Domnívám se, že stále mluvíme rámcově o tomtéž. O míře věcí.
V tomto konkrétním případě máme na jedné straně precizní bezduchou egoistickou techniku, na straně druhé je vyjevující se zoufalec bez techniky. V čisté podobě se tyto exempláře vyskytují vzácně, většinou jde o polohy mezi těmito extrémy, mixované mnoha dalšími vlastnostmi.
Když pominu výsostné právo na uměleckou tvorbu kteréhokoli člověka, jenž touto potřebou oplývá, budu se zabývat dopadem na vnimatele. Protože tento dopad zveřejněním díla nevyhnutelně v nějaké podobě vzniká. Právě v tomto bodě se vnímání děl tvůrců v různém postavení na škále zoufalec/virtuóz liší podle nastavení toho, kdo dílo přijímá. Jednoduše řečeno - co jednomu vadí tak, že případné klady jsou zabity, to jiný nevnímá a dílo si naplno užije. A ještě jinak - co jsme jednomu ochotni tolerovat, nebo dokonce připsat k dobru (LED ZEPPELIN nehrají do mřížky - dává jim to osobitý charakter) jinému zaboha neodpustíme (PSÍ VOJÁCI nehrají do mřížky - je to bramboriáda).
Údaje o technice, vzdělání, znalostech a životních epizodách umělce jsou pouze věci informativní a faktografické. Na můj vztah k jejich tvorbě vliv nemají. Nezpůsobují ani libost ani nelibost. Je mi skoro úplně jedno, co muzikant dělal, jak žil, co uměl. Jediné, co za něj hovoří, je zanechané dílo.
Ostatně před ne tak vzdálenou dobou se řešil Keith Moon, jestli byl geniální samorost nebo naprostý neumětel. Byl jen jediný Moon, ale slyšeli jsme hodně různých Moonů. Z toho vyplývá, že hodně věcí je v nás, v posluchačích. Jak jsme ochotni slyšené posoudit. Jedno je nám kdovíproč příjemné, druhé skoro totéž nesneseme. Míra věcí je nepatrně odlišná a všechno je najednou jinak.
Dvě doplňující poznámky:
Filip Topol měl velice mnoho nacvičeno a nahráno, na piano hrál intenzívně od 7 let. Současně oplýval talentem a byl svůj. Nestal se akademickým pianistou, zato měl velice expresivní a originální výraz, který jiným tak chybí. Tento výraz je natolik osobitý, že zdaleka každému nesedne, lehce odpudí, nevejde se do tabulek a neplatí na něj klasická měřítka. Zničil sám sebe a pravděpodobně s ním nebylo lehké vyjít. Opět paralela s Keithem Moonem. Nebo Tommy Bolinem, či Jimi Hendrixem (oba tito kytaristé neuměli noty, oba byli samoukové)
Kamil Lhoták. Amatér, samouk, bez výtvarného vzdělání, některé motivy maloval naivním způsobem, jiné raději nemaloval vůbec, protože to neuměl. Byl zcela mimo mřížku a matematické tabulky. Je to nějak podstatné? Nikoli. Tuny akademických malířů nedosáhly působivosti jeho díla. Něco se nedá naučit, sebelepší technika ani zdravý životní styl a abstinence to nezachrání.
Ta míra věcí není v nich, je v nás. Vypovídá o našem nastavení, o způsobu vnímání a přijímání. |
Registrace nového uživatele 
