bodKapitola VII
Oráč
Kéž bych dokázal lát, kéž zlořečit, kéž bych vás dokázal proklit, aby se vám dálo hůře než zle, to byste si za svou mrzkost ode mne zasloužila. Vždyť po velké křivdě je na místě veliký nářek: počínal bych si ne jako člověk, kdybych neoplakával tak skvostný dar, jaký může dát jedině Bůh. Vskutku, lkát nepřestanu nikdy: odletěl mi můj spanilý sokol, má ctnostiplná žena. Po právu naříkám, protože byla dobrého rodu, ctná, sličná, bystrá a postavou nad všechny své družky ztepilá, upřímná a zdrženlivá v řeči, cudná, dobrá a milá v soužití — zmlkám, nemám slov, abych vypověděl veškerou její počestnost a ctnosti, jimiž ji Bůh obdařil; paní Smrti, sama to víte. Za tak velký žal v srdci vás právem napadám. Být ve vás zrnko dobra, sama byste se slitovala. Odvracím se od vás, dobrého slova o vás nevyřknu, ze všech svých sil budu navěky proti vám brojit; veškeré boží tvorstvo mi pomáhej v konání proti vám; nechť všechno, co je na nebi, na zemi i v říši pekelné, pojme proti vám nenávist a zášť!
(Herr Gott, to musela být Žena!)
Desdichado, prací zcela znaven, prospal celé večír ... a se taky musí naobědvat, že. Jíst se občas musí.) |
Registrace nového uživatele 
