AntonyK úvaze se ještě vrátím, cítím zde živou nit. Pár bezprostředních poznámek.
Každé lidské úsilí dříve či později narazí na nemožnost vystoupit ze sebe sama. Ne každý dokáže rozlišit, že u některých oblastí to není na škodu - že se naopak potřebujeme ponořit plně, ne se snažit o odstup. Například právě při kontaktu s uměním.
Na druhou stranu, že někdy je nutná určitá prožitková zkušenost, aby vnímatel mohl jedinečnost a případně i přínos díla ocenit, aby je vůbec byl s to vidět či slyšet, tedy že některé věci opravdu nejsou pro každého (reaguji na pasáž, kde píšeš o elitářství), není žádná akademická vymyšlenost, to je zkrátka pravda. Ukazuje se zvlášť zřetelně u velmi specifických a/nebo výrazově vyhrocených děl. Míním například hudbu, v níž se spojuje avantgarda s artificiálním proudem (včera jsem poslouchala THINKING PLAGUE, psal jsi zde o nich) a týká se to i metalu. Každý je prostě nedá. Aby si člověk mohl vychutnat kompoziční mistrovství a novátorství takových CELTIC FROST, musí být schopen přijmout ostrost a intenzitu, která je pro někoho, kdo vyrostl na akustické klasice, velmi nezvyklá. Nemusí za tím být přezíravost nebo zlý úmysl. A tady mi chybí, ve světovém prostředí, hlubší a osobitější pohled i z druhé strany - ačkoli dost možná narážíme právě na meze možností, co lze vůbec vyslovit. Jednou jsi citoval pěknou, prožitou i poučenou recenzi na SÓLSTAFIR (na Rockboardu). O takových textech mluvím, těch je třeba. Není podle mě čistě jen vinou akademiků, že se jich nedostává.
Že se humanitní obory dlouho snažily obstát v prostředí, jehož měřítka nastavili přírodovědci a technici, je už vcelku známá věci (i tady jsme tento rozštěp konstatovali vícekrát) a některé novější směry uvažování se snaží tuto propast zacelit. Ale jako by pokaždé napřed musely prokázat, že dokážou hrát i onu starou a pro sebe hluboce nezdravou hru. Zavděčovat se někomu, koho si v jádru vlastně nemohou vážit. Na tom se vyplýtvá spousta sil a podobnou chybu může dělat i zvídavý jednotlivec. Nemá to cenu, je to past. |