Desdichado 37848Ze Vzpomínkového rozhovoru s Miroslavem Mackem, Hospodářské noviny (HN), 1.5.2024:
----
HN:V politice nejste už čtrnáct let, hodně lidí vás však stále jako politika vnímá. A navíc jako jednoho z těch prvních, kteří něco rozkradli. Jaké to je, když vám skoro čtvrt století všichni připomínají Knižní velkoobchod?
Musím se tomu hořce smát. Když jsem se teď před pár týdny oženil, napsal o mně mimo jiné Blesk: "Zprivatizoval Knižní velkoobchod, z něhož poté podivným způsobem zmizela většina majetku." Což je totální lež, naprostý nesmysl. Ale mám se soudit s Bleskem? Na to jsem už moc starý. A hlavně je mi to jedno. Samozřejmě by to Blesk prohrál. Že by se dělo kolem Knižního velkoobchodu cokoliv nezákonného, se nepodařilo prokázat ani Miloši Zemanovi. A že si na to najal lidí. Nenašli však nic a Zeman se mi rozhodnutím soudu musel veřejně omluvit za slova, že jsem tuneloval Knižní velkoobchod. Ale na to už se zcela zapomnělo.
HN:Proč si to tedy stále všichni tak pamatujeme?
Ono je to logické a mně to bylo jasné ve chvíli, kdy se v televizi objevily záběry domů, které Knižnímu velkoobchodu patřily. Každý si pomyslel, že je za stamiliony prodám, peníze si nechám a Knižní velkoobchod pošlu do konkurzu. Koho by to nerozčílilo? Že to mělo politické motivy, nikdo nezkoumal. Velkou zásluhu na tom měl Pavel Rychetský, tehdy právní zástupce věřitelů Knižního velkoobchodu. Byť věřitelů z doby předprivatizační, které jsem s privatizací převzal. Já žádné další dluhy nenadělal, ani korunu.
HN:A ty politické motivy?
Byla ohromná a setrvalá snaha rozdělit mě a Klause. Klaus a já za jeho zády jsme byli dost silným tandemem. Necpal jsem se dopředu, v té době jsem ho vždycky nějakým způsobem držel a podporoval. A bylo jasné, že beze mě bude Klaus oslaben. Bylo chytré, že dali do televize právě záběry těch nemovitostí. Ty dluhy u bank, i sebevětší, si každý těžko představí. To je jen číslo. Ale barák každý vidí.
HN:Takže jste si z působení v Knižním velkoobchodu žádné peníze neodnesl?
Rozhodně ne miliony z jedné přetřásané nemovitosti, kterou jsme prodali. Všichni říkali: Podívejte se, co získal za pár šupů. Že do těch baráků zatékalo, že se na ně desítky let ani nesáhlo a že tam na druhé straně bylo neuvěřitelných 460 milionů úvěrů u bank od předešlého vedení, to nikdo neviděl. Ano, prodali jsme dům ve Vězeňské, ale ty peníze okamžitě putovaly na splácení úvěru v Komerční bance. Neviděl jsem z nich ani korunu. Vše bylo doložitelné auditovaným účetnictvím.
HN:Proč jste tedy do té privatizace šel?
Odhadoval jsem, že s pomocí zahraničního kapitálu dáme podnik do osmi deseti let do pořádku a pak by se z něj mohl stát prosperující vydavatelský dům s vlastní distribucí. Z toho po tom ataku věřitelů v čele s Rychetským samozřejmě sešlo. Prodali jsme to za pár korun.
HN:Za kolik?
Za svůj podíl jsem dostal asi 400 tisíc. Když jsem z toho zaplatil daně a sociální a zdravotní pojištění, zbylo mi nějakých 250 tisíc. Což byl můj veškerý výdělek, ovšem od toho je třeba odečíst náklady s privatizačním projektem.
HN:Takže ztrátou to pro vás neskončilo?
