1 - O líném pošťákoviPošťáci jsou slušný a pracovitý cech. Kde se mezi nimi vzal ten lenoch, bůh suď.
"Dělej něco," říkali malému pošťáčkovi táta pošťák i maminka pošťáková.
Malý pošťáček se ani nehnul.
"Ten kdyby si měl sám domek postavit nebo živit rodinu," kroutili hlavou rodiče.
"Žádné strachy," těšil je líný pošťáček, "mě si stejně žádná nevezme."
Ale to se malý líný pošťáček přepočítal.
Když vyrostl ve statného pošťáka, hned měl nevěstu. Přišla za ním jednou v poledne, kdy zrovna vstával a řekla mu:
"Budeme mít svatbu, ale nic ty se, pošťáku můj, neboj. Domek stavět nemusíš, usteleme si pod širým nebem."
Taková řeč se línému pošťákovi velice zalíbila a když se setmělo, ustlali si spolu s nevěstou pod širým nebem.
Jenomže - co čert nechtěl - za chvíli se spustil liják.
Nevěsta kýchla a líný pošťák se polekal:
"Ještě aby mi nastydla! Takovou nevěstu, která mě do práce honit nebude, už víckrát neseženu!"
A hned po rozednění vzal sekyru, porazil pár stromů a postavil domeček jako klícku.
Nevěsta se jen usmívala a po chvíli řekla:
"Chtěl bys děti, pošťáčku můj? Abychom tu nebyli sami?"
"I chtěl, nevěsto moje, ale... jak to bude s jídlem?"
"Nic ty se o to, pošťáčku můj, nestarej," usmála se opět nevěsta, "však ony nějak vyrostou. Posadíme jedno na náves, druhé před kostel, dáme před ně klobouk a ony už nám něco vyžebrají."
"No toto??? Moje děti aby žebraly?", zamračil se líný pošťák. "Tak to teda ne!" a od té doby byl v jednom kole. Dopisy roznášel, důchody doručoval, všichni v okolí si ho pochvalovali.
"To je až k neuvěření, co jeden líný pošťák zastane práce," libovala si nevěsta a běžela vařit večeři, aby měl líný pošťák co jíst.
|
Registrace nového uživatele 
