Já si představit umím ledacos, a taky si představuju - v té povídce nejde jenom o "co kdyby", ale i o "co když", moment rozhodnutí do budoucna, což v reálu vlastně taky probíhá jako mentální hra s variacemi, pocity... Vždycky mě rozjaří, když se stane něco nečekaného, nebo třeba jenom nestihnu na semaforu zelenou. Podobné momenty jsou portálem do jiné verze budoucnosti, i když bez možnosti varianty porovnat.
Kdybych si opravdu mohla něco přát, pak prožít jeden den v kůži někoho jiného, s cizími pocity, prožitky, myšlenkami, vzpomínkami. Ale pořád nějakým koutkem vědět, že je to "jako". Literatura je tomuhle asi nejblíž, co jen to jde. Člověk odloží sám sebe na věšák a obleče si někoho jiného. |
Registrace nového uživatele 
