H. Hesse - Demian
Díval jsem se na řady hřbetů těch knih, viděl jsem tituly řecké, latinské, hebrejské, co jsem tak při slabém světle stolní lampy stačil rozeznat. Můj známý si zatím ve tmě u stěny lehl na podlahu a začal tam cosi kutit.
„Pojďte sem," zavolal po chvilce, „trochu se teď pocvičíme ve filosofii, to znamená budeme držet hubu, ležet na břiše a myslet."
Škrtl zápalkou a v krbu, před nímž ležel, zapálil papír a polena. Plamen se vysoko rozhořel a on rozhrabával oheň a přikládal do krbu s vybranou rozvážností. Lehl jsem si k němu na opotřebovaný koberec. Upřeně zíral do ohně, který i mě přitahoval, a tak jsme mlčky leželi na břiše dobrou hodinu před tou plápolající hranicí dřeva, pozorovali, jak se rozhořívá a syčí, ochabuje a kroutí se, dohořívá a zmítá se a nakonec už propadlá jen tiše žhne u dna.
„Uctívání ohně nebylo to nejhloupější, co lidé vynalezli," zamumlal v jedné chvíli jen tak pro sebe. Jinak nikdo z nás nepronesl ani slovo. Utkvělým pohledem jsem visel na tom ohni, propadal se do snění a ticha, v dýmu jsem viděl postavy a v popelu obrazy. V jedné chvíli jsem se vyděsil. Můj společník hodil do žáru kousek pryskyřice, malý a štíhlý plamen prudce vyšlehl vzhůru a já jsem v něm uviděl ptáka se žlutou krahujčí hlavou. Ve skomírajícím žáru se v krbu ze zlatě žhnoucích nitek spřádaly jakoby sítě, objevovala se písmena a obrazy, připomínaly tváře, zvířata, rostliny, červy a plazy. Když jsem se pozvolna probral a ohlédl po společníkovi, civěl, bradu v dlaních, odevzdaně a fanaticky do popela.
„Musím už jít," řekl jsem tiše.
„Tak jděte. Nashledanou!"
|