JudithMísto odpovědi na "Jedna písnička I.-III." sem nahodím vlastní původní recenzi FISHova debutu, jež byla dokončena 11.07.2022.
FISH – Vigil In A Wilderness Of Mirrors (1990) DR14 51:18 1st edition CD EMI CDP 7936342
Excentrik Fish se v roce 1988 ocitá na volné noze. Předtím ještě absolvoval jednu z hudebního hlediska zajímavou peripetii. Složil text a natočil zpěv ke skladbě Tonyho Bankse Shortcut To Somewhere, která byla součástí soundtracku k filmu „Quicksilver“ (1986). Je to Fishova jediná nahrávka mimo MARILLION během jeho působení v kapele. Píseň vyšla také jako singl, na jehož obalu mají oba pánové trička mateřských kapel toho druhého, tedy Fish obléknul Abacab, Banks pro změnu triko s logem MARILLION. K písni byl také natočen legrační videoklip s retro námětem ve stylu scény „Butch Cassidy a Sundance Kid“ (1969). Hudebně je to popík zcela poplatný tomu, co jsme v té době od GENESIS mohli slýchat z rádií. Však si ji Collins také jednou na koncertě s kapelou zazpíval.
Vlastní rozchod s mateřskými MARILLION byl docela dramatický a váže se k němu několik hořce komických historek. Například, jak se Fish těsně po vyhazovu opil, ručně napsal rezignační dopis a každému členu kapely jej v noci poslal domů taxíkem. Nebo jak novináři sháněli co nejnaštvanější Fishovu fotografii, aby s ní mohli opepřit článek na titulní stránce, kde se psalo o jeho nuceném odchodu ze skupiny. Vlastní téma rozdělení uměleckých drah dlouhou dobu vzbuzovalo emoce a dá se přirovnat ke pnutí mezi PINK FLOYD a Rogerem Watersem.
Sám Fish zpětně říká, že píseň That Time Of The Night přesně popisuje jeho tehdejší stavy, neboť už při natáčení Clutching At Straws (1987) se v kapele cítil nedobře a odcizeně. Jak vzpomínal v rozhovoru pro Edinburgh Evening News v roce 2003 „Kapela byla těsně před milionovou nahrávací smlouvou a chystala se prorazit v Americe, ale náhle došlo k prozření. V roce 1987 jsme pořád hráli na koncertech, protože manažer měl 20 procent z hrubého. Vydělával fantastické peníze, zatímco my jsme dřeli jako koně. Pak jsem našel kus papíru s návrhem na americké turné. Na to by kapela potřebovala půjčku 14 000 liber od EMI jako podporu. Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych v kapele dál zůstal, pravděpodobně bych skončil jako zuřivý alkoholik a našli by mě předávkovaného a umírajícího ve velkém domě v Oxfordu s irskými vlkodavy u nohou postele."
Dopadlo to, jak to dopadnout muselo, naštěstí pro Fishe dobře a důstojně. Pokud se měl Fish vymanit z bludného kruhu stejnohudebních projektů, bylo budování vlastní dráhy tím nejlepším možným řešením. Obzvláště po tom, co se poslední dvě desky MARILLION nápadně samy sobě podobaly a měly tendenci jisté stagnace. Jeho vlastní sólová kariéra se, jak se ukázalo, neustále vyvíjela, Fish se nebál hledání nových inspirací, a hlavně se nikdy nepoddal ani nezaprodal mělkým komerčním trendům, žánrovým klišé, či prachsprosté rutině. Tím se H*MARILLION postupem času více a více vzdaloval.
Hlavní protagonista nepodlehl pasivitě a byl po odchodu od kapely velmi činorodý. Měl mnoho připraveného textového materiálu na další desku a bylo vcelku jedno, jestli jej bude realizovat místo s MARILLION ve vlastním projektu. Různá pokusná dema nahrával již v roce 1989, kdy vznikaly skicy ke skladbám nejenom na tomto albu. Lze se dopátrat i k původní verzi písně Internal Exile, která mi sedí více než ta albová, protože je lehká a svěží. Náš hrdina se tehdy zcela nepopiratelně začínal rozjíždět jako odbrzděný vlak.
