Plácal"Proč jsi mi naplácala, mami?" zeptala se nevrle moje dcera Bětka.
Objektivně řečeno měla plné právo se ptát. Pohádaly jsme se, a já jsem ji párkrát plácla. Upřímně řečeno, bylo to proto, že lepší argument jsem neměla.
Přesto to nebylo něco, na co bych byla nějak zvlášť pyšná.
To naplácání bylo v takové šedé zóně. Kdybych v tu chvíli byla klidná, stejně bych se dost možná rozhodla, že je to na místě. Ale možná taky, že ne. Každopádně, už se stalo.
Tohle samozřejmě nebylo něco, co byste měli říkat vaší předčasně vyspělé šestileté dcerce.
"Musela jsem tě plácnout," řekla jsem. "Viděla jsem tu chodit Plácala."
Tím jsem myslela, že pokud by její zlobení pokračovala, musela bych jí naplácat "doopravdy" -- přehnout přes koleno, stáhnout kalhotky a vyplatit ji dost silně na to, aby brečela. Těch pár plácnutí způsobilo, že se přestala hádat, ale do "opravdového" výprasku měly daleko. Aspoň podle mého názoru.
Bětka si to nemyslela.
"Jak takový Plácal vypadá?" zeptala se.
V tu chvíli jsem věděla, že mi odpustila. Teď budeme hrát naši oblíbenou hru, "Jak to vypadá?" Jedna z nás si vždycky vymyslela tu nejhloupější a nejabsurdnější věc, jaká ji napadla, a potom ji popisovala té druhé.
"No, Plácal je vážně veliký," začala jsem.
"Tak veliký jako táta?"
Usmála jsem se. Bětčin táta odešel, když byla malá, a od té doby jsme o něm neslyšeli. Malá holčička s přehnaně rozvinutou představivostí si z "táty" udělala nadživotní, mytickou postavu, na hony vzdálenou tomu mizernému hajzlovi, kterého jsem si pamatovala JÁ.
"Větší," řekla jsem rozhodně. "Jako gorila. A je hnědý. Má spoustu hnědých chlupů, jen na zadku ne."
"A jak vypadá jeho zadek?"
"No, tam nemá Plácal žádné chlupy. Jeho zadek je holý a červený. A to se mu vůbec nelíbí."
"Když se mu to nelíbí, tak proč nenosí kalhoty?"
To je logika!
"Je to obluda," řekla jsem tak vážně, jak jsem jen mohla. "Obludy nenosí oblečení. Každopádně, Plácal si myslí, že jeho zadek vypadá hloupě a bojí se, že se mu děti budou smát. A tak takové zlobivé děti vezme a naplácá jim na zadek, až ho mají stejně červený jako on."
"Jééé! A to je vyplácí plácačkou?"
Jak přišla na tohle? Já jsem ji vždycky vyplácela jenom rukou a žádné nástroje jsem na ni používat nechtěla. Přišlo mi to příliš kruté. Ale měla kamarádky a hádala jsem, že jedna z nich asi doma plácačkou dostává. Přemýšlela jsem, která to je. Zdvořilá, brýlatá Terezka? Šárka, která se zakoktávala, když se moc rozjařila? Nebo nějaký kluk ve škole? Asi kluk, rozhodla jsem se.
"No..." řekla jsem. "Někdy asi ano."
"Ale kde tu plácačku nosí, když nemá oblečení?"
"Ve vaku!" řekla jsem rychle. "Má na bříšku vak jako klokan. A tam nosí plácačku. A nejenom plácačku! Plácal tam má všechno možné, má tam kartáč na vlasy, má tam pásek, má tam vařečku... a vždycky vytáhne, co právě potřebuje."
"A ohýbá ty zlobivé děti přes koleno jako ty, mami?"
"Jo," řekla jsem. "A je to vážně pohodlné, když tě přehne přes koleno, protože je tak chlupatý. Bylo by moc hezké tam ležet, nebýt toho, že jakmile tam jednou jsi, tak ti stáhne kalhotky a naplácá ti na holý zadek."
