Trumpovi jdou po krku prokurátoři: Podváděla jeho firma s daněmi, aby získala výhody?
Ani nepotřebuje Mynáře a svěřenecký Babišův fond.
Bývalí mocní unikli spravedlnosti. Už zase. Tentokrát definitivně
A zatímco právě v Německu byli vrcholní představitelé - včetně posledního stranického vůdce Egona Krenze - odsouzeni už před více než dvaceti lety, v Česku se spravedlnost vymoci nepodařilo. Justice potrestala jen čtyři nešťastné vojáky, kteří poslouchali rozkazy a u hranic stříleli. Ty, kteří rozhodovali, se v té době ani nepokusila hnát k odpovědnosti. Jedná se tedy o dvojnásobnou křivdu, protože i samotný pokus spravedlnost zjednat vedl k další nespravedlnosti.
U československé hranice ovšem umírali i Němci. Jejich případy se proto na podnět mezinárodní organizace Platforma evropské paměti a svědomí začalo zabývat státní zastupitelství v bavorském Weidenu. Právě jím iniciované vyšetřování se pak soustředilo na Štrougala, Vajnara a také někdejšího komunistického generálního tajemníka Miloše Jakeše, který ovšem loni zemřel.
Za působení této trojice docházelo u železné opony k drastickým tragédiím; brutální byla především smrt východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze, kterého u Bratislavy roztrhali hraničářští psi.
Právě jeho pozůstalí se na českou justici obrátili se stížností už před rokem, když státní zastupitelství ukončilo stíhání funkcionářů s odkazem na zdravotní posudky. Podle nich nebyli schopni sledovat soudní řízení, "neboť u dotyčných byla diagnostikována duševní choroba, v důsledku které nejsou jmenovaní schopni chápat smysl trestního stíhání".
Poškození s tím ovšem nesouhlasili. Upozorňovali, že "znalec prim. MUDr. Vlastimil Tichý byl členem Komunistické strany Československa, vojákem (důstojníkem) pověřeným obranou státních hranic, neboť byl zařazený u útvaru protivzdušné obrany. Současně disponoval prověrkou, která mu v době komunistické totality umožňovala přístup k přísně tajným dokumentům. Byl tedy úzce spjatý s komunistickým režimem, a navíc měl pečovat o tehdejší systém ochrany státních hranic. Obdobnou prověrku pak měl i znalec prim. PhDr. Jiří Klose, Ph.D".
Rozkaz zněl jasně…
Zdá se, že nejde o náhodu. Před lety podobně unikl trestu jiný komunistický prominent, Stanislav Tomeš. Strůjce bombového atentátu, který československá komunistická rozvědka zorganizovala v roce 1957 ve Štrasburku a při němž puma zabila manželku místního prefekta.
Případ, na kterém spolupracovala česká a francouzská justice, nakonec skončil mezinárodní ostudou: rozvědčík Tomeš dosáhl díky znaleckému posudku v roce 2007 přerušení stíhání. Posudek přitom zpracoval lékař, který působil na ministerstvu vnitra, stejně jako kdysi Tomeš. Ten se tak mohl vyhýbat soudu, přestože mu byl pravidelně obnovován řidičský průkaz a věnoval se například střelbě z pistole, na niž měl platný zbrojní průkaz. Kličkovat před spravedlností se mu dařilo až do roku 2012, kdy bylo řízení definitivně zastaveno.
O rok později se případem (už jen v teoretické rovině) zabýval Nejvyšší soud. A dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo chybné, obnovu stíhání už ovšem z procesních důvodů nařídit nemohl.
Jinými slovy si můžeme rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložit i takto: "Na spravedlnost jsme úplně nerezignovali, ale zjednat ji neumíme." Pro příbuzné a rodiny obětí je těžké takovou filozofii přijmout. Snadné by to ale nemělo být ani pro ostatní. Nejde totiž jen o zločiny z minulosti, ale o spravedlnost v jejím celku.
Včera ovšem náměstek městského státního zástupce v Praze Vladimír Hackl všechny stížnosti odmítl. Včetně té, která upozorňovala na možnou podjatost znalce. "… z podkladů poškozených neplyne, že by byl jmenovaný členem Pohraniční stráže," píše. A pokračuje: "… zařazení jednoho ze znalců (lékařů) do armádních vzdušných sil takový vztah nezakládá."
V souvislosti s tím ovšem stojí za připomínku, že Pohraniční stráž operovala jen na zemi a železnou oponu ve vzduchu střežila právě protivzdušná obrana. Například v roce 1975 tak sestřelila nad československým územím polského uprchlíka Dioniza Bielańského, který se pokusil o emigraci práškovacím letadlem. Proti stíhačce neměl šanci.
Je to sice jiný příběh, i ten bychom však měli znát a připomínat si jej. Abychom věděli, že za oběti železné opony rozhodně nemohou jen pohraničníci.
Zkrátka, kamarádi pomohli (stejně jako třeba u toho blba Janouška, to musí být taky cinknutý). Všichni vždycky záhadně onemocní, ale nijak jim to nevadí v další činnosti a životě. |