Ad KunderaI. Podle toho policejního protokolu (nebo co to je) to je docela zřejmé. Sedí i jeho datum narození. V té době byl přesvědčeným komunistou a nebyl nikterak známý, takže vylučuju, že by policejní orgány měli mít zájem na tom, aby to na něj cíleně hodili (to udání). Podle všeho - podle všeho známého - tedy Kundera opravdu udal toho chudáka.
II. Těžko hledat motivy, i když Respekt tři možné motivy (jeden z nich označují jako více pravděpodobný) nastiňuje. Já si prostě myslím, že byl mladej a blbej a snažil se někomu zalíbit. Možná v tom bude i ta snaha (jak naznačuje Respekt) vyžehlit si u nich jistý škraloup. Kunderova obhajoba, že nemohl udat někoho, koho nezná, je blbost.
III. Nepřekvapuje mě to, neměl jsem o tom člověku žádné iluze, ale nemění to můj osobní vztah k jeho knihám (pro přesnost, četl jsem zatím čtyři). Přesto, že v některých momentech jsem mu nerozuměl, jeho knížek si vážím. Jsou to jedny z mála, které mají nějakou světovost, a ne tu českou zaprděnost. Takových je pochopitelně víc - ale Kundera svým významem v cizině mocně převyšuje.
IV. Proč teď? Dovolím si přepsat epilog z inkriminovaného článku:
Odhalování tajných udavačů a spolupracovníků minulého režimu se v poslední době stalo v médiích populární, tenhle příběh se však rodil trochu jinak. Již několik let sbírám osudy pamětníků, kteří byli důležitými svědky událostí moderních českých dějin. Jejich vyprávění jsem zaznamenával nejprve pro sdružení Post Bellum a začátkem tohoto roku jsem přijal nabídku natáčet je pro nově zřízený Ústav pro studium totalitních režimů. S potěšením, ale i obavou z toho, s jakými tragickými osudy se zase setkám, jsem nabídku přijal.
Koncem května jsem se dozvěděl od bratrance Matěje kusé informace o příběhu mé příbuzné, starém přes padesát let, ve kterém figuruje láska, zrada, agenti, útěk, pocit křivdy a mnoho neznámých. Ivu Militkou přes půl století staré události nikdy nepřestaly tížit a ráda by se dozvěděla, co se tenkrát opravdu stalo. Nechal jsem si v archivech dohledat materiály a ve volném čase je procházel. Poměrně běžný příběh počátku 50. let, opepřený rodinnou vazbou, se proměnil ve chvíli, kdy jsem se dostal ke zprávě popisující zatčení Miroslava Dvořáčka. Právě v ní se objevilo jméno, dávající událostem jiný rozměr. Nikdo z žijících aktérů netušil, že Milan Kundera byl v jejich osudech zapleten tak zásadním způsobem.
Iva Militká po dlouhém váhání souhlasila s vyprávěním svého životního příběhu. Za její upřímnost jí patří velký dík. Rozhodl jsem se pak vyhledat další osoby a sestavit mozaiku celého příběhu. Zásadní pro moje pátrání bylo nalézt hlavní oběť udání, Miroslava Dvořáčka. Bohužel to bylo nakonec snazší než jej vyzpovídat. Zprvu byl sice ochoten spolupracovat, ale pak si to náhle rozmyslel. O svém útěku, práci pro generála Moravce a věznění se nikdy nebavil ani s nejbližšími příbuznými. „Vždycky jsem chtěl znát příběh tátova útěku a pobytu ve vězení, ale on o tom nikdy nechtěl mluvit,“ říká Dvořáčkův syn Patrik, který žije v Kanadě. Dva měsíce po našem prvním kontaktu byl Miroslav Dvořáček stižen mrtvicí, ze které se dnes zotavuje. Žije v domnění, že jej zradila Iva Militká.
Další přímý aktér příběhu byl Miroslav Dlask, ten ale v 90. letech zemřel. Ironií osudu byl rovněž pro své reformní názory v roce 1968 vyhozen z práce a sledován tajnou policií. A posledním je Milan Kundera, který na žádost o rozhovor nereagoval. Co se přesně toho dne odehrálo a proč se rozhodl zajít na policii a udat někoho, koho vůbec neznal, tak zůstává záhadou. Tíha toho, co 58 let skrývá, není malá. Chybělo málo a Dvořáček byl odsouzen k trestu smrti.
Dlouho jsem zvažoval, jestli je mravné příběh publikovat. Přesvědčení, že jeho zveřejnění může pomoci vyjasnit slepá místa, přispěje k uznání statečných lidí a obohatí diskusi o poválečném vývoji v Československu, však nakonec zvítězilo.
Podle mého za tím není žádná snaha někoho poškodit. Historický badatel prostě dělal svou práci a narazil na tenhle případ a na ten inkriminovaný protokol (viz link). Svůj výsledek zveřejnil v časopise Respekt, který pro mne má velkou hodnotu a dobrý renomé. Někdo řekl: "Král je nahý, ale dovedeme to pochopit", a král místo toho, aby řekl: "No jo, je to tak, jsem nahej" kolem sebe začne kopat a říkat "Ne ne, to není pravda, chcete mi ublížit". Panu Kunderovi je skoro osmdesát let, nevím jak je na tom zdravotně, psychicky atd. A myslím, že na odhalení čekají mnohem větší svině, jen musí nejdřív umřít. Kundera by ale měl připustit, že tíha důkazů (které možná ani neviděl) je zásadní. |