Výpraskový obchodVedoucí pracovníci se zdáli skeptičtí.
"Přijde mi to trochu moc... divné," řekl pan Goul, předseta správní rady.
"To si uvědomuji, pane," řekla slečna Quangová, "ale čísla nelžou."
"Kdo dneska ještě vyplácí děti?" namítl pan Shari. "Na počátku století tato praktika prakticky vymřela. Dokonce proti tomu byly i zákony."
"Výprasky, tak jako všechno," vysvětlila slečna Quangová, "jsou móda. Někdy jsou populární, někdy ne. Různé metody výchovy dětí v jednom kuse přicházejí do módy a zase z ní vycházejí. Staré výprasky byly spojené s představou přísné, autoritářské disciplíny. Děti byly trestány -- a někdy dost brutálními způsoby -- za sebemenší neposlušnost. Byla to mentalita striktní hierarchie, rodičů absolutně nadřazených dětem -- není náhoda, že tato mentalita byla nejsilnější ve fundamentalisticky náboženských rodinách. Tlak proti výpraskům je posunul z přijímané formy trestu do pozice barbarské krutosti. Ale... tak jako u všeho, i zde se kyvadlo vrátilo. Dnes si výprasky začínají znovu získávat popularitu a já myslím, že naše společnost by to měla přijmout a jít s dobou -- ne, razit nové území.
"Co je na výprascích tentokrát tak jiné?" zeptal se pan Goul.
"'Nové' výprasky, jak tomu říkám já," vysvětlila slečna Quangová, "nejsou tak vážné. Pořád dost štípou, ale nejsou tak traumatizující, jako bývaly. Dnes rodiče na své děti nekřičí, neponižují je, nepředpokládají automaticky, že když s nimi děti nesouhlasí, tak má rodič pravdu a dítě se mýlí. A rozhodnutí přistoupit k výprasku už není jednostranné."
Sehnula se, aby stiskla několik tlačítek na svém telefonu, který ležel na nízkém stolku, čímž poslala soubor na velkou obrazovku v přední části místnosti.
"Jak vidíte, v minulosti vypadal typický příklad takto:"
Objevil se kreslený film s dospívající dívkou. Jela domů autem. Evidentně překračovala povolenou rychlost. Zaparkovala před domem a vyběhla z auta; ztěžka oddychovala. Vrazila do domu, kde spatřila muže s plácačkou.
"Mladá dámo, kdypak jsi měla večerku?" zeptal se přísně.
"V-V jedenáct hodin?" řekla dívka.
Ukázal na hodiny na zdi. Ty ukazovaly pět minut po jedenácté.
Dívka se začala třást. "A-Ale..."
"Žádné ale, mladá dámo. Pravidla znáš."
Otec popadl svou dceru, posadil se a přehnul ji přes koleno. Navzdory jejím protestujícím výkřikům jí stáhl kalhoty a kalhotky a začal ji plácačkou vyplácet na holý zadek.
Tato část nebyla pro to, co chtěla slečna Quangová ukázat, tak docela nezbytná, ale pohledy vedoucích pracovníků jí řekly, že by nebyl dobrý nápad video zastavit. A tak ho nechala doběhnout až do konce, kdy brečící dcera nechala na zemi kalhotky a utekla do svého pokoje, zatímco si oběma rukama svírala zadek.
"Kde jste ten film našla?" zeptal se pan Tettle.
"V jedné internetové komunitě," řekla slečna Quangová. "Všimněte si adresy na konci."
Několik vedoucích pracovníků namířilo na obrazovku své mobily a nechali OCR programy načíst adresu do jejich zařízení. Slečna Quangová se pousmála.
"Takže," pokračovala, "nové paradigma výprasků vypadá takto:"
Spustil se další kreslený film. Tentokrát dívka (podle všeho ta samá dívka) vstoupila do kuchyně, kde ji konfrontoval otec.
