Operation Weserübung 26 - Postup německé armády a pomoc Spojenců.
V Norsku začala totální válka.
Zatímco se němečtí výsadkáři bránili v Narviku, jejich armáda se snažila postoupit směrem k nim. Setkali se však s houževnatým odporem a byli zastaveni. Začaly vážné bitvy. Od té chvíle se ofenzíva v Norsku stala tím, co německé velitelství předpovídalo na podzim roku 1939, kdy byla operace poprvé plánována, s dlouhými a těžkými boji.
Obtížný terén a nedostatek širokých a rozbitých silnic extrémně ztěžovaly a někdy téměř znemožňovaly použití obrněných vozidel. Němci do Norska přesunuli pouze jeden samostatný tankový prapor, který byl používán velmi omezeně.
Panzer Neubaufahrzeug ( Nb.Fz.) in Oslo April 1940.
Všechny útočné bitvy se často vedly podél vzácných úzkých horských silnic pěchotními silami. V takových podmínkách mohly malé skupiny Norů, pohybující se na lyžích a vyzbrojené pouze ručními palnými zbraněmi, dlouhodobě zadržovat postup celého německého praporu. Německá ofenzíva se tak zpozdila. A brzy se stala ta nejhorší věc, ale byla nevyhnutelná.
Anglo-francouzská vojska se vylodila v Norsku.
Spojenci dokázali poměrně rychle vysadit svou první vojenskou skupinu. K tomuto účelu byly použity jednotky, které se již v rámci příprav na intervenci země připravovaly na vylodění v Norsku. A ty už byly připravené a soustředěné v britských přístavech. Spojenci považovali jižní Norsko za již ztracené. Proto byly vybrány cíle vylodění Narvik k obsazení severního Norska a Trondheim k obsazení středního Norska. A tímto způsobem plánovali zde vybudovat stabilní frontu.
14. dubna se britské jednotky vylodily poblíž Narviku. Ale neodvážili se hned zaútočit na město.
Téhož dne proběhlo vylodění poblíž Trondheimu. Zde, s ohledem na přítomnost pobřežních baterií na přístupech k městu, Spojenci vylodili dvě výsadkové jednotky severně a jižně od Trondheimu. Aby pak z těchto předmostí zahájili ofenzívu směrem k sobě a uzavřeli obklíčení města. Hlavním problémem Spojenců v této fázi byl nedostatek sil a extrémní nerozhodnost jejich velitelů. Rychle se ukázalo, že síly první výsadkové skupiny, která byla rychle vyloděna, zjevně nestačí k vedení bojových operací. Ale zvyšování počtu vojáků trvalo nějakou dobu. Dalším problémem byla obtížná situace norských vojsk, která se snažila zadržet německý postup ve středním Norsku.
Norové bojovali s Němci a utrpěli těžké ztráty a žádali o naléhavou pomoc. Britové o tom přemýšleli a rozhodli se odložit útok na Trondheim, dokud nedorazí dostatek vojsk. Britové se poté vrhli na pomoc do středního Norska. Britové vylodili 148. pěší brigádu s 1600 muži. Britové velmi spěchali, takže jejich brigáda dorazila do Norska a všechna svá vozidla a dělostřelectvo zanechala v Anglii. Později měly být doručeny samostatně lodí. Ale nebyl čas čekat a Britové se po dlouhém pochodu spojili s Nory.
První pozemní bitva mezi Brity a Němci se odehrála 21. dubna.
A pokud pro Brity to byla první bitva v jejich životech, tak navíc v neznámé hornaté a zasněžené oblasti. Němci zde bojovali už dvanáctý den po sobě. Německá armáda a její velitelé byli během druhé světové války velmi flexibilní, proaktivní a dobře připravení. Zvláště v prvních letech války. Během svého pobytu v Norsku a bitvy s místní armádou se němečtí velitelé již stihli seznámit s geografií oblasti, kde válka probíhala, a také s norskou taktikou v boji. V mnoha ohledech Němci kopírovali a přijali to, co Norové udělali.
Fronta ve středním Norsku se táhla 180 km. Ale ve skutečnosti neexistovala žádná souvislá frontová linie. Neprůchodné hory rozdělovaly dějiště vojenských operací na řadu izolovaných oblastí, kde se bitvy odehrávaly podél horských silnic a železničních tratí. Proto relativně malé jednotky bojovaly na tak velkém území.Právě kvůli specifikám této oblasti zde Němci nejprve rozvinuli taktiku svých tzv. bojových skupin. Který pak bude aktivně a úspěšně aplikován po celou dobu války.
