméně iniciativa takové armády je značně omezená a nemohou realizovat svůj maximální potenciál.
Vyberme si například typického vojenského velitele malé skupiny vojáků, který dostal od vyššího velitele rozkaz k obraně v určitém bodě mapy. Po obdržení rozkazu a příjezdu na určené místo obrany velitel zjistí, že tato pozice je extrémně nepohodlná, navíc jsou v ní zranitelní vůči nepřátelskému útoku. Ale o pár set metrů poblíž je kopec výhodnější pro obranu. Velitel vojsk se musí striktně řídit rozkazem, vojenským dokumentem, který je vypracován a podepsán vrchním velením. A protože nejdůležitějším úkolem velitele je striktně plnit rozkaz, zaujímá v souladu s rozkazem tuto nepohodlnou pozici pro obranu. V případě neúspěchu za to bude odpovědné jeho vyšší velení. Když nepřátelské jednotky dorazí, uvidí velitelovu obranu umístěnou na zranitelném místě. Snadno tuto obranu obklíčí a zničí všechny vojáky velitele i velitele samotného.
Německý velitel však bude mít mnohem větší svobodu myšlení a jednání, což zahrnuje jeho pochopení, že vrchní velení mu dává za úkol obranu v širokém slova smyslu, nikoli jen zaujmout bod a bránit. A hlavní je zastavit nepřítele! Je jasné, že vrchní velitel není na frontě přítomen a na velitelství zadává úkol a orientuje se na mapě podle plánu. A kdyby byl nyní vrchní velitel v první linii, souhlasil by s tím, že bránit se na zranitelném místě je špatný nápad a je lepší se bránit ve výšce několika set metrů poblíž. A NĚMECKÝ VELITEL ZAUJÍMÁ LEPŠÍ OBRANNOU POZICE NA SVOU INICIATIVU BEZ STRACHU Z NÁSLEDKŮ ZA SVÉ ČINY. A německý velitel se o tom ani neradí s vrchním velitelem.
Protože na tohle není čas.
Výsledek:
Nepřítel narazí na silnou obranu na kopci a zastaví se. Nedělá průlom a další postup. Hlavní strategický úkol německého velitele byl splněn.
A bitva je vyhrána.
Přítomnost velkého počtu takto vysoce motivovaných velitelů byla nápadným rysem německé armády během druhé světové války. Iniciativa velitelů a jejich vlastní rozhodnutí byly vítány a podporovány na nejvyšších úrovních vojenského velení. Ve spojeneckých armádách dlouho nic takového nebude.
Nevýhodou takové iniciativy je, že v diktatuře, jako je nacistický Hitlerův režim, ozbrojené síly se svou vlastní vůlí představují hrozbu pro vládnoucí režim. Diktátor Hitler a jeho armáda drželi rovnováhu poměrně dlouho, což jim umožnilo udržet iniciativu a zůstat sami sebou a nebránilo jim ve vítězství.
Výsledkem tak složité existence dvou protichůdných sil bylo vojenské spiknutí 20. července 1944 proti Hitlerovi a jeho spodině. Poté začaly v nejvyšším německém vojenském velení převládat otázky ideologické loajality nad vojenskou kompetencí. V takové situaci ozbrojené síly zpravidla prudce ztrácejí ducha iniciativy a mění se v neohrabané stádo otroků s negativní selekcí na vedoucí velitelské pozice. To vše výrazně urychlilo smrt Německa a jeho vojenskou porážku. Ale pak, v dubnu 1940, se německé ozbrojené síly ještě nebály říci Führerovi NE.
Šéf operací vrchního velitelství Wehrmachtu generál Jodl byl kategoricky proti vydání rozkazu opustit Narvik. Navzdory tomu Hitler nařídil poslat generálu Dietlovi příkaz k ústupu z Narviku.
Ale štábní důstojník, který měl toto rádiové šifrování sestavit a odeslat, to odmítl, protože takový rozkaz považoval za neodpustitelný. Tento důstojník byl podplukovník a jmenoval se Bernhard von Lossberg. Tento podplukovník se obrátil na velitele pozemních sil, generálplukovníka von Brauchitsche. A generál ho vyslechl a souhlasil s jeho názorem. Pak se rozhodli zrušit Führerův rozkaz a dali generálu Dietlovi v Narviku rozkaz držet linii tak dlouho, jak jen bude moci. Druhý den se Hitler trochu uklidnil a armádě se ho podařilo přesvědčit o správnosti držení Narvika. Od té chvíle se Hitler rozhodl ustoupit a umožnit armádě, aby činila vojenská rozhodnutí.
Jako vládce se již po rozhovoru s Quislingem rozhodl o přátelském zajetí Norska. A s následky toho se nyní musí vypořádat armáda. A Hitler se rozhodl, že pro armádu bude lepší zapracovat na všem tom nepořádku, který vytvořil, a udělat to, jak oni sami považují za nejlepší. A německá armáda měla hodně práce. Čas byl nyní proti Němcům.
Nyní, když Britové zcela vyčistili moře u západního pobřeží Norska od Kriegsmarine, mohli kdykoli přistát v Norsku. Nejdůležitějším úkolem proto bylo co nejrychleji zcela rozdrtit odpor norské armády a dobýt celé území země.
|
Registrace nového uživatele 
