SAXON: DestinyPrvní setkání s kapelou, kterou by mě samu od sebe asi nenapadlo poslouchat. Podle jména jsem ji znala a měla k ní přiřazenou mentální fotografii obouruč sekyrky s širokým ostřím. Hudebně si představuju něco nabroušeného, ale v podstatě stabilního. Myslím, že nebudou moc ječet ani přehnaně sólovat.
Stream: Pěkné písničky. A opravdu jim to hezky kompaktně šlape. Mluvil tu někdo o stereotypech? Tohle je tak osmdesátkově mužné. Když se zasoustředím, vidím vlající vlasy, uhánějící oře, rakety nabírající ke startu, stříbřitá bříška lososů na zpěněné řece... ale všechno na televizoru ve vedlejším pokoji. Bicí strašné. Klávesy a la Van Halen, žádná trvalá ovšem. Přestože se mnou hudba nic moc nedělá, doposlouchám do konce - kvalitativně má pro mě album vzestupnou tendenci. Bonusový dvanáctipalcový mix balady I Can't Wait Anymore (skladba s bezkonkurečně největším počet přehrání, jak vidím) vypichuje tucavou neškodnost, která tu a tam nabrala vrchu i dřív.
Rip: Na bicí jsem byla vyloženě zvědavá - pookřály, ale typický sound zůstal. Zůstal i pocit pěkných písniček, zabrání do hry. Energie koluje v uzavřeném okruhu, pánové se zjevně baví. Nic útočného ani naštvaného, v podstatě vlídná muzika, jen si trochu protáhla křídla. Na omak přibylo ježatosti hlavně u kytar, najednou vnímám, že do nich vážně jde elektrika. Sound je plastičtější a nejvíc to prospívá zpěvu, který se mi předtím zdál až příliš otrocky kopírovat melodii. Jako by se odpoutal, ožil. Najednou ke mně mluví (tenhle pocit obvykle považuju za signál, že mě hudba zaujala). Podél páteře mi tu a tam sjede příjemné zamrazení. Tóny plynoucí z reproduktorů provádějí z bujnosti kličky a piruetky. Hezké, ale nášivku na džísku asi shánět nezačnu. |
Registrace nového uživatele 