Taktika vypadá zhruba takto: Na základě pěšího praporu byla vytvořena pěchotní bojová jednotka, ke které byla přidělena rota horských strážců, ženijní četa, dělostřelecká baterie a minometná četa. V závislosti na úkolech by je mohly doplnit další speciální jednotky. To vše bylo zpravidla předáno pod velení velitele praporu, kterému bylo dáno plné povolení dělat si, co chtěl, a od kterého se vyžadovalo pouze jedno: provést bojový úkol. Bojovým skupinám nebyl stanoven žádný konkrétní počet ani omezení. Jejich složení se může lišit v závislosti na konkrétním úkolu. Jejich vznik byl důsledkem progresivního myšlení v německé armádě, kde iniciativa byla od velitele nejen vítána, ale často i vyžadována.
V té době si Britové o něčem takovém nemohli ani představit.
Britové, kteří sice navázali alespoň zdání komunikace se svými norskými spojenci, ale nebyli schopni ani řádně koordinovat své společné obranné akce s nimi.
A tak 22. dubna četa německých horských strážců z jedné z německých bojových skupin obešla na lyžích britské pozice podél horského hřebene a dosáhla týlu jednoho z jejich praporů. Britové v domnění, že jsou obklíčeni, opustili své obranné pozice a v panice uprchli, přičemž ztratili více než 100 mužů jako zajatce.
Za zmínku stojí zejména to, že důležitým rysem německých bojových skupin byla přítomnost komunikační jednotky s přenosnými krátkovlnnými rádiovými stanicemi. Což zajišťovalo neustálou komunikaci s velením i za pohybu. Velitel bojové skupiny se mohl kdykoli spojit s velitelstvím svého pluku, kde byl vždy přidělený důstojník letectva, který zajišťoval interakci s letectvem. A s jeho pomocí je možné přivolat a upravit přímou leteckou podporu. Někdy byl letecký dispečer přímo v bojové skupině, předával nepřátelská data rádiem a upravoval letecký útok, což dále zjednodušovalo a urychlovalo podporu pozemních vojsk. Na pomoc zpravidla přicházel střemhlavý bombardér Ju-87 a někdy i těžký stíhací letoun Bf-110, který byl také často a úspěšně používán k útokům na nepřátelské pozemní síly svými silnými zbraněmi.
24. dubna, po dalším náletu a precizním leteckém úderu na most v zadní části 148. brigády, se Britové rozhodli, že most bude nyní vyhozen do povětří a oni budou obklíčeni. Poté opět v panice opustili svá postavení a v hrůze uprchli. A nakonec je Němci chytili a porazili. Nedostatek motorové dopravy zabránil britským vojákům v včasném, rychlém a organizovaném ústupu. Z brigády přežilo pouze asi 450 lidí. Většinu zbytku zajali Němci.
Britský ústup odhalil křídlo norské armády. Němci toho okamžitě využili. Na rozdíl od Britů byli němečtí vojáci vybaveni motorovou dopravou a mohli se rychle přesunout na nové pozice a dopravit své dělostřelectvo tak, aby drželo krok s pěchotou. V důsledku toho, protože Britové uprchli, Němci obklíčili asi 4 000 norských vojáků. Kteří se 29. dubna, když si uvědomili, že je po všem, vzdali. Spojenecké obranné fronty se zhroutily.
Pro Spojence to byla hrozná doba. Poté, co Němci prorazili obranu, rychle postoupili o 50 km. Poté je setkala a pokusila se zastavit nedávno vyloděná 15. britská pěší brigáda. Ta Němce zdržela o dva dny, ale nakonec pod nejsilnější palbou německého dělostřelectva a letectva došlo ke zničení všech děl brigády a vážnému zranění jejího velitele, brigádního generála Smitha. Poté se Britové začali stahovat.
Britové tak nebyli schopni rychle a efektivně vybudovat svou skupinu vojsk ve středním Norsku. Britové přesouvali jednotky po částech a také sami vstupovali do bitev po částech a utrpěli porážku. Britové se s tímto problémem budou potýkat ještě mnoho let.
Mezitím budou mít jejich vojáci v zajetí o čem přemýšlet.
Ale samozřejmě nejdůležitější roli v porážce spojeneckých vojsk sehrálo německé letectvo. Které zcela dominovalo ve vzduchu. Na začátku války měli Němci velmi silné letectvo s moderními letadly a dobře vycvičenými piloty. |
Registrace nového uživatele 
