Když tu máme ty uměny... tenhle úryvek do čaje nepočká. Zapomeňte na Miloše Urbana, takhle píše Jan Balabán - tedy psal. Nebylo mu ani padesát, kniha vyšla v roce 2010 posmrtně. Jmenuje se Zeptej se táty a je očistně drsná.
"Otec leží na jednotce intenzivní péče. Obklopen přístroji, které sledují jeho životní funkce. Není tak úplně při sobě. Místy se snaží Emilovi něco říct, místy už si mluví jen sám pro sebe, něco o soumraku, něco o vlaku.
Pozdní soumrak, červené slunce se míhá u pat hubených stromů na železničním náspu za oknem vlaku. Ty stromy jsou tak blízko u sebe jako zuby hřebenu, na který bys mohl hrát, kdybys to uměl. Pergamenový papír a trumpetistův nátisk a ozve se zvuk, z něhož mrazí. Takovou legraci jsme měli jako kluci. A támhle soused na vedlejší posteli zase říká, že zapřáhne králíka do pluhu a bude proorávat brázdy. Jak by králík mohl utáhnout pluh, asi jako já, kdybych teď měl vstát a dojít si na záchod. Tělo je už za mnou jako ten pluh zarytý do jílovité půdy, kterou už nikdo nevzdělá. Můj kůň, ten silný hřebec, co pohne kládou těžší, než je sám, a když se ta kláda pohne, tak už sama jede a skáče mi na paty. Musel jsem utíkat své síle. Nikdy bys nevěřil, co tohle srdce utáhne. Teď nic. Králíka do pluhu. Pitomě se smějeme a řeči těch ostatních lidí zní, jako když můj bratr hrál na hřeben, falešně, a přece jaksi naléhavě. Melodie byla až za tím zvukem, za tím drnčením pergamenu na zubech. Stačí malinká záminka, aby tady byla hudba. I tahle hra na hudbu, tohle drnčení, když slunce běží u kotníků stromů a brzy už bude tma. Ten červený pruh mezi kmeny bříz, jako když fáčem prosakuje krev. Když to bolí a tělo je za mnou. A moje králičí duše, vysvobozená z kotce, nesilná a nedravá, opatrně ohledává, jaké to je být venku, být už jen u toho, a ne v tom.
Mně už se věci jen dějí. Já vím, že jsem v pokoji, že nikam nejedu, a přece to podvečerní slunce za oknem ujíždí, jako bych byl ve vlaku. Jako bych se v kousavé kopřivové uniformě vracel domů. Na chvíli, na opušťák, podívat se na právě narozeného syna. Soudruhu poručíku, narodil se mi syn. Dovolte mi opustit posádku a podívat se na matku a na syna, poklonit se robátku, které jsem zplodil před devíti měsíci ještě jako civil. Držela mě, svírala mě rukama i nohama, nenechala mě uskočit, chtěla ho víc než mě. A on tam teď křičí a kojí se z jejích prsů a já v kopřivové zeleni, jako každý jiný voják, usínám ve vlaku ze Slovenska. Mikuláš, Martin, Vrůtky, Žilina, narážím spánkem do studeného skla a říkám si, život je krásný.
Dobře jsi udělala, že jsi mě přidržela. Že jsi mě nenechala uskočit, že kláda narazila do pat toho, kdo ji táhne. Břemena nás nesou. Naše břemena nás ponesou, i když my už tu nebudeme. Až on malý bude velký a dotkne se horkého svalu koně, a jeho táta bude pořád narážet spánkem do skla v okně vlaku, Mikuláš, Martin, Vrůtky, Žilina. V tom vlaku pojedu na věčnost, za naším věčně novorozeným dítětem a suchými rty si budu šeptat, že život je krásný.
To je moje místo. Bože, Hospodině, šéfe, mistře, tam mě dej, až překonáme tu bolest, tam mě pak ukliď, do toho vlaku, do té uniformy, do toho okamžiku, kdy jedu za synem a za ženou. Až bude ta moje králičí síla vypřažená ze všech pluhů, v té chvíli klepnutí, rozpojení obratlů, přerušení míchy. Už nepotřebuji míchu, nepotřebuji obratle. Ty nejsou moje, ty zůstaly s tím pluhem natvrdo zaraženým v jílovité půdě, kterou už nevzdělám. Já už teď potřebuji jenom se těšit, jenom narážet spánkem do skla okna, za kterým na nízkém obzoru červené slunce běží u pat hubených stromů a brzy bude tma a brzy budeme doma." |
Registrace nového uživatele 