"Pověz mi, Cindy, kdy jsi včera přišla domů?" zeptal se muž. "Dělal jsem si starosti."
"No... asi ve dvanáct?"
"Ale slíbila jsi, že přijdeš maximálně v jedenáct," namítl.
"Já... zapomněla jsem na čas..." začervenala se.
"Možná ti někdo pomohl zapomenout na čas?" Její otec se usmál. "Nemohl jsem si nevšimnout, že sis vypnula mobil..."
"Možná..."
"Takže jsi porušila svůj slib, že?"
Dívka sklopila pohled. "Ano..."
"Obávám se, že nemám jinou možnost než ti nasekat, Cindy."
"Ano... Omlouvám se..."
"Já taky. Běž a přines mi plácačku, prosím."
Následující část byla až příliš podobná předešlému filmu. Jakmile dívka přinesla požadovaný nástroj, stáhla si kalhoty a kalhotky a ohnula se přes otcovo koleno. Potom důkladně dostala plácačkou na zadek. Křik a pláč byl skoro stejný -- slečna Quangová měla podezření, že autor jednoduše použil zvuky, které už měl.
Po výprasku byla dívka propuštěna; poskakovala a zuřivě si třela zadek.
"Je mi líto, že jsem to musel udělat, ale měli jsme dohodu, že?" řekl otec.
"Ano, tati..."
"Takže příště přijď včas. Nebo zavolej. Nebo..." poklepal na plácačku na stole. "...následky znáš."
"Dobře..."
"Vím, že jsi ve věku, kdy ráda experimentuješ s novými věcmi... ale prosím, nenuť mě, abych si o tebe dělal starosti."
Otec a dcera se objali a film opět skončil adresou.
Několik vedoucích pracovníků, kteří adresu nevyfotografovali minule, to udělali teď.
"Všimněte si těch rozdílů," řekla slečna Quangová. "Podle starého paradigmatu je výprask vnucený. Je to trest, o kterém se nediskutuje -- ba dokonce skoro každý pokus trestu uniknout nebo ho zmírnit má právě opačný účinek, protože ten, kdo výprask dává, to vidí jako útok na svou autoritu, a to je něco, co v žádném případě nesmí dovolit. Podle nového paradigmatu je výprask výsledkem diskuse. Jsou dovoleny rozumné argumenty. A výprask se nikdy, nikdy neprovádí, pokud je dítě příliš vystrašené. Musí s ním být srozuměné. A toto 'srozumění' vychází z důvěry. V dnešní době se děti nepodřizují svým rodičům ze strachu. Dělají to na základě důvěry. Vědí, že trest bude bolet, ale důvěřují svým rodičům, že nebude přehnaně tvrdý."
"A co když dítě nereaguje dobře ani na mírné výprasky?" zeptal se pan Rogers.
"Pak by se výprasky samozřejmě neměly používat. Každé dítě je jiné. Není žádná metoda, která by fungovala na všechny. A stejně tak, pokud dítě zlobí čím dál víc, není řešením eskalace trestu. Výprask nejlépe funguje v situacích, kdy dítě cítí vinu. Vyplácet někoho, kdo vinu necítí, to nikam nevede. V minulosti to často končilo začarovaným kruhem, kdy rodiče používali stále tvrdší a tvrdší metody, které jejich děti viděly jako stále méně a méně spravedlivé. Mohlo to skončit fyzickým týráním nebo celoživotní nenávistí dětí k rodičům. Nové paradigma vidí výprask jako individualizovanou metodu. Kromě toho je tu určitý věkový posuv. V minulosti se výprasky používaly především u malých dětí, které se v podstatě nemohly nijak bránit. Dnes jsou to převážně teenageři a dokonce i mladí dospělí, kteří lépe chápou koncept následků svého chování."
"Takže, váš návrh..." řekl pan Tettle. "Chcete v našem novém obchodním domě otevřít výpraskový obchod?"
