TOP 2024 - IX. částMizerná várka se mi tu dnes sešla. Můžu si myslet, že je to způsobeno nemocí, můžu to všelijak ohledávat, abych určil příčinu kolapsu. Nezáleží na tom, jisté je jedno. Tolik fujtajblíků pohromadě jsem už dlouho neviděl.
AXICATOR - ‘Til Thrash Do Us Part (2024) DR10
Do minuty člověka metalem vychovaného břinkne do ucha několik věcí. Za prvé, je to old school jako řemen. Za druhé, je autentický, až k neuvěření. Za třetí, jedná se o směs špinavého thrashe s počínajícím blackem, tedy něco, co v dobách metalového počátku bylo znakem až progresivního hledačství. A za čtvrté, brilantní zvuk. V průběhu poslechu se dostaví další, a to naprosto zásadní, zjištění. Ta muzika je dobrá. Co dobrá, vynikající! No teda.. Kdo by to do tohoto dua z Kentucky řekl. Na Bandcamp je neznají, na Discogs taky ne, Facebook mlčí, homepage neexistuje, ale na streamech se vyskytují. Vydáno vlastním nákladem. V roce 2024 následně vydali album To The Dungeon..., muzika je stejně laděná. Délka každého alba se pohybuje lehce přes 30 minut, takže dohromady tu máme více jak hodinu návratu do starých časů první poloviny osmdesátek. Fakt mazec.
4*
Johnny RIFFMAGE - Disharmónie II: Smrť ega (2024) DR10
Johnny aneb Ján Molnár je slovenský multiinstrumentalista, který jednou za čas vyprodukuje album převážně kytarové hudby. Předchozí EP Poludnica Polnočnica (2022) považuji za nesmírně zdařilé a sedlo mi okamžitě, kdežto novinkou se prokousávám pozvolna. Album je velice syrové až hrubé, výrazově mi přijde nedotažené. Mám tam své oblíbené skladby, i místa, která musím jednoduše vydržet. Provedení na mne působí víc jako demo s nahrubo nahozenými náměty než plnohodnotné album. Instrumentální melodický ale úderný stoner po absolvování mnoha poslechů narazil na strop svého potenciálu. Rozporuplnost pocitů se potkává na čisté trojce, je to tak akorát.
3*
JOHANNES LULEY - August (2024) DR12
Fusion jazz z USA, co připomíná hodně jiných fusion jazzů, jež ve své umírněnosti vedou spíše k rozjímání, než emocionálnímu vzepjetí. Což o to, v tom by pes zakopán nebyl, zato když se postrádá i cokoli navíc, je to poněkud vyprázdněné. Ačkoli mohu s čistým svědomím projevit pozitivní reakci, nebude to nijak velkolepý jásot. Album v klidu proplyne, občas vystrčí pár většinou kytarově drnkavých případně trumpeťácky slajdových háčků, a jde se dál. Víc než tři nemohu dát za něco, co tu máme již tisíckrát, často lépe. Na závěr zmiňuji excelentní zvuk, a to i na poměry žánru.
3*
ALIANTE - Anime Invisibili (2024) DR8
Italský progrock, žel instrumentální. 4 dlouhé skladby, co nejsou úplně nudné, ale prostě jen bezvýrazné. Není čeho se chytit, preludování téměř generické dalo vzniknouti jednotvárné pastě vytlačené z tuby. Sem tam žmolek ve formě dramatického vzepjetí. Mno, nestačí to.
2*
FOCUS V- Focus12 (2024) DR8
Chlapci se snaží a je obdivuhodné, že stále hrají. Jenže, tím to dobré končí. Úsilí přináší jen vyhaslou rutinu, byť profesionálně zahranou. Tím se řadí po bok drtivé většiny hudební produkce. Hrajem, hrajem, nemáme co, o to víc hrajem. Připomíná to závislost na hracích automatech, kdy samotní protagonisté se jimi stávají, na rozdíl od nich svoji hru prohrávají. Jasně, není to taková bída a mizina jako u většiny ostatních, ale plahočení v nížině vlastní invence, navíc ne stínu vlastními silami dříve vytvořených velikánů, je tristní. Jinak se to říci nedá. Dlouho se ze studny invence nabírala voda živá, ale nyní vědro drhne o kamenité dno a nabírá jen blátivý kal.
