Mýtus digitálního remasteringu starších nahrávek
Digitálně remasterovaný zvuk starších nahrávek bývá občas mylně vydáván za lepší. Nemůže to být pravda už z logiky věci. Vztahujeme-li hodnocení zvuku k jedinému autentickému záznamu, tedy studiovému master tape, může být zvuk remasteru buď stejný (dobrý) nebo jiný (horší). Hudební dílo je umělecké dílo a u něj velmi záleží na zachování věrnosti originálu, nikoli na posluhování dobovým a osobním trendům. Pokud někdo tvrdí, že nějaký remastering vylepšil zvuk, říká tím jedině, že ten zvuk se od původního odlišuje a tím je tedy horší. Učebnicový protimluv. Že se dotyčnému navíc tento horší zvuk líbí, už jen napovídá o jeho dezorientaci ve světě audia.
Z technického hlediska každá nahrávka vydaná v digitálním formátu musela být pro tento formát patřičně masterována, aby byla přehratelná na domácích přístrojích. Protože zdrojem pro tuto finální podobu byl studiový master, jedná se o master z masteru, tedy remaster. Proces je proto nazýván remasteringem, čeština ekvivalent pro tento úkon nemá, převzali jsme původní anglický výraz a skloňujeme ho.
Výrazy jako digitální remastering, digitálně remasterováno, případně digitally remastered neříkají o zvuku vůbec nic. Proč by také měly? Vždyť vytvoření nového masteru pro digitální médium (hmotné či nehmotné) má z principu jediný technický úkol - vytvořit přehratelný digitální soubor v co nejlepší kvalitě. Pokud má být řeč o zvuku, pak jedině, že se tento proces zvuku nemá vůbec dotýkat. Má být identický se zdrojem. Však také zhruba do roku 1995 se vydavatelé remasteringem nechlubili, šlo o prosté převedení nahrávky do digitální podoby, bez ovlivnění zvuku. Vše bylo v pořádku, tyto CD edice jsou dodnes balzámem pro uši.
Laická představa, že sama (někdy velkou nálepkou na krabičce CD zdůrazňovaná) skutečnost remasteringu je nějaký technologický zázrak, kterým předchozí edice neprošly a proto jsou horší, je bláhová a svědčí o neznalosti problematiky. Kde vznikla tato chiméra, jak se nechali posluchači nachytat na klamavé slogany o lepším zvuku? Jednoduše, aplikoval se primitvní poznatek, že co hraje hlasitěji je efektnější, a hodně lidí na reklamu a laciné efekty rádo skočí. Marketing, nic víc.
Našli studioví chytráci, kteří zkusili na nových edicích něco "vylepšovat", aby mohli tahat peníze z kapes naivních hudebních fandů. Začali deformovat původní zvuk nahrávky směrem k atraktivnosti, a prošlo jim to. Nalhali důvěřivým posluchačům, že se jedná o nějakou rekonstruci zvuku, vylepšené snímání, kvalitnější digitalizační proces, a prošlo jim to taky. Tak si začali po roce 2000 troufat víc a víc, a zcela bezostyšně ničili původní zvuk, aby každá další CD edice byla ještě efektnější a lépe prodatelná. Nahrávky z 50. až 80. let pak zněly lacině rádiově trendy ukřičeně, zvuk začal být poškozený za hranici snesitelného, zvukové spektrum se slyšitelně zbortilo. Stále jim to procházelo, ale někteří vnímavější posluchači se už nenechali zblbnout a postupně odhalovali podvody, kterých se na nich vydavatelé dlouhá léta dopouštěli. Dnes je vše jasně zdokumentované, změřené, graficky znázorněné, a zdálo by se, že už nikdo nemůže naletět. Opak je pravdou, mašina masteringového byznysu semlela sluchovou soudnost spousty hudebních fandů.
Dodnes existují důvěřivci, kteří takto zničený zvuk stále považují za lepší. Je samozřejmě věcí jejich volby, že poslechově preferují zničenou nahrávku, každý ať si konzumuje co chce, klidně i zkažené jídlo z popelnice, neboť moderní zvukové zprzněniny zhruba této "kvalitě" odpovídají. Těžko říci, čím to je, jestli jen prostá hluchota, či přivyknutí na onen deformovaný zvuk jako správný, ovšem na celé věci to nic nemění. Ale je vždy nutno v případě propagace takových blafů na rovinu říci - chutná ti to, fajn, tvoje věc, ale je to zkažené. Aby se náhodou někomu dalšímu, kdo podlehne hlasitému mlaskání, neudělalo špatně, když z neznalosti taky okoštuje.
Opakuji a zdůrazňuji - jediný správný remastering je ten, který do zvukového charakteru uskutečněné nahrávky vůbec nezasáhne. Ten, který nic nezmění proti studiovému originálu. Ten, jehož účelem je původní záznam pouze zvukově nedotčeně převést do cílového formátu. Jak jednoduché a snad právě pro tu jednoduchost jen vzácně dosažitelné. Je smutnou realitou, že v naprosté většině reedic se k originálnímu zvuku přistupuje jako k nepovedenému a chybnému, a různí technici se jej snaží "opravovat". Vždycky, zdůrazňuji vždycky, je tato změna k horšímu, neboť se ve výsledku dojde k jinému produktu než byl původní. Takový vnějším zásahem poznamenaný zvuk představuje jiné dílo, neboť změna přesáhla hranici originálu.
Zlepšení zvuku digitálním remasteringem je mýtus, nepravda, technický nesmysl. Ale chiméra byla vypuštěna a žije si vlastním životem. Že je novodobý remastering v drtivé většině zvukově horší lze jednoduše a objektivně prokázat měřením a grafickým zobrazením, subjektivně též poslechem. Výsledný remaster je nepůvodní, odlišný a poškozený. Ve zvukovém spektru vznikají ořezy a limitace, ty vedou ke clippingu, ke zvukové stísněnosti, obtěžující dynamické plochosti, nahrávka ztratí prostor, plastičnost, barevnost, hloubku, je deformovaná, pumpující, rozchrchlaná, rozemletá, je utrpení ji poslouchat. Ve srovnání s původní nahrávkou přesaturovaně řve, což byl asi záměr. Ale devalvace zvuku rovná se devalvaci hudby, což je v konečném efektu nepřekonatelná bariéra, která náročné posluchače o takto znehodnocenou hudbu zákonitě připravuje. |
Registrace nového uživatele 