"A někdy," řekla s naprosto vážnou tváří Bětka, "to dítě tak kope, že mu ty kalhotky uletí! A Plácal je pak vezme a strčí si je do vaku! Ale když mu pak naplácá, někdy je zapomene vrátit, a příště chce vytáhnout plácačku a místo toho vytáhne kalhotky! A potom povídá 'Jejda! Já jsem je zapomněl vrátit!'"
Musela jsem se smát. Hra "Jak to vypadá?" byla skvělá, protože Bětka vždycky našla něco nečekaného, co by mohla říct.
"Ano," řekla jsem, "stává se to, ale neměla bys o tom mluvit, protože to Plácal vůbec nemá rád."
"Takže on jen tak chodí po městě a vyplácí děti jen proto, že by se mu MOHLY smát?" řekla Bětka. "Jako ti zlí lidé v televizi?"
"No, ne tak úplně..." řekla jsem. "Plácal je spravedlivý. Hledá děti, které provedly něco špatného a unikly trestu. A potom jim naplácá, aby jim připomněl, že udělaly něco špatného."
Chvíli mlčela. Potom řekla: "To je asi těžší práce, než má Ježíšek. Vánoce jsou jenom jeden den do roka, ale děti zlobí pořád."
"Ale ne, Plácalů je spousta," řekla jsem. "Každý z nich má jenom takové malé území. V tak velkém městě, jako je naše, je to jen pár ulic. V noci, když děti spí, obcházejí Plácalové svoje území a klapou o sebe dvěma vařečkami. Tím dávají ostatním Plácalům najevo, že tohle je jejich území."
"Když je jich tolik, odkud se berou?"
Ááá, na tohle území není bezpečné pouštět se s šestiletým dítětem. Mohla bych říct, že nevím, ale na základě nepsaných (ba ani nevyslovených) pravidel naší hry by se přiznání, že nevím, rovnalo přiznání porážky. A tak jsem řekla: "Vznikají z provinilých dětských myšlenek. Když udělají něco, za so by měly být potrestané, a cítí se kvůli tomu špatně, může se objevit Plácal."
"Aha," řekla Bětka a přikývla.
Krize byla prozatím zažehnána.
Dovařila jsem večeři. Snědly jsme ji a já přiměla Bětku jít do postele. Musela jsem ji, napůl žertem, varovat, že jestli nepůjde OKAMŽITĚ spát, přijde Plácal.
Probudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem hlad a věděla jsem, že v ledničce jsou zbytky. Otevřela jsem je a udělala si rychlou druhou večeři. Měla bych míň jíst!
Když jsem se otočila, na podlaze seděl Plácal.
Byl velký a hnědý a v jeho zarostlém obličeji zářily dvě černé oči. A na břiše měl, ano, vak.
"Aha," řekla jsem. "Chápu, tohle je sen."
"Mysli si, co chceš," řekl Plácal. Znělo to ublíženě. "Jen jsem se přišel podívat, jak se ti vede."
"Pročpak?"
Plácal se postavil. Měřil přes dva metry. Zkusila jsem se mu podívat dozadu, jestli má opravdu holý, červený zadek, jak jsem to vyprávěla Bětce.
"Prosím tě, nekoukej se tam," řekl Plácal. "Proč by mělo být zrovna tohle můj nejdůležitější znak, hm? Co tě to vůbec napadlo?"
"Já a Bětka si takhle vymýšlíme věci snadno," řekla jsem. "I když tohle je poprvé, co mě některá z nich přišla navštívit."
"Já nejsem žádná věc!" odfrkl si Plácal. "Já jsem osoba! Na to bys neměla zapomínat. Takže, jak jsem vyrozuměl, ty jsi dnes své dceři dala výprask. Můžu se zeptat, proč?"
"To nebyl žádný výprask!" řekla jsem. "Jen jsem ji párkrát plácla! Naštvala mě!"
"Ale když se zlobíš, tak bys ji právě vyplácet neměla," řekl káravě Plácal. "To přece víš, ne?"
"No, vím..." přiznala jsem. "Ale vážně, to je... něco jako ideál. My rodiče se ho snažíme dodržovat, snažíme se naše děti vychovávat spravedlivě, ale jsme jenom lidi! Občas uklouzneme."
