Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Modrá je dobrá
zelená je lepší

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub Nelze jinak než... [ŽP: 24 týdnů] (kategorie Literatura) moderuje pingu.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 17:46


...si to zapsat

Můj nejoblíbenější spisovatel William Saroyan se v jedné knize zamýšlí:

"Hodně se cituje, hodně se traduje. Vypráví se mnoho nejrůznějších příběhů,
sepisují se dějiny, podávají se zprávy, uvádějí vysvětlení,
ale řekl vůbec někdy někdo něco?"


Pokud vás něco při četbě natolik upoutává, že si to zapisujete jako já, budu ráda, když se o to podělíte.
Vypisování při četbě je mojí dlouholetou posedlostí a zajímá mě, jestli tímto syndromem trpí ještě někdo jiný.


       
Hranice jsou neomezené - nemusí se jednat jen o zápisky z literárních děl, mohou to být jakékoli oblíbené výroky.
Když budete mít chuť nebo nutnost svůj výběr nějak okomentovat a zdůvodnit, budu jen ráda.

Dávejte sem vše, co vás někdy rozesmálo, dojalo, ohromilo, okouzlilo, rozplakalo, rozčílilo...
nebo vás to prostě jen zaujalo.

Teď mě napadlo, že to ani nemusí být výroky slovní, ale i obrazové nebo zvukové.
Můžete tu odkázat na oblíbené výtvarné počiny nebo hudební lásky, které vám někdy "něco" sdělily...
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 237 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
pingu pingu Nothing good ever ends. - zvu Vás do klubu Kate Winslet. 20.5.2009 23:03  2712
"Nejužitečnější ze všech umění je umění být užitečný." (Benjamin Franklin)
rooz Rooz Za polem je les a ten je plný kostí... 15.5.2009 12:10  2711
UbiAle my bychom nevěděli ;)
tea 15.5.2009 10:22  2710
If I gave you my love you would drop it, wouldn't you? (Michael Ondaatje: The English Patient)
ubi Ubi 3_33_33 - 2640 15.5.2009 08:52  2709
Já vím.
corwex 15.5.2009 08:49  2708
Ubi [2707]: Arthur Rimbaud: Opilý koráb (sloka 8-10), překlad Vítězslav Nezval.

Sakra už.
ubi Ubi 3_33_33 - 2640 15.5.2009 08:44  2707
Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.
pankaplan panKaplan 12.5.2009 23:28  2706
W. Allen: Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane.
hatifnat hatifnat on a spaceship somewhere - sailing across an empty sea 12.5.2009 20:06  2705
Graham Greene - Ministerstvo strachu(...) jako chlapce ho to nelítostně hnalo k nevyhnutelnému utrpení, prohře a zoufalství, a říkal tomu štěstí.
pankaplan panKaplan 3.5.2009 11:07  2704
František Kožík: Největší z Pierotů - ukázkaKdyž se Kašpar vracel na terasu, těšila Margot poplašené děti veselým vyprávěním. Chvíli stanul opodál a pozoroval ji. Chovala se k nim trochu s ostychem, s jakýmsi dojetím, ale měla v obličeji mateřskou něžnost a způsob, kterým k nim hovořila, byl srdečný, přátelský. Její přítelkyně s malým Jacquesem se vzdalovala. Chlapec zamával na Pierota.