Sekundárně ano, neboť jsem přišel o politickou kariéru. Ta mi mohla vynést třeba nějaký ministerský plat. Ale takhle se jistě nedá uvažovat, to by bylo absurdní. Celkově si myslím, že nula od nuly pošla. Jedinou satisfakcí byla představa, jak se asi tvářil Pavel Rychetský, když zjistil, že už nejsem spolumajitelem a že politizace skončila. Prý tomu nemohl uvěřit a jen kroutil hlavou: Jak, prodal? Jak, prodal?
HN:Vy jste privatizační projekt podával v roce 1992 jako místopředseda vlády?
Ne, ještě v době, kdy jsem byl federálním poslancem. Někdy na jaře 1992.
HN:Nenapadlo vás, že to bude vnímáno jako střet zájmů? I kdyby tam žádné spory s věřiteli nebyly.
Proč? Bylo to v době, kdy jsem končil jako poslanec a ještě jsem vůbec nebyl rozhodnutý, že v politice zůstanu a že budu kandidovat. Takže jsem podal privatizační projekt.
HN:Měl jste na to čas?
Najal jsem na to lidi. A pustil jsem to z hlavy, v létě jsem "rozděloval stát" a na nějaký Knižní velkoobchod jsem si ani nevzpomněl. Stal jsem se místopředsedou vlády, měl na starosti dvě končící federální ministerstva. A do toho jsem se dozvěděl, že je privatizační projekt schválený.
HN:A ten schválilo?
Ježkovo ministerstvo privatizace. Samozřejmě jsem na to nijak netlačil.
HN:A myslíte si, že nepomohlo, že je pod ním podepsaný významný politik?
S Tomášem Ježkem ani s žádným z jeho podřízených jsem o tom neztratil jediné slovo. A privatizační projekt byl fundovaně a realisticky zpracován.
HN:Třeba stačilo jen to vaše jméno.
To nemohu vyloučit. Ale mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být použito proti mně nebo ODS. Právně i jakkoliv jinak to bylo naprosto v pořádku.
HN:Proč vás zajímal zrovna podnik vydávající a distribuující knihy?
To mělo svou historii danou tím, že jsem už předtím začal vydávat noviny jménem Telegraf. Což bylo přání ODS.
HN:Přání ODS?
Nápad se objevil na výkonné radě. Někdo přišel s tím, že nám noviny nejsou moc nakloněny a že bychom si měli udělat vlastní. Padlo to na mě, protože se vědělo, že sám píšu. Seděli jsme ve Sněmovní ve stejné budově jako ODS, v malých prostorách pod střechou. V pěti lidech jsme vydávali týdeník na novinovém papíře Sobotní Telegraf.
A pak z něj udělali deník.
Na to byl z ODS ohromný tlak. Všichni mně slibovali reklamní peníze a podporu mecenášů. Já byl spíš proti, s argumentem, že neseženeme dost kvalitních novinářů s názory, které jsme měli i my. Což se bohužel potvrdilo. A rozplynuly se i všechny sliby o reklamě.
HN:Vydavatelem byla ODS, nebo vy?
Já se společníkem, kterého mi doporučil Václav Klaus. Strana s tím projektem byla propojená jen personálně. Drželi jsme noviny do voleb, ale dál už to finančně nešlo. Za pár šupů jsme značku prodali novinám jménem Metropolitan, které z obou titulů udělaly deník Metropolitní telegraf. Ale ten pak také krachl.
HN:Pro vás to skončilo ztrátou?
Opět bych řekl, že to skončilo přibližně nulou. Ani zisk, ani ztráta.
HN:Litujete, že jste se do toho pustil?
S dnešními poznatky bych do toho nešel, ale byla to zajímavá zkušenost.
HN:A anabáze s Knižním velkoobchodem litujete?
Víte, já takhle neuvažuju. Nikdy. Nedívám se do minulosti a neříkám si, že jsem něco neměl dělat, že to byla chyba a že se už nikdy do ničeho podobného nepustím. To by člověk nemohl dělat nic. U obou projektů byla šance, že dopadnou úspěšně. U Knižního velkoobchodu jsme měli předjednaného zahraničního partnera, který byl ochoten do toho investovat. Ale samozřejmě že když došlo k politizaci privatizace, tak se rychle stáhl a dal od toho ruce pryč. |