Zatímco Seasons End slyšitelně odsouvá všechny výrazové věci jinam, za hranice přijatelné hudby, Vigil In A Wilderness Of Mirrors pokračuje v extenzi tvůrčího ducha a metamorfuje projev z Clutching At Straws na daleko vyšší úroveň. Texty, které měl Fish připraveny pro další MARILLION album, se uplatnily zde, tedy i v tomto smyslu se jedná o návaznost a někdy si říkám, že bychom tuto desku mohli považovat za ztracené album MARILLION. Jenže to by nebylo spravedlivé, hudebně, stylově a kompozičně se jedná o rozdíl přímo galaktický. Jedná se o nový začátek, a jaký začátek! Tam kde H*MARILLION předvádějí uťáplou křeč, tam je projekt FISH absolutně uvolněný, hravý, plný nápadů a nespoutané hudební kreativity.
Za pozornost jistě stojí, jakými muzikanty se Fish obklopil. Protože nebyl nucen dlouhodobě držet stabilní sestavu, což by se dalo považovat za další výhodu sólo dráhy, mohl si dovolit vybírat různě vyprofilované lidi z různých oblastí. Výrazová pestrost alba je patrně důsledkem i tohoto faktu. Platí to nejenom pro Vigil In A Wilderness Of Mirrors, ale i pro průběh celé jeho kariéry, kde je vším možným, jen ne jednotvárným prďolou. Opět, nemohu nepodotknout, na rozdíl od H*MARILLION, kteří se plouží se při zemi po zbytek své kariéry. Přitom vlastní svoboda rozvazuje ruce i mysl. Tomu, kdo dokáže létat, dává nekonečný prostor. Fish jej dokázal využít měrou vrchovatou.
Stěžejní autorsky a instrumentálně se podílející personou na albu je klávesista Mickey Simmonds. V době nahrávání měl za sebou spolupráci s Mikem Oldfieldem a před sebou s mnoha dalšími slovutnými veličinami, jako například CAMEL a RENAISSANCE, celé portfolio je prakticky nevyjmenovatelné. Je zajímavé, že většina spolupracujících hudebníků na Fishových albech v budoucnu dosáhnula vysokého věhlasu, i když on sám je objevil na prahu jejich úspěchů. V tomhle byl Derek William Dick vizionářem i lovcem talentů a snese srovnání s Milesem Davisem. V roce 1996 si například vytáhnul tehdy teprve ve známost vstupujícího Stevena Wilsona na první produkční práci mimo jeho vlastní kapely. No, remixovat si naštěstí od něj svá alba nenechal, na to byl dost soudný. Doufejme, že ke stáru nezblbne (pozn. 07/2024, vypadá to, že ne, remixy si nechá dělat někým jiným a dozoruje je velmi bedlivě).
Dalšími důležitými postavami na albu jsou kytaristé Hal Lindes (ex-DIRE STRAITS) a Frank Usher, starý Fishův známý ještě z období před MARILLION. Lindesova kytara i jeho autorský podíl dokázali v některých skladbách vykouzlit ducha Steve Rotheryho a obzvláště Cliché ukazuje, kam se mohli MARILLION s Fishem vyvíjet dále. Z dalších instrumentalistů rozhodně stojí za zmínku Janick Gers, který v době nahrávání Vigil In A Wilderness Of Mirrors fungoval v sólo projektu Bruce Dickinsona, aby posléze zakotvil v samotných IRON MAIDEN. S Fishem napsal nejtvrdší skladbu na albu View From The Hill. Většinu bicích nahrál Mark Brzezicki (BIG COUNTRY), basu obstaral multižánrový session hudebník ze Skotska John Giblin, který hrál také s kdekým. Na nahrávce se vyskytovala ještě desítka dalších hostů a ve skladbě A Gentleman's Excuse Me také třiadvaceti členný symfonický orchestr.
Cover art fyzického vydání provedl tentýž umělec, co kreslil ikonické obaly alb a singlů MARILLION, tedy pan Mark Wilkinson. Na titulní straně je jen malý výřez z rozsáhlé malby, která mnohotematicky líčí v symbolech a podobenstvích obraz naší doby. Současně se v detailech grafiky dají vysledovat mnohé odkazy na různé kulturní, společenské i politické události. Pozorovatel, pokud je dostatečně pečlivý, může najít spoustu zajímavostí, například přímou odpověď na vyřizování účtů z obalu Seasons End.
Deska vyšla 29. ledna 1990. Natočena a dokončena byla již o půl roku dříve, ale EMI v edičním plánu protežovali MARILLION a tak Fish musel počkat. Celková nespokojenost s tímto vydavatelem vedla také k tomu, že žádnou další desku už pro něj neudělal a po soudním sporu odchází k Polydor Records. Album ve velkém předstihu avizuje singl State Of Mind / The Voyeur (I Like To Watch), objevil se na trhu již 16. října 1989. Na áčkové písni se vokálně podílela Carol Kenyon, která na Fishově dlouhohrajícím debutu zpívá doprovodné vokály ještě ve třech skladbách. Vokalistku můžeme znát z různých alb jiných interpretů, jako např. The Friends Of Mr Cairo (1981), Anderson Bruford Wakeman Howe (1988) a The Division Bell (1994). Další singly vyšly až v roce 1990 a podporovaly prodej vlastní desky. Byly na nich dva nealbové songy ze studia, civilní Jack And Jill a bluesovka Whiplash. Oba se spolu s dalšími objevily v bonusech pozdějších (avšak zvukově zmrvených) reedicích Vigil In A Wilderness Of Mirrors. Dále byly na singlech, případně jejich EP verzích, publikovány živé verze Punch & Judy, Faith Healer (cover od The SENSATIONAL Alex HARVEY BAND) a dalších, což dokumentuje, jak po osamostatnění v roce 1989 Fish intenzívně koncertoval a ladil repertoár.
Na první poslech je patrné, jak se zde hlavní protagonista mohl svobodně realizovat v plné šíři svých uměleckých tužeb, a jak si v tom libuje. Taková seberealizace, co si budeme povídat, to je pro každého jedince převelice důležitá věc. Bez ní se dostavuje frustrace, časem přichází otupění a nakonec všechno vyhoří a lehne popelem. Domnívám se, že svobodná tvůrčí realizace je důležitější než komerční úspěch. Sice jen o trochu, a taky jak pro koho, ale z jistého idealizujícího úhlu pohledu je. Umím ocenit každého, kdo dá přednost svému osobnímu uspokojení z tvorby před pytlem zlaťáků. Fish si obojího užil dost a po všech dluhových eskapádách uměl ocenit svobodu i soběstačnost.
Pro alespoň náznak obecné charakteristiky alba se musím držet pojmů jako neurčitost, poetická hloubavost, usebranost, rozervanost, vitalita, nápřahy slov, abstrakce, odvážné rockové burcování, svrchované charisma, svébytnost, duchovno, síla, úchvatný styl, originalita, fantazijní realita, řezavý stesk, úpěnlivá usebranost, bezbřehé snění, neutuchající proud souznění, zádumčivé introvertství, nesmiřitelnost, náboj, vzpruha, důvěryhodné jsoucno, a mnoho dalších, které si ponechám do svých hodnotících impresí. V nich přiblížit dojmy z hudebního díla je úkol přetěžký a přesně takové výzvy miluju, protože již samy o sobě o hudbě samotné v mnohém pravdivě vypovídají.
Již s prvními tóny posluchač vpluje do říše nad oblaky, kde neplatí fyzikální zákony tohoto světa. Titulní a úvodní song v jednom má tuto moc. Byl-li kdo zvědavý, jaký výsledek přinese proces vokalistova osamostatnění, musel nejpozději během prvních dvou minut zjistit, že zapomněl z té nádhery dýchat. Málokterý počátek má takovou sílu a podmanivost. A také každému, komu bylo líto rozpadu MARILLION v tuto chvíli muselo být jasné, že není čeho litovat. Dobrý duch žije stále, a to právě v projektu FISH, kde se transformuje do roztodivných podob, v nichž všechno je povoleno a nic není zapovězeno. Jak zásadní, jak vzácné a jak radostné zjištění.
Nadpozemsky krásná a tou krásou uhrančivá Vigil je jen začátkem toho, co se následně děje na celé ploše desky. Tato píseň je prostě jednou z nejlepších skladeb, které kdy vznikly. Ale takové tady máme vlastně všude. Co skladba, to opalizující kouzlo, jež je tvarováno a vybarvováno naší představivostí, je tedy vlastně nekonečné. Pokaždé si v něm něco můžeme uvědomit sebe, svoji zkušenost, nějakou matnou vzpomínku, nějaký náznak vlastního vědomí, či snad „nebyl to pocit? Dech? Pohled? Dotek? Vůně? Nebo jen malej pohyb, zachvění, nepatrný ani ne znamení?“. Všechno mámivé i šálivé býlí světa musel Fish do svého autorského kotlíku dát a z něj nám odvar připravit, jinak si to neumím vysvětlit. Najdu tam vše, a najdu tam právě to, co hledám, co chci, co potřebuji. Tak přiřazuji všemu vlastní významy, neboť v tom tkví přitažlivost hudby, právě v tom, co nám dovolí se sebou udělat. Tak třeba State Of Mind začíná jako něco z Prokopových FRAMUS 5, The Company má nepřeslechnutelný Knopflerovský feeling a A Gentleman's Excuse Me je zase kontemplativně rozvinutou verzí Going Under a je jen tak mimochodem jednou z nejlepších skladeb, které jsem kdy zažil. Někdy si ji hodiny pouštím dokola, abych nějak její jemně zářivé čaro zachytil. Ale ono mne jen tak omotává, ovíjí, chytit se nenechá. Dobře mi tak. No a Big Wedge je přesně to, s čím se předváděl Collins na svých sólovkách, akorát zde máme trumpeto saxofonové diskošoumenství pěkně propláchnuté kritickým poselstvím v textu, kde Fish nemilosrdně kope do byznys manýrů velkých společností. Mistr Derek se nebál lehkou rukou namixovat všehochuť ze svých hudebních nápadů za přispění libovolných inspirací. Nijak to nevadí, naopak. Jsou tam jen letmé odlesky něčeho, čím byl tehdejší éter zaplněn. Dominantu vždy tvoří Fishův autorský a interpretační výkon.
Také je tu kyselinotvorná a sžíravě hryzavá The Voyeur (I Like To Watch) s novovlnným klávesovým motivem, hulákajícími Hammondy a místy skoro trsajícími aranžemi. Opájím se smyčcovými a žesťovými mezihrami, houpavými rytmy jako z bálu společenské smetánky ve The Company. Hýčkám si citlivou zpověď z nejniternějších s neuvěřitelně geniálními dámskými vokály podbarvenými klávesami v Cliché, jejíž poslech je sváteční výlet do snů a snových světů, i nad obzory vzletnou a posléze pompézně monumentální View From The Hill, a znovu se vracím k již zmíněné A Gentleman's Excuse Me, neboť ona by byla nejvíc, nebýt většiny ostatních, jež jsou této desce též vrcholem. Povlávající ženské sbory ve Family Business, která svým trošku těžkopádným refrénem strhává vzletnou atmosféru nahrávky do světské reálnosti. Tyto a další mnohé momenty, úkazy, jevy a jsoucnosti se mohly udát jen tady a teď, sem vedla ruka Osudu a Prozřetelnosti kročeje páně Dereka Wiliama, a jinak to být ani nemohlo. Je zázrak, že se to stalo, je dvojnásobné požehnání býti toho svědkem.
Zpěv na nahrávce je průrazný, zřetelně modeluje tvary nálad, vyjadřuje nejjemnější hnutí, vytváří pružný most mezi interpretem a posluchačem. Sdělnost vokálu je neobyčejná, způsob vedení melodických linek, důrazy, frázování, práce s dynamikou, to vše naprosto srozumitelně hovoří, aniž by člověk potřeboval ovládat jazyk. Myslím, že odlišnost modulace britské angličtiny od americké dává slovům jinou barevnost i příchuť a působí neotřele. Navíc jde lépe do ucha vyznavačům art rockových dinosaurů, kteří britským způsobem výslovnosti tento hudební styl formovali a zakódovali jej tak do našich pamětí.
Po celou dobu poslechu si uvědomuji jeden souvislý a podprahový efekt. Dlouho trvalo, než jsem jej dokázal pojmenovat. Dnes mu říkám – skotství, rys originální jako stará skotská whisky. Je to všudypřítomná a bytostná rezonance Fishovy osobnosti. Neboť, ať dělá, co dělá, pořád tam je on, naturální Skot, příslušník národa, bojovník a bdící mentor. Však si poslechněte sólo v čase 4:30 ve Vigil, já tam slyším dudy, nebo celá The Company je nasáklá folklórními názvuky obkročných tanečních rytmů ze skotské krčmy, kde se slaví, raduje, pije a nalévá. Ostatně na obalu své národní motivy také neskrýval. Pro mne další fascinující vlastnost tohoto dnes již k odpočinku se chystajícího barda rockové muziky s přesahem.
Deska je to ohromující, dojímavá i hrdě se pnoucí. Jsou zde rozhazovány roztodivné nápady plnými hrstmi a je jen na mně, co si vyberu a kolik si naberu. Je zde Hudba, díky které jsem šťastný, že jsem schopen právě hudbu vnímat. Ano, jistě jsou i jiná všeobjímající bohatství na tomto světě, ale neměnil bych.
***** |
Registrace nového uživatele 
