Piano. Potenciálně nejnudnější nástroj na světě. Bach se údajně vyjádřil, že u něho člověk nepotřebuje umět hrát, stačí zmáčknout klávesu a hraje sám! Hodně lidí ho vzalo za slovo. Učila jsem pár let na umělecky zaměřeném gymnáziu (češtinu, hudební vzdělání nemám žádné), což obnášelo studentský koncert pomalu každý měsíc, nehledě na to, co se od rána do večera neslo po chodbách. Klavírní výstupy znamenaly pokaždé největší utrpení, kterému lehce konkuroval snad jen zpěv. Flétnistů bylo třeba taky dost, ale ti mě nikdy tak neiritovali. Řekla bych zkrátka, že jsem u piana hodně vybíravá. Už když mě neštve, je to úspěch, natož když se mi líbí a zaujme mě.
Filip Topol a piano. O koncertech nevím nic, brala bych jako argument, kdyby někdo tvrdil, že dobrý klavírista musí zahrát dobře pokaždé, i v horších podmínkách, při špatné náladě nebo s nekvalitním nástrojem (piano bývá součástí pořadatelského prostoru, pokud se nemýlím, svoje si nikdo nevozí). Mluvím o studiových albech, přičemž nejlíp znám Střepy, což je melodram - spíš recitace než zpěv a hudba, zde čistě klavír. Ani jedno z toho absolutně není monotónní nebo nahodilé. Celý projev je velmi bohatě odstíněný, pestrý (v rámci tématem dané škály), přesný, výrazově plastický.
Nevím, jestli bych to u hudby poznala, poznám to u literatury a částečně u výtvarného umění, ale neměla jsem u alba dojem, že by ho ve výrazu omezovaly technické limity - připadá mi, že Topol umí vyjádřit vše, co chce a potřebuje. I když je jasné, že si svoje věci skládá s ohledem na svůj rejstřík. Nevěnuje se preludování, spíš klade tóny a slova do prostoru, což mně osobně připadá těžší než zahrát melodii, když to má být přesvědčivé na větší ploše, a tady to prostě přesvědčivé je. Vnímám tu autorskou vizi i jasnou hlavu a pevnou ruku. Které na koncertech asi pokaždé neměl. A myslím, že tvořit takto "z volné ruky" bez opory v jakýchkoli ustálených strukturách je nejtěžší disciplína vůbec. |