od id FPL z Okouna (klubiki Ztracená knihovna):
Již tato nikdy nevydaná prvotina ukazuje na talent mladého autora. Na malé ploše zde rozvíjí kompaktní příběh inspirovaný autentickými zážitky z vojenské služby, proložený obecnějšími glosami věnovanými aktuálním problémům tehdejší doby. Autor nezavírá oči před drobnými problémy rozvinuté socialistické společnosti ale všímá si i všeho pozitivního, co se podařilo vybudovat a s radostnou nadějí hledí vstříc celospolečenským změnám, které v době přestavby a glasnosti představují skutečnou výzvu i pro mladého literáta.
Základní dějová linka nás přivádí do prostředí vojenského útvaru a představuje nám hlavního hrdinu (desátníka absolventa Marcela Diviše) a jeho spolubojovníky z malých kasáren, ležících na okraji lesů a dalo by se říci i na okraji zájmu společnosti. Těžištěm dramatického konfliktu je účast v meziútvarové soutěži "Rudá pavéza", která zprvu rozděluje mladý kolektiv aby ho posléze stmelila a přiměla k mimořádným výkonům při výcviku i dalších aktivitách.
Postavy jsou načrtnuty lehkým svižným stylem, tak typickým pro autorovy pozdější práce. Zmínku si zaslouží zejména postava plukovníka Tesaře, který s pomocí ostatních soudruhů zvládne svou malou bitvu se závislostí na alkoholu a v závěru příběhu se stává skutečným vzorem pro ostatní vojáky ČSLA. I temná postava místního kverulanta, domkáře Jouzy, si získá čtenářovy sympatie a s napětím sledujeme vývoj jeho vztahu s předsedkyní ONV Kateřinou Malou, která jej nakonec přesvědčí aby se zapojil do budování společného díla. Závěrečná scéna, kdy Malá slavnostně předává Jouzovy pásku PS VB, je plná dramatického náboje, ale nesklouzává do barvotiskových klišé, která jsou bohužel v současné tuzemské próze tak často k vidění.
Nezbývá než litovat, že se tato prvotina zatím ke svým čtenářům nedostala. Byla původně zařazena v plánu do připravované edice "Knihy mladých mladým" nakladatelství Naše vojsko na podzim 1989, ale listopadové události bohužel zabránily v realizaci tohoto slibného projektu.
Autor sám se o knize zmiňuje s lehkým despektem jako o "malém nevydařeném pokusu o velkou literaturu" a především připouští, že kniha utrpěla jistou autocenzurou a neobsahuje proto například pasáže věnované masturbaci, tak časté ve Vieweghově současné tvorbě. Doufejme že se kniha stane součástí sebraných spisů, které jsou podle neofociálních informací připravovány jako dárek vydavatele k autorovým padesátým narozeninám a laskavý čtenář tak nebude ochuzen o tuto lahůdku.
(Michal Viewegh: Tichá bouře) |