Připomnělo mu to poselství, které mu jednoho dne donesl. Tehdy se ho na něco chtěl zeptat, ale nebylo už času, a pak vše pohltil pošetilý vítr krajek a stříbra. Co to bylo? Vrátil se pohledem k snědým Margotiným tvářím, k čelu s několika vráskami, k jejím pevným a veselým ústům.
Přikročil k dětem.
"Pojďte, půjdeme domů," vyzval je.
Margot pustila Rosinu z objetí. Úsměvně pohlédla na Kašpara, jako by mu chtěla poděkovat za to, že jí děti svěřil.
Děti se chytily otce za ruku. Nerozhodně zůstal stát.
"Štěstí, že se jim nic nestalo," řekla rozpačitě Margot.
Stále se nehýbal a do jeho obličeje vešly vzpomínky, výčitky, obvinění. Tehdy poprvé, pravily jeho oči, byli jsme příliš mladí a nedovedli jsme rozlišovat touhu a život. Styděli jsme se před sebou navzájem. Snad nás to oba polepšilo. Škoda, že jsme se poprvé nesetkali později!
Margot se dívala do jeho výmluvné tváře, do zvážnělých očí.
Ale ne, pravila tvář, nebylo pozdě. Jistě jsme šli podobnými cestami, protože jsme se sešli jednoho červencového dne bok po boku. A jeho oči se zaleskly odrazem hořkého dne, kdy šlo o život: ztemněly pak připomínkou noci, kdy leželi vedle sebe na dlažbě, mezi ostatními, a zdálo se jim, že si nikdy s nikým nebyli tak blízko.
I Margot se rozpomněla.
Bylas mi od té doby stále tak blízká, pravily trpké vrásky okolo jeho úst, ale neznal jsem k Tobě cestu. Nedovedl jsem jít za vlastní spokojeností a překročit přitom cizí bolest. Pak se cesta uvolnila, vykročil jsem a oslnila mě chvíle štěstí, jaké jsem dosud neznal.
Margot věděla, nač myslí.
To je má vina, přiznávaly prohloubené vrásky na čele. Zabloudil jsem. Prohřešil jsem se. Jenže - a jeho oči opět zasvtily - tehdy jsem to ještě nevěděl tak určitě. Opíjel jsem se novou volností. Nevěděl jsem, jak je krásné mít v ženě velkého přítele. To jsem pochopil později.
Margot čekala.
Dnes to vím. Vidím tě dospělou, zápasící o svůj život, pracovitou, ušlechtilou. Platilas krutě za bídu mládí. Neseš její znamení v sobě. Ale nebojíš se. Jsi věrná. Jsi dobrá. Jsi odhodlaná.
A Kašparova tvář praví: Nemohu tě takto opustit. Července nás spojují. Zůstaňme spolu.
Margot rozumí. Ale praví tiše:
"Musíš to vyslovit, Kašpare."
"Pojď s námi, Margot," praví stejně tiše Kašpar. "Jsme tak sami!"
V hloubi Margotiných očí vzplane teplý zásvit.
"Myslíš, že je to možné?"
"Někdy se lidé setkávají pozdě. Ale když si to budeme hodně přát, budeme snad skoro šťastni."
Nejsou mladí a rozjaření. V jejich duši je únava a rezignace.
Ale přece cítí ve větru, který jim vane vstřc, slib skromné blaženosti.
Jdou pevně, zvědavě a překvapené děti mezi sebou, a zrychlují krok, aby zachytili život, k němuž konečně našli cestu.
hatifnat hatifnat on a spaceship somewhere - sailing across an empty sea 19.4.2009 08:41  2703
Thomas Bernhard - ČepiceAle i kdybych se konečně rozhodl, že se oběsím nebo utopím, přece bych ještě nebyl oběšený, přece bych ještě nebyl utopený.

___

K věci: běžel jsem do Parschallenu, protože nechci zešílet; nechci-li zešílet, musím z domu. Pravda ale je, že zešílet chci, chci zešílet, nic nechci víc než skutečně zešílet, ale obávám se, že ještě dlouho nebudu moci zešílet. Chci už konečně zešílet! Nechci mít jenom strach, že zešílím, už konečně chci zešílet.
pankaplan panKaplan 17.4.2009 10:35  2702
Fulghum, Třetí přání, část dvě - Ariadna a PřípletyKdyž Alex zahlédne její obličej, předkloní se na židli tak prudce, že se musí zachytit, aby nespadl. "Panebože," šeptá. "To snad...pane...bože."

