bodKapitola XIII
Oráč
Po škodě přichází posměch; zkormoucený to dobře cítí. Mně, škodnému, se od vás neděje jinak. Zbavila jste mne lásky, přivykla žalu; dokud Bůh dopustí, musím to od vás strpět. Jakkoli jsem hloupý, jakkoli málo znám a málo jsem upíjel z moudrosti důvtipných mistrů, přec dobře vím, že jste lupička mé cti, zlodějka mých radostí, zcizitelka dobrých dní, zhoubkyně mých slastí a ničitelka všeho, co mi v životě činilo a slibovalo libost. Z čeho se mám teď radovat? Kde hledat útěchu? Kam se utéci? Kde nalézt uzdravení? Kde dožádat se spolehlivé rady? Pryč, je pryč! Pryč je veškerá má radost! Zmizela nám rychleji než čas; prchla nám příliš záhy; vyrvala jste nám ji příliš brzo, tu drahou, znamenitou, když jste bez slitováni mne učinila vdovcem a mé děti sirotami! Bědného, samotného a truchlivého jste mě zůstavila bez náhrady; odškodněni po tak veliké újmě se mi od vás nedostane. Není tomu tak, paní Smrti, cizoložíci u všech lidi? Od vás nikdo nemůže získat nic dobrého; po nepravosti nechcete nikomu učinit zadost, nikoho nechcete odškodnit. Vidím, že slitování se od vás nadít nelze; proklínáni jste přivykla; jste nemilosrdná se vším všudy. Takový dobrý čin, jímž častujete lidi, takovou milost, již se od vás dostává lidem, takovou mzdu, jakou lidem dáváte, takový konec, jaký lidem připravujete, nechť na vás sešle On, jenž vládne smrti i životu. Kníže nebeských sborů, nahraď mi nesmírnou ztrátu, velikou újmu, nevýslovný smutek a žalnou sirobu! Přitom mě, Bože, všech nepravostí mstiteli, na té arcišelmě Smrti pomsti! |
Registrace nového uživatele 
