František Kožík: Největší z Pierotů - ukázkaKdyž se Kašpar vracel na terasu, těšila Margot poplašené děti veselým vyprávěním. Chvíli stanul opodál a pozoroval ji. Chovala se k nim trochu s ostychem, s jakýmsi dojetím, ale měla v obličeji mateřskou něžnost a způsob, kterým k nim hovořila, byl srdečný, přátelský. Její přítelkyně s malým Jacquesem se vzdalovala. Chlapec zamával na Pierota.
Připomnělo mu to poselství, které mu jednoho dne donesl. Tehdy se ho na něco chtěl zeptat, ale nebylo už času, a pak vše pohltil pošetilý vítr krajek a stříbra. Co to bylo? Vrátil se pohledem k snědým Margotiným tvářím, k čelu s několika vráskami, k jejím pevným a veselým ústům.
Přikročil k dětem.
"Pojďte, půjdeme domů," vyzval je.
Margot pustila Rosinu z objetí. Úsměvně pohlédla na Kašpara, jako by mu chtěla poděkovat za to, že jí děti svěřil.
Děti se chytily otce za ruku. Nerozhodně zůstal stát.
"Štěstí, že se jim nic nestalo," řekla rozpačitě Margot.
Stále se nehýbal a do jeho obličeje vešly vzpomínky, výčitky, obvinění. Tehdy poprvé, pravily jeho oči, byli jsme příliš mladí a nedovedli jsme rozlišovat touhu a život. Styděli jsme se před sebou navzájem. Snad nás to oba polepšilo. Škoda, že jsme se poprvé nesetkali později!
Margot se dívala do jeho výmluvné tváře, do zvážnělých očí.
Ale ne, pravila tvář, nebylo pozdě. Jistě jsme šli podobnými cestami, protože jsme se sešli jednoho červencového dne bok po boku. A jeho oči se zaleskly odrazem hořkého dne, kdy šlo o život: ztemněly pak připomínkou noci, kdy leželi vedle sebe na dlažbě, mezi ostatními, a zdálo se jim, že si nikdy s nikým nebyli tak blízko.
I Margot se rozpomněla.
Bylas mi od té doby stále tak blízká, pravily trpké vrásky okolo jeho úst, ale neznal jsem k Tobě cestu. Nedovedl jsem jít za vlastní spokojeností a překročit přitom cizí bolest. Pak se cesta uvolnila, vykročil jsem a oslnila mě chvíle štěstí, jaké jsem dosud neznal.
Margot věděla, nač myslí.
To je má vina, přiznávaly prohloubené vrásky na čele. Zabloudil jsem. Prohřešil jsem se. Jenže - a jeho oči opět zasvtily - tehdy jsem to ještě nevěděl tak určitě. Opíjel jsem se novou volností. Nevěděl jsem, jak je krásné mít v ženě velkého přítele. To jsem pochopil později.
Margot čekala.
Dnes to vím. Vidím tě dospělou, zápasící o svůj život, pracovitou, ušlechtilou. Platilas krutě za bídu mládí. Neseš její znamení v sobě. Ale nebojíš se. Jsi věrná. Jsi dobrá. Jsi odhodlaná.
A Kašparova tvář praví: Nemohu tě takto opustit. Července nás spojují. Zůstaňme spolu.
Margot rozumí. Ale praví tiše:
"Musíš to vyslovit, Kašpare."
"Pojď s námi, Margot," praví stejně tiše Kašpar. "Jsme tak sami!"
V hloubi Margotiných očí vzplane teplý zásvit.
"Myslíš, že je to možné?"
"Někdy se lidé setkávají pozdě. Ale když si to budeme hodně přát, budeme snad skoro šťastni."
Nejsou mladí a rozjaření. V jejich duši je únava a rezignace.
Ale přece cítí ve větru, který jim vane vstřc, slib skromné blaženosti.
Jdou pevně, zvědavě a překvapené děti mezi sebou, a zrychlují krok, aby zachytili život, k němuž konečně našli cestu. |
Registrace nového uživatele 
