OT: PovídkyO Karlu Milotovi jsem tu psala už několikrát. Nyní jsem definitivně neodolala a objednala soubor jeho kritických a teoretických statí, ale začít jsem chtěla prózou, jestli mě bude zajímat. Je to méně známý autor a dosud jsem ho míjela, což bylo dobře, protože myslím, že jeho dílo člověk víc ocení až ve středním věku. Pro kontext ještě dodám, že jsem se teorií vyprávění svého času zabývala dost soustavně, takže nyní nepadám na zadek z vynalézavosti vypravěčských a časových perspektiv, ale z faktu, že mě tato vynalézavost nijak neruší v zážitku. Nějak mu věřím, že si s formou nehraje samoúčelně.
Nezvyklé je psaní ve druhé osobě - v první povídce hlavnímu hrdinovi vyká (a o druhé postavě píše ve 3. osobě, on, mladý muž), ve druhé taky, ale vlastně by tady to "vy" mohlo značit i množné číslo, neboť se nám hrdina jaksi rozštěpí a prožije si několik různých variant jednoho odpoledne. Včetně toho, že sám sebe potká (což se dá říct i o první povídce) a nadvakrát se nepozná, vždy toho druhého považuje za "toho druhého", což byl jeho sok v lásce, který nakonec vysněnou ženu získal. Nebo se to celé odehrává ve fantazii, a možná to ke spokojenosti vlastně stačí. Složité, ale nejjednodušším možným způsobem. Je evidentní, že na každém zatlučeném hřebíku se bude něco věšet, jak pravil klasik, ale vůbec mi to nevadí, beru jistou polopatičnost a motivickou názornost ne jako klišé, ale jako podanou ruku, které je třeba (jelikož složité to fakticky je) a kterou vítám.
První povídka je kratší a dala název celému souboru, Noc zrcadel. Začíná slovy: "Kdo je ten, který chodí v této bouřlivé noci po ulicích? A kdo ten, který setrvává doma? Kde začíná, kde končí stříbřitá, ledová plocha zrcadla?" Hlavní hrdina sedí u stolu a píše, dobře situovaný, usazený muž s rodinou. Mladík vyrazil na procházku, aby utekl od rozepsaných papírů. Postupně vyplývá, že jde dost možná o stejnou osobu, naplnění či nenaplnění jistého zásadního rozhodnutí, které se tak vůbec netvářilo, nebo že se znají (pracují jako nadřízený a podřízený), případně že píšou jeden o druhém... že zabydlený svět spisovatele je dost možná jen smyšlenka... Poslední věta zní: "A tak se konečně setkáváme."
Všechny tyhle postupy byly během 20. století vytěžené do mrtě, spousta spisovatelů i teoretiků si na nich vylámala zuby, protože hranice papíru je zkrátka nepřekročitelná, sebereflektivní próza má na kontě řadu vysušených mrtvol obalených pavučinami... ale tady to nějak funguje.
Druhá povídka má přes 70 stránek a jmenuje se Koleda. Opět, hrdina (oslovovaný "vy") sedí a píše. Nejde mu to. Je Silvestr, poledne. Pustí si hudbu z jediného pásku, který zatím vlastní - poté, co si pořídil přehrávač - a který dostal od přítele. Rekviem Jiřího Ignáce Linka. Napadne ho, že si vyjede do rodiště tohoto skladatele, a na místě si uvědomí, že o pár kilometrů dál po trati žije jeho studentská láska. Místo ve vlaku do Prahy se ocitne v lokálce jedoucí opačným směrem. Na nástupišti si pohrává s představou, že by to udělal, ví, že neudělá (několikrát se takto smíří s tím, že něco nebude, což vždy spolehlivě znamená, že se to vzápětí stane), pak na něj houkne průvodčí, ať nezdržuje, a už se veze. Vedle něj si sedne starší muž s houslovým penálem, který mu během hovoru navrhne, aby ho večer klidně navštívil, že bude taky sám.
Máme tedy vcelku uvěřitelné rozložení situace, která je vyšinutá z všednosti i původních plánů, ale pořád celkem nevinná. V paralelních rovinách se hrdina setká / nesetká se svou láskou a posedí / neposedí s dotyčným staříkem. Už na začátku se při psaní trápil s jedním souvětím, které se mu nedařilo uspokojivě propojit, přemýšlel nad gramatickými prostředky, jimiž by chtěl vyjádřit střídání nálad a rozštěpení ducha muže, který se pohybuje ve dvou souběžných liniích. Pokouší se najít svorník, který by text zastřešil.
Když sedí s oním dědkem, který má čistě náhodou v pokoji cembalo a začne mu Linkovo Rekviem přehrávat, snaží se mu svou literární práci vysvětlit, a dědek ho tvrdě stírá, že v životě to takto nechodí, musí si něco vybrat a nést následky... že "zachycení více různých možností pro plastičtější vylíčení skutečnosti" je obyčejná nerozhodnost a zbabělost, "jako by sis myslel, že udělat něco dvakrát špatně je lepší než udělat to jednou dobře" (tahle věta se mi hrozně líbí), a vůbec, základ je řemeslo, experimentovat může jen ten, kdo ho ovládá (což mi připomněla ta stavba bez architektury). Dědek v jednu chvíli začne hrát jakéhosi Itala, houslové variace, a vysvětluje, že rozvíjet se dá jenom něco, co má společné téma, a musí to na sebe navazovat.
Konec je v podstatě šťastný, minulost pohřbená.
Jsem z Karla perplex. |
Registrace nového uživatele 