"Ale ty jsi Bětce neřekla, že jsi uklouzla," řekl Plácal. "Neomluvila ses jí."
"Vždyť v tom taky nebyla úplně nevinně! Obě jsme byly rozpálené a ten výprask... těch pár plácnutí nás obě uklidnily."
"Víš, když jste o mně mluvily, byla tam jedna otázka, kterou ti Bětka chtěla položit, ale neudělala to," řekl Plácal. "Jestli Plácal vyplácí děti, které zlobily, ale unikly trestu, co udělá, když nějaké dítě BYLO potrestáno, ale nezlobilo?"
Podíval se na mě. "To je důvod, proč jsem přišel, Natálie."
Zachvěla jsem se nad tím, jak mě oslovil celým křestním jménem. Takhle mi říkal můj otec...
"A do prdele," zamumlala jsem. "Tohle je jeden z TĚCH snů."
Plácal se posadil na podlahu a poplácal si stehna.
"Obávám se, že na tom musím trvat," řekl.
"Ale no tak! Bylo to jen pár plácnutí!"
"Od dospělého, který by se měl snažit být lepší. A ty tvoje chabé pokusy zahrát to do autu ti taky moc nepomohly. Přehni se, prosím."
"To neudělám! Vždyť... vždyť jsi nahý!"
"No a? Jsem bezpohlavní. Nejsou tam žádné ošklivé věci, kterých by ses mohla náhodou dotknout, jestli ti dělá starosti TOHLE. A teď se mi hezky přehni přes koleno. Alternativa by se ti moc nelíbila."
"Zkus mě přinutit," řekla jsem vzdorně.
A tak to udělal. Jeho levá ruka -- nebo snad pracka? -- se prostě začala zvětšovat, dokud mě nedokázala chytit v pase. Zvedl mě a důrazně si mě položil do klína. Pracka se znovu zmenšila na velikost normální lidské ruky, která mě tlačila dolů.
Kopala jsem, ale nekřičela. Samozřejmě, byl to jen sen, ale nechtěla jsem vzbudit Bětku.
Plácal si mě přidržel levou rukou a pravou mi stáhl kalhoty od pyžama a obnažil můj zadek. Musela jsem přemýšlet o tom, jak jsem tohle občas udělala Bětce, když bylo zapotřebí naplácat jí před spaním. Byl jeden každý z těch výprasků opravdu oprávněný? Musela jsem o tom přemýšlet.
Ohlédla jsem se a vůbec poprvé jsem si všimla, že Plácal má každou ruku jinou. Ta levá byla spíš taková chlupatá pracka, zatímco ta pravá vypadala jako normální lidská ruka s pěti prsty, až na to, že byla jasně červená. Možná to byla přirozená barva Plácalovy kůže, ale na většině těla to nebylo vidět, protože ji zakrývala srst.
Samozřejmě jsem si uvědomovala, že chlupatou rukou by se vyplácelo špatně... srst by tlumila údery...
Takové údery, jako ten, který právě zasáhl můj zadek. Vyjekla jsem.
A potom se Plácal naplno pustil do své práce. Rány pršely na moje půlky a já jsem s tím nemohla dělat vůbec nic. Plácal byl dost velký na to, aby dokázal zvládnout dospělého člověka.
Byl tohle důvod, proč jsem ho udělala tak velkého? pomyslela jsem si.
Začala jsem proti své vůli popotahovat. Plácal byl vytvořený pro jednu konkrétní věc, takže dalo rozum, že v ní bude DOBRÝ. Věděl přesně, kam a jak silně plácnout, aby to mělo maximální efekt. V očích se mi objevily slzy.
"Prosím... přestaň!" úpěla jsem.
"Tohle bylo jen zahřívací kolo," řekl klidně Plácal. "A teď..."
Na zadek mi poklepalo cosi tvrdého a plochého. Polkla jsem. "To... to je...?"
"To je starý kartáč na vlasy tvé matky," řekl.
"To není možné! Když máma umřela, tak jsem ten kartáč zdědila! A SPÁLILA jsem ho!"
