Nakonec jde vždycky o to, co člověka zasáhne, osloví. Pak už jenom hledá, čím to bylo, jak to dílo udělalo, ale odpověď není v díle, je v působení. Čímž neříkám nic nového. Pokročila jsem dneska s AYERSEM (Shooting At The Moon) a WYATTEM (Rock Bottom) a oba jsou dobří. Každý po svém, ale oba dělají zajímavou hudbu. Přesto mě jeden skoro nebere a druhý absolutně. A není to tím, že bych si řekla hm, tohle je hezky vystavěný předěl, zajímavá melodie, neotřelá harmonie. Vůbec.
AYERSE vidím jako chlapíka, který hraje písničky a rozdává u toho úsměvy. Je přirozený, uvolněný, fakticky dobrý, sází to tam pěkně... ale je někde na pódiu deset metrů ode mě, kolem bzučí včely a pobíhají děti, dolétají ke mně jenom útržky, když se nesoustředím. Hezký to bylo, řeknu si klidně, no nic se vlastně nestalo, nic mi neutkvělo.
U WYATTA celý svět zmizí. Nevidím vůbec nic, rozhodně na nic nemyslím, ani nějak zvlášť nevím, co právě zní, ale vnímám to každou buňkou s pocitem nesmírné blízkosti a důvěrnosti. Vnímám vyplašeného, bezbranného ptáčka lapeného v kleci a ohnivé jazyky tančící v kruhu jako ornament. Netuším, kde co končí a začíná, jaký rytmus nebo fráze. Jak to s účinkem na mě souvisí... |
Registrace nového uživatele 