"Ano. Podnik, který by se zabýval výprasky ve všech jejich aspektech." Oči slečny Quangové se rozzářily. "Ukážu vám některé koncepty."
Na velké obrazovce se objevil 3D pohled na velkou místnost rozdělenou policemi.
"Ve výprascích, tak jako ve všem, je klíčem variabilita. Musíme zachytit smysl našich zákazníků pro módu. V minulosti rodiče často používali celý život jedinou výpraskovou metodu. To bychom měli potlačovat. Chceme, aby kupovali naše nástroje, a aby je kupovali častěji. Podívejme se tedy na sekci plácaček..."
Sekce plácaček byla podobná obuvnictví. Plácačky byly v plochých krabicích, označené velikostí a navrhovaným věkem příjemce.
Slečna Quangová jednu z nich vytáhla. Na obrazovce se rozzářila její 3D reprezentace.
"Existují tři hlavní rodiny výpraskových nástrojů, které můžeme, pro praktické potřeby, nazvat 'malými', 'tenkými' a 'širokými'. Plácačka je příklad 'širokého' typu. Síla úderu je víceméně rovnoměrně rozprostřena do velké oblasti. Tradiční dřevěné plácačky jsou těžké a nepružné, a proto velmi bolestivé. Tento model je z plastu -- dřevo nepoužíváme, protože se chceme vyhnout riziku třísek, kdyby se zlomila. Má velikost zhruba prkénka na krájení, ale s držadlem, které umožňuje snadný úchop. Každá plácačka je odlita z formy vcelku -- to proto, aby se zabránilo náhodnému oddělení rukojeti při úderu. To by mohlo být dost nebezpečné."
Někteří členové správní rady se zasmáli.
"Tři proměnné plácačky jsou její délka, šířka a váha. Naše plácačky se vyrábějí ve dvou základních tvarech -- single-length a double-length."
Obě plácačky se objevily bok po boku.
"SL plácačka je navržena tak, aby každý úder zasáhl jednu půlku hýždí. Jak vidíte, je oválná, ne tak úplně kruhová. Na druhou stranu, DL plácačka je navržena tak, aby zasáhla obě půlky zároveň. Její použití tedy vyžaduje určité speciální techniky, které jsou vysvětlené v instruktážní příručce. Obvykle se používá v klasické poloze 'přehnutí přes stůl', která se používala ve školách. Je to formálnější situace, a tedy vhodnější k formálnějším trestům."
Pan Rogers přikývl. "Velikost je odstupňovaná podle věku?"
"Ano, každá plácačka je označená doporučovaným věkem a nese varování, že pokud je dítě výrazně menší nebo větší, než je průměr pro jeho věk, možná bude vhodnější jiná plácačka."
"Jsou ty plácačky také dělené podle pohlaví?"
Slečna Quangová se zarazila. "Ne," řekla. "Měly by být?"
"No, nejsou dívky obecně křehčí než chlapci?"
"To není otázka plácačky," namítla slečna Quangová. "To je otázka techniky. Poskytujeme plácačky, které velikostí odpovídají zadnici dítěte, ať už mužského či ženského pohlaví. To rodiče musejí znát své děti. To oni musejí vědět, jakou sílu použít. Rozdíl ve velikosti chlapců a dívek je pro naše účely zanedbatelný. Customizované vzory -- k těm se dostanu za chvilku -- ovšem umožňují, aby plácačky pro chlapce a pro dívky vypadaly jinak -- ale i když se liší vzhledem, štípou úplně stejně!"
Pan Rogers se opřel ve svém křesle. Zdálo se, že tato odpověď ho uspokojila.
"Takže, o kolika různých typech plácaček tady mluvíme?" zeptal se pan Goul.