"Ale není právě to smysl celého tohohle cvičení?" řekl Plácal. "Ukázat ti, že ať děláš, co děláš, nikdy se nemůžeš zbavit své minulosti? Ty nejsi špatný člověk... ne jako NĚEKTEŘÍ," dodal s nečekaným opovržením v hlase, "ale stále potřebuješ pomoc."
"A výprask tímhle kartáčem je 'pomoc'?"
"Je to zvláštní, ale ano," přikývl. "Takže, začneme?"
"Neeeee!"
Ale neměla jsem na výběr. Kartáč začal pracovat na mém zadku. A byla to skvělá práce. Já jsem kartáč nikdy nepoužila, ne takhle. Na to byla Bětka moc malá, a kromě toho jsem si slíbila, že jí nikdy nebudu působit takovou bolest, jakou tahle věc působila každých pár týdnů mně, když jsem vyrůstala.
Nebrečet bylo vyloučeno. Už od začátku bylo jasné, že brečet budu.
Během jediné minuty jsem byla vzlykající troska ochotná udělat cokoli, říct cokoli, slíbit cokoli, jen aby ty rány skončily. Bylo to PŘESNĚ jako výprask od mámy. Plácal byl určitě daleko silnější, asi by mě mohl plácnout tak silně, až bych proletěla podlahou, ale při tomhle výprasku použil jenom máminu sílu. Její PLNOU sílu, předtím, než onemocněla.
Brečela jsem. "Omlouvám se! Omlouvám se, že jsem s Bětkou ztratila nervy! Už se to nebude opakovat! Prosím, už dost!"
Trvalo to celou věčnost, ale nakonec to přestalo.
Plácal mi znovu vytáhl kalhoty od pyžama. Zvedl mě a přitiskl mě na svoji chlupatou hruď, dokud jsem nepřestala brečet. Chvíli to trvalo.
Ráno jsem se probudila svěží. Cítila jsem se skvěle! Jako by se přese mě přelila vlna úlevy.
Z nějakého důvodu jsem ležela na břiše. Otočila jsem se a vyjekla bolestí. Opatrně jsem si sáhla na zadek.
Potom jsem se rozběhla do koupelny a stáhla si před zrcadlem kalhoty od pyžama, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá.
Můj zadek byl zarudlý, místy s otisky kartáče.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Uslyšela jsem kroky a rychle jsem si kalhoty zase vytáhla. "Bětko?"
Vešla se zíváním do koupelny. "Ahoj, mami!" řekla.
Objala jsem ji. "Poslouchej, Bětko, je mi vážně líto, že jsem tě včera plácla... že jsem ti naplácala. Bylo to ode mě ošklivé."
"To nic, mami!" řekla s úsměvem Bětka.
Brečela jsem a objímala ji. A ona objímala mě.
Toho dne jsem ji odvedla do školy pěšky. Můj zadek nebyl ve stavu, kdy bych mohla nějak pohodlně řídit.
Před jedním domem v ulici stála sanitka. A policejní auto. Bětka se na mě podívala.
"Mami, tam bydlí Terezka!"
Brýlatá Terezka, vždycky tak zdvořilá... až moc zdvořilá, pomyslela jsem si. Přišly jsme blíž.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jednoho policisty. "Jsme... přátelé rodiny..."
"Divný případ," řekl. "Zdá se, že otec přišel včera domů opilý. Zmlátil manželku a dceru. Zdá se, že to dělal dost často."
Zdvořilá, brýlatá Terezka. Copak se skrývalo za jejím úsměvem? Bětka se ke mně přitiskla.
"Je to s nimi... vážné?" zeptala jsem se.
"No, to ne. Tyhle dvě jsou, zdá se, v pořádku," odpověděl policista. "Ale během noci někdo vnikl do domu a zmlátil otce. Ošklivě. Zlomil mu obě ruce."
Odmlčel se. "Nikdo neví, kdo to byl. Ale musel být hodně silný. A velký. Tak velké stopy po pěstech jsem ještě nikdy neviděl..."
A když jsme se znovu vydaly na cestu do školy, vítr ke mně zanesl podivný zvuk.
Byl to zvuk, jako když o sebe klapou dvě vařečky. |
Registrace nového uživatele 
