Zlatá chobotnice nabízí velmi zajímavý svět alternativní historie i sympatickou hlavní hrdinku. Jenže když mi na první straně autorka předložila stroj na cestování časem, tak jsem pořád čekal, že ho nějak využije. Málem z toho ale bylo další čekání na Godata. A když ten stránku před koncem přišel, byl jsem z toho ještě rozpačitější. Asi šlo spíš o to, s kým bude hlavní hrdinka spát. No nic.
Epilog rozhodně nezapře, že je půl století starý. Ale také ukazuje, že Poul Anderson nepatří mezi velmistry žánru omylem. Z celé té (dnes už značně jeté) zápletky mne rozhodně nejvíc pobavila robotická verze šílenství (doufám, že v té pasáži není nějaký překlep). ;-)
Věrozvěst z Pompejí začal pocitem, že tu něco chybí (odstavec „si“ a za ním náhlý skok doprostřed dialogu). Ale pak se rychle rozjela slušná akční časovka, která sice má svoje mouchy (když někomu daruji zbytek své hotovosti, tak co vlastně o pár stránek dál rozhazuji?), ale je podaný natolik kvalitně, že mu je i odpustím. Pro mne lepší než nedávný Stavitel.
Bleskojem byl pro mne tak trochu bleskem z čistého nebe, protože Vězemní od téže autorky mne moc nenadchlo. Tohle už je mnohem originálnější, má to lepší postavy a rozhodně je to lépe napsáno. Takže snad další autorka, od které se dá do budoucna něco čekat.
Zaťukej na dvířka fantazie mě vůbec nebralo. Vlastně mě už vůbec nebaví veškerá tahle psychiatrická fantastika. Jednou jsou tu autisté, podruhé Downův syndrom, pak zase bludy a halucinace, deprese a mánie, zív!
Z publicistiky mne nejvíce zaujal článek Františky Vrbenské o Kronikách karmínových kamenů. Jsem zvědav, co se z toho vyklube. |