"O pěti. Šest až osm, devět až jedenáct, dvanáct až čtrnáct, patnáct až sedmnáct a osmnáct a víc. Každá velikost má své vlastní customizované vzory. Poté, co si plácačku koupíte, odnesete ji do customizační dílny, kde vám na ni dají vzor dle vašeho výběru; to je zdarma. Cílem zde je mít co možná nejvíc různých vzorů; také plánujeme internetovou funkci, kde by lidé mohli navrhovat své vlastní vzory."
Rychle po sobě blesklo několik obrázků -- malá holčička v pyžamu, jak věší plácačku na háček a mne si přitom zadeček, králičí matka vyplácející lišku, obrázková rovnice "cigareta = červený zadek"...
"Už teď máme vzory pro každý věk a pohlaví," řekla slečna Quangová, ne bez jisté dávky pýchy. "Doufáme, že když bude mít rodič několik dětí, koupí každému z nich jinou plácačku -- a jak budou děti stárnout, bude kupovat nové plácačky, místo aby používal stále ty samé."
"Budou za ně ochotní zaplatit?"
"Slogan zní: 'I když vaše děti zlobí, zaslouží si jen to nejlepší.' Budeme naše zboží marketovat jako vysokou kvalitu za rozumnou cenu. Lidem se líbí, když si myslí, že dostávají něco lepšího."
"Takže," řekl pan Goul. "Čas správní rady není neomezený, slečno Quangová. Co dalšího plánujete kromě té škály plácaček?"
"To je v podstatě vlajkový produkt," přiznala slečna Quangová. "Ale máme i pár dalších..."
Objevil se jiný, užší nástroj.
"Tohle je výsledek výzkumu," řekla pyšně. "Asi tak v půli cesty mezi širokými a úzkými nástroji. Dlouho se tradičně používaly pásky, ale s těmi se obtížně zachází a je snadné způsobit s nimi zranění. Inspirovala nás také pravítka. Tento materiál má jistou flexibilitu, takže i při takovéto šířce dokáže vyvinout značnou sílu, aniž by se zlomil. Pokrývají menší oblast než plácačky, ale štípou víc. Nechceme je spojovat s pásky ani s pravítky, a tak jim říkáme 'pruhy'."
"Takže jestli tohle je v půli cesty mezi širokými a tenkými, tenké nástroje by byly... rákosky?"
"Rákosky a pruty," přikývla slečna Quangová. "Ale ty nemáme v úmyslu prodávat od začátku. Pořád musíme vychytat nějaké mouchy. Tyhle nástroje mohou v rukou nezkušeného uživatele způsobit vážnou škodu. Staré časy už jsou skoro zapomenuté -- věřili byste, že u rákosky se doporučuje maximálně šest ran? Ne, před znovuzavedením rákosek budeme potřebovat kampaň, která na to upozorní. Udělali jsme nějaké pokroky s tenkými plastovými proutky a tyčkami, ale pořád je to příliš riskantní."
"A malé nástroje?"
"To je označení pro takové věci, jako jsou kartáče na vlasy a vařečky. Malé, s lokalizovanou oblastí. Pořádný výprask takovými nástroji musí pokrýt celou zadnici, takže je to trochu pokročilejší než u plácaček, ale tyto nástroje jsou také ze všech nejinteraktivnější. Výprask může snadno eskalovat nebo polevit, můžete dítě přimět křičet a kopat tím, že se soustředíte na malou oblast, nebo ho prostě nechat vybrečet tím, že budete vyplácet po celé ploše..."
"Máte i v této linii nějaký speciální produkt?" zeptal se pan Tettle.
"To rozhodně máme. Říkáme mu 'Swatter'."
Na obrazovce se objevil obrázek.
"Swatter je modelovaný podle vařeček, i když je stejně jako jiné produkty z plastu. Pracovní povrch má konfexní a konkávní stranu. Zahřivení se blíží zakřivení zadnice -- stejně jako u plácaček se vyrábí v několika modelech podle věku -- takže výprask konvexní stranou zasáhne celý povrch najednou..."
