bodKapitola V
Oráč
Ano, paní, byl jsem jí mužem, ona mně ženou. Vzala jste si ji, potěchu mého oka, je pryč můj ochranný štít proti strázním; je pryč můj prorocký kouzelný proutek. Je pryč, pryč! Já, nebohý Oráč, tu zůstávám sám; má světlá hvězda na nebi zmizela; slunce mé blaženosti se uložilo k odpočinku: už nikdy nevyjde! Nikdy už nevzejde má zářivá denice, její třpyt zhasl, nemám, co mě uchrání žalu: před mými zraky je všude temná noc. Nemyslím, že by něco mi mohlo přinést skutečnou radost, vždyť skvoucí praporec mé radosti žalostně klesl. Běda! přeběda! z hloubi srdce kvílím nad proklatým rokem, nešťastným dnem a bolestnou hodinou, kdy můj pevný, tvrdý diamant pukl, kdy mi z rukou byla nelítostně vyražena hůl vedoucí mě pravou cestou, kdy mi byla zahlazena cesta k studnici mládí obnovující mou blaženost. Nekonečné ach, neustálé ouvej a bědné hynutí, upadáni a věčný pád nechť jsou vám, Smrti, dány dědičným lénem! Hanebnice, nestoudnice, bezectnicc a zlovolnice, umřete a zalkněte se pekelným smradem! Nechť vás Bůh zbaví moci a rozpráší váš prach! Nechť navždy vás pohltí dábelské bytí!
(Zde Zidane, slyš oč přicházíš, nemáš-li ženy! Pochopitelně ženy hodné ... nechceš mó švicu? ;-D) |