Jaroslav Seifer: ChudýMám okno,
v něm pluje jarní den
jak lodička na řece s růžovým praporem,
mám psa,
ten má lidské oči,
mám modrý notýsek
a v něm
třiatřicet krásných dívčích jmen,
mám ostrý kapesní nůž a pistoli,
v kravatě jehlici s rubínem,
mám milenku tančící na jarním trávníku
(večer s ní chodívám za hřbitov do polí,
a protože je kadeřnice,
voní jí ruce, tváře a vlasy,
jako by včera místo do peřin v kytici růží ulehla si),
a ještě, abych nezapomněl,
mám prázdnou škatulku od krému,
za oknem smutný, vyschlý kořenáč,
v kabátě květinu
a v duši pláč.
Jsem-li doma,
nemusím se dívat stále do ulice,
i na hvězdy se dívám,
na hřeben hraji a zpívám,
prsty si bubnuji na dubový stůl
a je mi, jako by mě někdo obejmul.
Jistě si řekne mohý:
Tohle by pro mě věru málo bylo,
a jestliže to tobě stačí,
mně by to nestačilo.
Ó, ano, já bych byl přec také radši,
kdybych měl víc,
však já jsem moudrý chudý:
já totiž zvídám v drahách hvězd
a věřím v Komunistický manifest,
věřím, že přijde jednou den,
kdy i já budu spokojen,
věřím, že i já budu jednou pánem,
a vysoko, vysoko nad Prahou,
poletím aeroplánem. |
Registrace nového uživatele 
