Co se mnou udělal Brandt BJORKTohle psaní je víc o prožitku než o hudbě. Prožitek je fáze, bez které se o hudbě píše špatně - když člověka něco nechytne nebo cítí přímo odpor, výsledkem bývá zhusta trápení pisatele i čtenáře. Prožitek není všechno, ale je potřebný, abychom se dostali ke komplexnějšímu uchopení uměleckého zážitku. Brandt BJORK mě oslovil na zcela bazální úrovni. Ani ta není všechno a nemusí být zastoupena tak silně, tady se to zkrátka stalo. Popíšu čistě, co se během poslechu dělo a jak jsem to vnímala. Hudba je skutečně antistres, mimo jiné. Ale předtím malá odbočka.
Říká se, že hudba jsou emoce. Můžeme ji analyzovat, ale pro většinu lidí je citový zážitek podstatným důvodem, proč se hudbě oddávají (tohle slůvko je velice přesné). Emoce se vždycky dějí v těle. To je fakt. Napočítat do deseti můžeme výhradně v hlavě, můžeme tam provádět i nepoměrně složitější operace, ale když něco pociťujeme, souvisí to vždy s tělesným vnímáním. (Ne vše, co v těle prožíváme, jsou emoce. Může být například docela těžké rozlišit, jestli je člověku smutno, nebo je jenom unavený. Jestli je nervózní, nebo má hlad, atd.) Schopnost vnímat svůj vnitřní svět a vyhodnocovat jeho signály je částečně nevědomá a odborně se nazývá interocepce. Na vytříbenější úrovni u emocí, které přesahují biologický základ (kam patří například strach nebo vztek), hraje důležitou roli schopnost tyto své vnitřní pocity nejen zachytit, ale i pojmenovat a dát do souvislostí s podnětem - říkáme, že hudba je radostná nebo smutná, ale ve skutečnosti se tak cítíme my. A podstatný fakt pro následující popis: jde to oběma směry. Změna tělesného stavu vede ke změně prožitku. Srovnej stav před kávou a po kávě, například.
Brandta BJORKA jsem si pustila před spaním do sluchátek. Obvykle po ulehnutí vnímám převážně zklidnění, vše další je tedy možné přičíst hudbě. Během první skladby se mi znatelně zrychlil tep a brzy následovalo prohloubené dýchání. Souvisí to nejspíš s rytmem. Tělo se asi přirozeně snaží přizpůsobit svému okolí, jako třeba když při stání v autobusu vyvažuje pohyb vozidla - je příjemnější nějak jít s tím, co se děje. Kombinace pravidelného rytmu a velmi vytrvalého trvání (tohle je podobné třeba u KING BUFFALO) vedla ke směsici nabuzení a uvolnění - v reálu člověk vnímá souběžně hudbu skrze sebe a sebe pod vlivem hudby, z jednoho usuzuje na druhé. Je to zábava a nemusí to nijak zvlášť z prožitku vytrhovat, trénink dělá svoje i tady. Mysl mi přihrává obrazy v duchu psychedelických epizod Simpsonových - v hudbě je něco frackovitě rošťáckého a žoviálního, ano. Dýchání je vcelku intenzivní, vzpomenu si na Stanislava Grofa. Mohla bych ho korigovat (dech je jeden z mála bazálních tělesných procesů, které můžeme přímo ovládat vůlí; s takovými nadledvinkami je domluva složitější), mohla bych hudbu vypnout, ale rozhodnu se nechat tomu volný průběh.
Běží už tak třetí skladba. Tělo si našlo pohodlnou uvolněnou pozici, současně vnímám drobné vlnky a záchvěvy tu i onde, včetně míst, kterými bych asi cíleně a záměrně pohnout nedokázala. Tipuju hluboké vnitřní svalstvo, ale těžko říct. Každopádně se mi představa takového cvičení vcelku zamlouvá, nechávám to být. Energie probíhá sem a tam až do palců u nohou, a nemyslím jenom obligátní poklepávání. A čeho jsem si u hudby ještě nikdy nevšimla: za zavřenými víčky se dějí značné oční pohyby. Řízení organismu evidentně přebírá parasympatický nervový systém (známý též jako rest and digest, přímý opak stresového stavu). Souběžně mi hlavou běží různé obrazy a krom poměrně hlubokého uvolnění jsem stále i příjemně nabuzená. Hlavou mi bleskne, že o tomhle asi budu psát, pokusy na lidech jsou seriózní věc. Ale tohle už si žádá nějaký ventil, nebo budu mít divoké sny. Se sluchátky na uších jdu potmě do obýváku a tančím. Je půl druhé. Ráno jsem jako rybička.
Tolik zpráva o léčivých účincích hudby na lidský organismus :-) Není to všechno, co pro nás hudba dělá, nevystihuje to uměleckou specifičnost dané nahrávky, ale myslím, že pro dnešek úplně stačí. |
Registrace nového uživatele 