2*
Jordan RUDESS - Permission To Fly (2024) DR7
Načančaný, naparáděný a navoněný lokaj, co mi ze zvyku lichotí afektovanými prázdnými frázemi. Nevěřím mu ani slovo, má to být jakože příjemné, ale lepivá cukrová vata mi moc dobře nedělá. Čekal jsem však, že to bude ještě horší. Ta dvojka je vlastně úspěch.
2*
CLOUD OVER JUPITER - Atomic Jupiter (2024) DR11
Stále častěji mne napadá jedno a totéž, když se brodím záplavou planých pokusů o hudbu. Je to stále stejná představa.
Nějaký Pepík, nebo Steven, nebo Mike, nebo kdokoli jména libovolného, se mechanicky naučil ovládat nějaký nástroj. I přišlo na něj nezvladatelné puzení vylučovacího charakteru, jež hodlal bůhvíproč realizovat ve studiu hudebním, když na takové chtíče máme jiné vhodnější místnůstky. Ze všech sil páčil a tlačil, aby ze sebe aspoň něco dostal. Jenže jak chceš ze sebe něco dostat, když v sobě nic nemáš? Jednoduše, hraješ a hraješ, rutinně kolovrátkově, hlavně bezuzdě a bezduše, čím víc, tím víc. I tak dělal. Preludoval nahoru a dolů, dral struny frenetickými břinkodrnky, řezal paličkami lichoťuky, a čekal zda z toho něco nevzejde. No nevzešlo, jen vylůza ustavičně vyluzovala slizké proudy balastu. Puzení převeliké neustávalo, výsledek stojící aspoň za psí štěk se nedostavoval, zato zvukové selanky se vyloučil močál bezedný. Nevábná byla, nápad pořád žádný. Nu což, mrtvolné fláky, jak se tady v loji povalují, uvrhneme v lid. Však on to zbaští, a ještě si zamlaská, stačí připsat něco jako "experminetal independent avantgarde". Prázdnotu ducha prohlásíme za ideál.
Přesně takový dojem mám zhruba z 99% hudby. Strojním masomlejnem se namlela kaše, hrnečku dost zapomněli křiknout, neví se co s ní, tak se nějak smatlá dohromady, davy to zblajznou. Atomovej Jupiter z Wisconsinu je jeden velkej karbanátek, co ucpe odpadní trubky, když se neopatrně spláchne. Nene, tohle musí na skládku biohumusu daleko od civilizace, aby neotrávil ovzduší i vody podzemní.
1*
BIBLE BLACK - II - Message From Moonbase (2024) DR10
Japonské kvarteto hrající cosi jako instrumentální prog fusion. Strašlivě jalová a předvídatelná muzika na úrovni naprogramovaných samohrajek. Něco tak emocionálně plochého se musí opravdu pohledat. Nezáživný podkres k nezáživnému dni. Prázdnota, zbytečnost. Nahráváno a letech 2013 a 2023, ale desetiletá geneze vůbec k ničemu nevedla.
1*
FRANT1C - A Brand New World (2024) DR11
Chlapcům asi nikdo neřekl, že neo-prog se nerovná rozvařená marmeláda. Nebo řekl, a oni neposlouchali. Počínaje přeslazeným a k růžovým zítřkům ukazujícím obalem, přes nesnesitelně otravné echo na vokálech až po romanticky muzikálově úlisnou image většiny songů, se nám tu vykresluje hodně cukrkandlová fraška, z níž bolí uši, oči i žaludek. Tolik by se chtělo nyvě pěti a na emoce působiti, akorát se o to pokoušíme náhražkami, emulgátory a ztužovači. I tak se to pod rukama roztéká v šedivou plastelínu. Dokonce i v pasážích, kde hrají tvrdé kytary a děje se jakože ukrutňácké drama, se to cele trese jako huspenina z rosolu. Přiteplená ulepenost způsobuje silnou nevolnost a zalehnutí uší.
1*
Neal MORSE & The RESONANCE - No Hill For A Climber (2024) DR9
Recenze
1* |
Registrace nového uživatele 
