Schoenberg & Fauré: Pelléas et Mélisande (2024)Proveden rychlosos znalostí ke dvěma dalším orchestrálním dílům nominovaným na ceny BBC, tedy zatím k prvnímu. Musím to z hlavy zase vysypat, nebo budu při chůzi chrastit.
Začátkem 20. století se objevilo několik hudebních děl se stejným názvem, z nichž asi nejznámější je opera Clauda Debussyho. Na počátku byla divadelní hra belgického symbolisty Maurice Maeterlincka. Jde v ní o milostný trojúhelník obklopený podivnými okolnostmi - Melisanda je nalezena v lesích a pojata za manželku jistým Golaudem, postupně se však rozhoří zhoubná láska mezi ní a manželovým bratrem Pelleasem. Drama plné náznaků a nelogických zvratů se odehrává v tíživé atmosféře. Není jasné, co se vlastně stalo, kdo co ví, kdo si co jak pamatuje... Podle Wikipedie, která jistě cituje nějakou studii, Maeterlinckovo drama vydláždilo cestu pro Samuela Becketta, jelikož "ukazuje, že lidské bytosti nerozumí ani sobě samotným, ani druhým lidem, ani světu. Problém není lidská zaslepenost, ale absence pevné a jasně definované reality, kterou by bylo možno poznat".
Když Maeterlinck na začátku 90. let 19. století hru psal, nějakou dobu zvažoval, že by hudební doprovod vytvořil právě Debussy. Nakonec se ale úkolu ujal Gabriel Fauré a právě z jeho scénické hudby je vyňata suita, která na přítomném CD v závěru zazní. (Ještě se v tom motal Jean Sibelius, popravdě jsem nedohledala, čí hudba nakonec byla použita. Což je možná vedlejší, jelikož v divadelní podobě, tedy jako činohra, byl kus propadák.) Debussy dramatika požádal o svolení hru zhudebnit po svém. Premiéra byla v ohrožení, jelikož když Maeterlinck neuspěl u divadla s přáním, aby hlavní roli v opeře zpívala jeho manželka, chtěl souhlas se zhudebněním odvolat a dokonce Debussyho v jeho domě fyzicky ohrožoval. Další zpracování látky přinesl mladý Arnold Schoenberg, který o Debussyho souběžném úsilí nevěděl, v podobě symfonické básně.
Právě ta je na albu hlavním bodem programu, a to v provedení Frankfurtského rozhlasového orchestru pod taktovkou Estonce Paavo Järviho. Čili: napřed dlouho Schoenberg, celá symfonie, poté kratší a starší suita Faurého, obojí na stejný námět. OMG, to je složité. Už tam budem. Hudba složitá není, spíš podivuhodně neurčitá, jako hutná a přece neuchopitelná mlha nad neútulnou krajinou. Nástroje se vpíjejí do sebe, chvílemi mizí úplně a zůstává jen HUDBA. Album běží podruhé a jsem ráda, že jsem je poznala. Fšecky.
Dostupné na streamovacích platformách.
 |
Registrace nového uživatele 
