Relativizace zla, namočení se do něčeho nepěkného, a tak dále. OK, může to tak vypadat. O čem to ale vypovídá?
Nic není jednoznačné, jednostranné, jednoduché. Realita vždy obsahuje ode všeho něco. Pokud neprojdou naivně idealizované představy filtrem skutečného světa, nejsou dospělé.
Být zkušenou bytostí, mít něco nažito, napřemýšleno a zvládnuto, nevede k vygumování špatnosti z našeho vnímání ani z našeho okolí. Výsledkem toho všeho by měla být naopak schopnost zasazení zla i dobra do souvislostí (ostatně ze souvislostí vycházejí i jejich definice), nenechat si jedním to druhé zakrýt. Stanovení zásady, že dobré je skutečně dobrým jedině tehdy, když špatné zcela vymizí, nivelizuje nejenom to dobré, ale současně tím o sobě dáváme najevo, že se ještě musíme hodně učit. Jedině v plnosti všech hodnotových pozic, a to jak v plusové tak i v mínusové části stupnice, lze postihnout škálu hodnot životních událostí a situací, a tím je vzájemně odlišit.
Bez namočení se do bláta profánnosti víme o nadnebeském umění prd. Jak se v umění nepotkávají všechny stránky lidské duše, je plytké a zbytečné. |
Registrace nového uživatele 