Skutečnost se promísila se snem. S Alexovým osobním filmem. Celý život si přehrává tu svou scénu, ale obličej té ženy nikdy neviděl jasně. Tvář ženy, která k němu jednoho dne přichází, poznává ho a běží k němu, protože se jedná o shledání. Pak bere jeho obličej do dlaní a velice něžně mu říká slova, která chce slyšet. Nikdy se mu nepodařilo zaslechnout, co to vlastně říká. A nikdy si nebyl úplně jistý, jak ta žena vypadá. Moc se o to sice snažil, ale nikdy se mu v hlavě nepodařilo její tvář zaostřit. Až teď.
Teď se Alici upřeně dívá do tváře...
margot margot 11.4.2009 15:08  2700
Strmá cesta - Jevgenija GinzburgováToto zařízení je těžké popisovat. Nevytápěná chatrč, spíš podobná společnému záchodu, protože k vykonání potřeby nikoho ven nepouštěli a ani kbelík tam nebyl. Skoro celou noc tam bylo nutno prostát na nohou, protože na sezení na třech stručných kulatinách, které nahrazovaly pryčnu, stála fronta. Zahnali nás tam přímo z lesa, mokré, hladové, tak v osm hodin večer, a pouštěli nás v pět ráno, přímo k rozvodu do zaměstnání a zase do lesa. Zdálo se, že tentokrát jí už neuniknem, té neustále nás dostihující Smrti. Ještě krůček - a má nás. Na úprku před ní už ztrácíme dech.
*
U mnohých žen se projevovala lágrová otupělost. Naučily se dívat jakoby skrz mlhu, jen tak mimochodem i na umírající, na nemocné šeroslepostí, které bloudily po večerech s průvodci a s třesoucíma se rukama nataženýma před sebe, na hordy štěnic lezoucí po pryčnách. U některých se dokonce projevil ten hrozný chudinský návyk vystavovat své trofické vředy a cáry potrhaných ježovovských oblečků.
*
A i když mužští jsou zdálo by se silnější než my, přece jen je všechny litujeme s mateřskou útrpností. Jsou snad ještě bezmocnější než my. Vždyť tak těžko snášejí bolest. Konečně si nás kterýsi z mužů všiml:
"Ženy! Naše ženy!"
Neumím popsat to, k čemu vzápětí došlo. Nenacházím slov. Podobalo se to mohutnému elektrickému šoku, který všemi po obou stranách ostnatého drátu projel. Jak bylo v tom okamžiku jasné, že se v podstatě podobáme jeden druhému. Všechno, co každý z nás v sobě potlačoval během dlouhých let vězení, co nosil sám v sobě, vyrazilo ven, tryskalo to v nás, kolem nás, zdálo by se přímo ve vzduchu. Teď jsme křičeli my i oni, natahovali jsme k sobě navzájem ruce. Skoro všichni nahlas plakali.
*
Sudar je vzdálen osmnáct kilometrů od elgenského lágru. Ten koutek tajgy je skutečně krásný. Nádherný vysoký les, koruny dosahují až ke hvězdám. Řeka si to svévolně namířila proti obloze, i pod silným ledem je cítit její sílu. Hory jsou jako vytesané. V noci září obloha hvězdami, hvězdami jaksi hrůzně pradávnými, patřícími do počátku všech počátků.
*
Copak jsem to ještě já? Copak můžu ještě žít po tom, co jsem byla potrestána trestem nejtěžším? Po tom, co zahynul můj syn, můj prvorozený, mé druhé já?
Ano, je čtyřiačtyřicátý rok. Já to tušila. Modlila se..."Bože smiluj se... Každý jiný kalich, jenom ne tenhle, jenom ne tenhle. " Neminul mě.
Ztuhla jsem. Potisící se dívám na řádky matčina dopisu a nepozoruji, že z nesnesitelné bolesti je písmo roztřesené. Teprve po šesti letech, když mi došlo další oznámení o smrti, tentokrát matčině, jsem znovu ten dopis vytáhla a se zdvojnásobeným utrpením jsem pochopila, jak jí bylo, když to musela zdráhající se rukou psát a vrážet do dceřina srdce nůž, ale to teprve po šesti letech. Tehdy jsem necítila lítost ani k matce, k té vdově, která ztratila napřed mne a teď ještě i staršího vnuka. Se strašlivou otupělostí čtu její telegram. Takřka lhostejně přejdu mimochodem sdělenou zprávu o mužově smrti.
*
Bylo třeba mít na paměti, že ať byl den jakkoli těžký, zítra je třeba čekat ještě horší. Každý večer, když se člověk ukládal ke spánku, musel blahořečit osudu za to, že dnes je ještě naživu. "Dneska vám štěstí nepřálo, milá madam Smrtko."
*
Veselý světec se potom stal mým druhým mužem. Naše láska se rozvíjela uprostřed děsivých smrtí, uprostřed puchu rozkládajících se těl, uprostřed tmy polární noci. Patnáct let jsme šli spolu přes všechny propasti a skrze všechny vichřice.
Jeho neobyčejný a čistý svět, veškeré bohatství jeho duše jsou teď přikryty ubohým růvkem na Kuzminském hřbitově. Nebo snad zase dělám chybu, před kterou mě varoval? Zase hledám nesmrtelnou duši tam, kde leží pouze nedokonalé, v prach rozpadlé tělo?
sophia Sophia Ať v tvé krvi je dost místa - na vítr, co z kopců píská... 22.3.2009 10:53  2699
Dan Millman - Návrat pokojného bojovníka...Slyšela jsem o člověku, který se vyšplhal až na sám vrchol hory, rozpřáhl ruce a zvolal směrem k nebi: "Bože, naplň mě svým světlem! Jsem připraven. Čekám!" Načež se ozval hlas Boží: "Nikdy jsem tě nepřestal naplňovat světlem, ale ty jsi děravý!" :)
pankaplan panKaplan 22.3.2009 00:22  2698
Jeanette Winterson:
Book collecting is an obsession, an occupation, a disease, an addiction, a fascination, an absurdity, a fate. It is not a hobby. Those who do it must do it. Those who do not do it, think of it as a cousin of stamp collecting, a sister of the trophy cabinet, bastard of a sound bank account and a weak mind.

(díky Jeleně :-) )
baaari baaari ...mraky, co podplouvají mraky... 20.3.2009 19:09  2697
tygricka:-))

[ 237 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt