Mám rád, vedle všech možných zběsilostí, i obyčejnou melodickou rockovou muziku. Refrénovou, postavenou pro příjemný zážitek. Jasně, nesmí být prázdná a rutinní, ale stále může zdánlivě působit jako velmi easy. Záleží na tom, čím je okořeněna a jaké vyvolá chutě. I na tom, jak k ní přistoupíte. Podstatné také je, že v ní zůstává zachován metalový fundament, který třeba u pomp rockerů zcela vymizel. Vždycky potřebuji vnímat nějakou hard/heavy příměs, která vybočuje. Mám tím hlavně na mysli heavy rockové kapely, co většinou míří na vkus amerického posluchače. Jde o veličiny jako TESLA, Y&T, GOTTHARD, AXE, LEGS DIAMOND, HOUSE OF LORDS, pozdní WHITESNAKE, a další.
Mezi moje opravdu veliké oblíbence z tohoto chlívku patří DOKKEN z Los Angeles. Jméno jim dal vokalista Donald Maynard Dokken zvaný Don Dokken. Jde o jednu z hlavních person amerického hudebního glam stylu, který hlavně v 90. letech jel na efektních refrénech a atraktivní image muzikantů. Svůj kyblík smetany si DOKKEN slíznuli už v polovině osmdesátek, kdy si celý kontinent podmanili třemi platinovými alby:
Tooth And Nail (1984)
Under Lock And Key (1985)
Back For The Attack (1987)
Zásadní chemii tvořil tandem Don Dokken (zpěv) a George Lynch (kytara). Don má charismatický vokální projev, George umí s kytarou kouzlit, dohromady to vytvořilo jiskřivý hudební elixír. Úspěch jako blázen znásobený nesmírně úspěšným živákem Beast From The East (1988), celkově miliony prodaných alb. Pak se tito dva docela fest rozhádali a do devadesátek šel každý sám. Don Dokken vydal pod vlastním jménem celkem úspěšné album Up From The Ashes (1990) s muzikou téměř k nerozeznání od původní kapely, George Lynch založil LYNCH MOB a nahrál s nimi dvě alba.
K obnovení DOKKEN v původní sestavě došlo roku 1994 a následně vyšlo poměrně úspěšné album Dysfunctional (1995). I když v té době vlna popularity takto laděných kapel opadávala, prodeje byly velice úspěšné a 47. místo v US Billboard 200 také není k zahození. Během turné na jeho podporu alba vznikaly incidenty, George Lynch svým chováním kapele způsoboval problémy, např. vyhazov od vydavatelství Columbia. Přesto ve skupině setrvává a natáčejí společně desku Shadowlife (1997). Lynch během procesu zasahoval do nahrávání a produkce tak silně, že to vyústilo v jeho vyhazov uprostřed turné téhož roku.
Později došlo k soudnímu sporu, v němž Lynch snažil získat dost vysokou částku, ale nejprve kapela hledala nového kytaristu. Narychlo se k nim přidal John Norum, ex-EUROPE. Ten však záhy odchází kvůli smluvním závazkům a další nahrávku provádí kytarista Reb Beach (ex- WINGER, ALICE COOPER, později WHITESNAKE a další). Deska má název Erase The Slate (1999), po jejím vydání se do kapely vrací Jon Norum a s ním vzniká Long Way Home (2002). Další desku Hell to Pay (2004) s kapelou pro změnu udělal Jon Levin, který se skupinou hraje dodnes. Jako perličku na závěr kytaristické anabáze uvedu, že na zatím posledním albu Heaven Comes Down (2023) se objevuje opět George Lynch, sice jen jako host ale i tak po pětadvaceti letech spojují své síly ve studiu (koncertně se potkali na pár akcích již o pár let dříve).
Je otázkou, zda skupina ještě někdy něco vydá, Don Dokken má poměrně zásadní zdravotní problémy mimo jiné i s hlasivkami. Však je mu 71 rok, už má právo odpočívat. Poslední deska vyšla po jedenáctileté pauze, skupina v mezidobí fungovala již jen sporadicky, několik let de facto neexistovala. Zůstává však po ní pěkná sbírka heavy rockové muziky vysoké kvality, pokud k tomu přičtu i tři Dokkenovy sólovky (poslední akustickou vydal v roce 2008), je co poslouchat a k čemu se vracet.
Převelice mne baví právě ty pozdější desky. Pravověrní fanoušci sice od nich dávají ruce pryč, ale já naštěstí nejsem ani pravověrný, ani fanoušek nějakých jmen či idolů. Mám jen rád dobrou muziku, a tady jí je dost. Skupina na těchto deskách nepřešlapuje na místě, nepřehrabuje v prachu úlomky zašlé slávy, ale hledá nové výrazy, kudy jít. Jak mám velice rád jejich klasické období, tyto novější věci mne také naplňují nadšením. V tomhle bych viděl paralelu s již zmíněnými EUROPE, kteří po obnovení činnosti začali natáčet odlišnou (ve smyslu méně komerční a tvrdší, v tom je ta paralela) muziku, a svůj veliký profláklý a nejmenovaný hit hrají na koncertech jen z povinnosti. V tomhle se liší třeba od SCORPIONS, ti jak našli úspěšnou polohu, rozemílají a přemílají ji už 40 let k naprostému nesnesení. Cesty hudby jsou různé.
Čtyři přestavená alba mají jednu technickou věc společnou. Vlastně ne, dvě. Na každé hraje jiný kytarista, to je ta první. Don Dokken si je uměl vybírat, dávají jeho muzice dobré vibrace. A druhá - donedávna nebylo k dispozici jejich vinylové vydání. A digitál, co si budeme povídat, tyhle muziky doprasil. Teprve nyní jsou k dispozici limitované vinylové edice, po kterých jsem hned sáhnul. Jsem převelice spokojen. Mne tahle (ne)obyčejná rocková hudba dělá moc dobře a mohu ji s čistým svědomím doporučit.
DOKKEN - Shadowlife (1997) Black vinyl, 2024 Germany reissue, Limited edition of 500 copies, Numbered, Church Of Vinyl CHURCH126
DOKKEN - Erase The Slate (1999) Clear vinyl, 2021 Germany reissue, Limited edition of 500 copies, Numbered, Church Of Vinyl CHURCH047
DOKKEN - Long Way Home (2002) Brown vinyl, 2021 Germany reissue, Limited edition of 500 copies, Numbered, Church Of Vinyl CHURCH048
DOKKEN - Hell to Pay (2004) Red vinyl, 2021 Germany reissue, Limited edition of 500 copies, Numbered, Church Of Vinyl CHURCH049
Čtyři desky, čtyři barvy, čtyři významy..
 |
Registrace nového uživatele 
