Napadá mě kupříkladu hypotéza, že část milovníků sedmdesátek, kteří byli naposledy schopní vstřebat něco nového v devadesátkách a novější hudba podle nich už za nic nestojí, nedokážou se do ní ponořit, možná reaguje na proměny zvuku, aniž by si to takto uvědomovali - jenom cítí, že "už to nějak není ono". Ale moc pravděpodobné se mi to nejeví, podstatnější roli tady asi bude hrát celkové osobní nastavení, jistá rigidita vkusu a postojů. Každopádně, téma se musí týkat většího množství lidí. Jen se jich možná týká způsobem, jaký by si se zvukem nespojili (kromě těch, kteří onen pocit "něco je blbě" jako problém týkající se primárně zvuku identifikovali).
Jeví se mi zkrátka, že možností a osobních zvláštností ve vnímání a prožívání je víc. Někoho přímo rozbolí uši nebo hlava, jiný bude mít jenom neurčitý dojem, že ho album nebaví (a jednou z příčin, kterou si nemusí uvědomit, bude fakt, že je zvukově slité do koule), další pocítí celkové přehlcení (které vlastně bude souviset i s přeřvaností nahrávky a nedostatečným prokreslením nástrojů). A stejně tak optimální řešení může být pro každého trochu jiné, nejen technicky, ale ve více ohledech.
Celkově jsem pro respektování osobní, individuální cesty s vlastním tempem objevování souvislostí, pokud člověk současně respektuje druhé v jejich vnímání a nepopírá základní fakta, i když jejich projevy sám tak ostře nevnímá. V tomto ohledu jsem zde v diskusi v tuto chvíli spokojená a děkuji za součinnost i trpělivost :) Bude se hodit i nadále, protože pro mě "věřit si" znamená věřit především vlastnímu prožívání.
Haf. |
Registrace nového uživatele 
