Já se ještě vrátím k těm YES. Budu se k nim vracet pořád znovu, protože je dosud nemám v úplnosti osvěženy, jak jsem psala, a asi mě to nemine (což jsem si jednu chvíli už i myslela, že je pro mě tahle kapela zkrátka minulostí, dary předány). Nechci proces tlačit, jako že bych si sedla a začala se systematicky alby prokousávat.
U jiných kapel, které jsem dobře znala už dřív, mi to fungovalo: v PINK FLOYD jsem na přelomu 22/23 vězela dobrých pár měsíců a doplňovala si mezery - poprvé soustavněji šla do období se Sydem a poprvé mi naprosto nečekaně blafnul motor třeba u Wish You Were Here (1975), které jsem znala zepředu i odzadu, ale nikdy nepobírala, co na něm kdo vidí. Teď nějak zabralo a dojem byl monumentální - detaily bych si musela nechat až po 22. hodině, tak moc wow to bylo. U KING CRIMSON jsem osvěžovala, vyplňovala mezery (a pořád pokračuju, nespěchám), oceňuju detaily, vidím víc... ale celkový obraz, jak jsem ho měla načrtnutý, se příliš nemění.
S YES to bude jiné, tolik už vidím, a každý odlišný pohled mi pomáhá něco si ujasnit. V mém specifickém vnímání a vyjadřování, v tomhle jsem ufo a vím to. Chronologicky mě zastavil Realyer (1974), ten se mi nechce dát - třeba to přijde, třeba ne. Druhá půlka sedmdesátek až po rok 80 je zatím záhada. Až přijde nějaký podnět jako včera datum, půjdu do toho.
Když srovnávám s 90125 (1983) ranější alba, mluvím tedy o první půlce sedmdesátek a tam se mi zdá evidentní, že hudba byla nesená sdělením, ideou. Měli silnou vizi, stejně tak hudební jako řekněme duševní. Chtěli něco vyjádřit a tomu se vše podřizovalo, lépe řečeno vše z toho organicky vyplývalo. I prudké zvraty, komplikované struktury, vypjaté momenty. Prostě něco tryskalo zevnitř ven. Obě alba z osmdesátek jsou v tomto úplně jiná. 90125 je vypulírovaná studiová nahrávka (Big Generator je slyšitelně sehranější, živější, víc uvolněný), ale to jen podtrhuje jinou skutečnost, která se změnila (nevím kdy, časový skok zatím nepřekonám): už to nejde tolik zevnitř a není to tak moc ve vzájemném - dynamickém a proměnlivém - souladu. Anderson začíná cukerínovatět, texty mají mnohem přímočařejší poselství, pomalu tu vystrkuje růžky new age, a hudební invence jde úplně jiným směrem: něco zahrajeme a uvidíme, co to udělá, jaké emoce vyvolá. Kdyby obojí nedrželo dohromady precizní produkcí, nebude to držet vůbec.
Možná tohle poselství a téma nakonec album nese. Jak se vypořádáš s vývojem? Co uděláš, když se něco změní? Přestane do sebe zapadat, rozpadne se ti pod rukama? Když tě něco zaskočí? Když to nepůjde tak, jak sis maloval, představoval, čekal a přál? (Ze strany fanoušků chce hodně otevřenou hlavu, aby radikální proměnu soundu viděli jako příležitost růst s kapelou...) Tento interpretační klíč se mi jeví jako jedna z možností, těch relevantních je jistě víc, jak si pro sebe album odemknout. Přímé emoce z něj zatím nemám vůbec, necítím tam žádné propojení; u Big Generator místy jo.
YES pro mě byli čistá a jasná láska, ale asi jsem si z nich v -nácti vybírala jenom něco. Nebylo to celé. Je to složitější. Když realita nezapadá do mentálního obrazu, je třeba změnit uvažování, ne ohýbat skutečnost (i kdyby jen tu subjektivní prožitkovou) nebo krajnosti odmávnout jako výjimku. Je třeba rozšířit obraz a prohloubit vnímání, pokud za to ovšem protějšek stojí. Oh, YES. Tenhle příběh bude mít pokračování a bude to nadlouho. Nikam nespěchám. |