Strmá cesta - Jevgenija GinzburgováToto zařízení je těžké popisovat. Nevytápěná chatrč, spíš podobná společnému záchodu, protože k vykonání potřeby nikoho ven nepouštěli a ani kbelík tam nebyl. Skoro celou noc tam bylo nutno prostát na nohou, protože na sezení na třech stručných kulatinách, které nahrazovaly pryčnu, stála fronta. Zahnali nás tam přímo z lesa, mokré, hladové, tak v osm hodin večer, a pouštěli nás v pět ráno, přímo k rozvodu do zaměstnání a zase do lesa. Zdálo se, že tentokrát jí už neuniknem, té neustále nás dostihující Smrti. Ještě krůček - a má nás. Na úprku před ní už ztrácíme dech.
*
U mnohých žen se projevovala lágrová otupělost. Naučily se dívat jakoby skrz mlhu, jen tak mimochodem i na umírající, na nemocné šeroslepostí, které bloudily po večerech s průvodci a s třesoucíma se rukama nataženýma před sebe, na hordy štěnic lezoucí po pryčnách. U některých se dokonce projevil ten hrozný chudinský návyk vystavovat své trofické vředy a cáry potrhaných ježovovských oblečků.
*
A i když mužští jsou zdálo by se silnější než my, přece jen je všechny litujeme s mateřskou útrpností. Jsou snad ještě bezmocnější než my. Vždyť tak těžko snášejí bolest. Konečně si nás kterýsi z mužů všiml:
"Ženy! Naše ženy!"
Neumím popsat to, k čemu vzápětí došlo. Nenacházím slov. Podobalo se to mohutnému elektrickému šoku, který všemi po obou stranách ostnatého drátu projel. Jak bylo v tom okamžiku jasné, že se v podstatě podobáme jeden druhému. Všechno, co každý z nás v sobě potlačoval během dlouhých let vězení, co nosil sám v sobě, vyrazilo ven, tryskalo to v nás, kolem nás, zdálo by se přímo ve vzduchu. Teď jsme křičeli my i oni, natahovali jsme k sobě navzájem ruce. Skoro všichni nahlas plakali.
*
Sudar je vzdálen osmnáct kilometrů od elgenského lágru. Ten koutek tajgy je skutečně krásný. Nádherný vysoký les, koruny dosahují až ke hvězdám. Řeka si to svévolně namířila proti obloze, i pod silným ledem je cítit její sílu. Hory jsou jako vytesané. V noci září obloha hvězdami, hvězdami jaksi hrůzně pradávnými, patřícími do počátku všech počátků.
*
Copak jsem to ještě já? Copak můžu ještě žít po tom, co jsem byla potrestána trestem nejtěžším? Po tom, co zahynul můj syn, můj prvorozený, mé druhé já?
Ano, je čtyřiačtyřicátý rok. Já to tušila. Modlila se..."Bože smiluj se... Každý jiný kalich, jenom ne tenhle, jenom ne tenhle. " Neminul mě.
Ztuhla jsem. Potisící se dívám na řádky matčina dopisu a nepozoruji, že z nesnesitelné bolesti je písmo roztřesené. Teprve po šesti letech, když mi došlo další oznámení o smrti, tentokrát matčině, jsem znovu ten dopis vytáhla a se zdvojnásobeným utrpením jsem pochopila, jak jí bylo, když to musela zdráhající se rukou psát a vrážet do dceřina srdce nůž, ale to teprve po šesti letech. Tehdy jsem necítila lítost ani k matce, k té vdově, která ztratila napřed mne a teď ještě i staršího vnuka. Se strašlivou otupělostí čtu její telegram. Takřka lhostejně přejdu mimochodem sdělenou zprávu o mužově smrti.
*
Bylo třeba mít na paměti, že ať byl den jakkoli těžký, zítra je třeba čekat ještě horší. Každý večer, když se člověk ukládal ke spánku, musel blahořečit osudu za to, že dnes je ještě naživu. "Dneska vám štěstí nepřálo, milá madam Smrtko."
*
Veselý světec se potom stal mým druhým mužem. Naše láska se rozvíjela uprostřed děsivých smrtí, uprostřed puchu rozkládajících se těl, uprostřed tmy polární noci. Patnáct let jsme šli spolu přes všechny propasti a skrze všechny vichřice.
Jeho neobyčejný a čistý svět, veškeré bohatství jeho duše jsou teď přikryty ubohým růvkem na Kuzminském hřbitově. Nebo snad zase dělám chybu, před kterou mě varoval? Zase hledám nesmrtelnou duši tam, kde leží pouze nedokonalé, v prach rozpadlé tělo?
|