"Víte jistě, že to je 'konvexní' strana?" zeptal se pan Goul.
"Ne tak úplně," přiznala slečna Quangová. "Tyhle dvě věci si vždycky pletu... Každopádně, ta druhá strana, zakřivená směrem OD zadnice, zasáhne ve skutečnosti mnohem menší oblast, než by se zdálo, takže velice štípe. Toho je vlastně možné dosáhnout s téměř každým předmětem takového tvaru včetně polévkové lžíce, jak zjistil náš, ééé... výzkum."
"Takže žádné kartáče na vlasy?" zeptal se pan Rogers.
"Ne, ne kartáče jako takové."
"To se mi nelíbí," řekl pan Rogers. "Slečno Quangová, na kartáči je cosi speciálního, co nějaký plastový 'Swatter' zreplikovat nedokáže. A to je jeho dvojí použití, kdy se dá zároveň použít i k česání vlasů. Zatímco jste mluvila, našel jsem si čísla. Kartáče na vlasy jsou evidentně na vzestupu, zvláště u matek. Opravdu bych vám rád doporučil, abyste se pokusila vyvinout i kartáč na vlasy, možná specificky zaměřený na matky s dcerai? Zrovna onehdy jsem přišel do pokoje své dcery, abych se jí zeptal na její domácí úkol, a ona tam byla v důvěrné chvilce se svou matkou, která jí česala vlasy tím samým kartáčem, kterým jí o pár minut dříve velmi dovedně zmalovala zadek. Taková příležitost ke sbližování je příliš dobrá na to, abychom ji mohli ignorovat."
To slečnu Quangovou pobavilo. Správní rada byla dost velká na to, aby alespoň jeden z vedoucích pracovníků výprasky POUŽÍVAL, ale nehádala by, že to bude zrovna pan Rogers, který měl tendenci vyhýbat se čemukoli kontroverznímu.
Mohl by to být cenný spojenec.
"Jistěže," řekla rychle. "Pokusíme se ho vyvinout co nejdřív."
"Takže," řekl pan Goul. "To máme plácačky, pruhy a Swattery. Kartáče na vlasy, v budoucnu. Chtěla byste tam prodávat ještě nějaké další produkty?"
"Suvenýrová trička. Třeba tohle:"
Na obrazovce se objevilo bílé tričko. Byl na něm obrázek ubrečené dívčí tváře a slova "Zlobila jsem, a tak mi máma nasekala".
"Tato řada jsou takzvané 'extra tresty'. Myšlenka je taková, že je dítě po výprasku musí nějaký čas nosit. Velmi účinné, pokud jsou poblíž sourozenci nebo kamarádi. Další linie..."
Objevilo se větší tričko s obrázkem ženy ve slunečních brýlích, která si významně poklepává plácačkou do dlaně. Nápis zněl: "Máma s plácačkou říká... Nezlob!"
"Tohle je linie pro rodiče. Tahle trička ukazují, že rodiče doma používají výprasky. Ostatní rodiče o nich díky tomu začnou uvažovat, nebo, pokud už je používají, budou to ochotnější přiznat. To vede k rozhovorům a ústní podání prodává."
Slečna Quangová znovu změnila obraz na obrazovce.
"A nyní videa. Máme několik titulů v naší edici 'Život s výprasky'. Všechno kreslené filmy, aby neporušovaly žádné zákony. Obvykle krátké příběhy nebo série. Dětské postavy zlobí nebo dělají chyby a dostanou za to výprask. Ten udílejí buďto rodiče nebo osoby jednající v jejich zastoupení. Děti se na tyto příběhy mohou dívat jako na jednoduchá morální dramata, ale dospělým ukazují techniky efektivního zvládání trestné situace -- hubování, obnažování, péče o dítě po výprasku a samozřejmě výprask jako takový. Je tam bonusová sekce pro rodiče, která je provádí scénou výprasku a ukazuje důležité věci."
Pan Rogers přikývl. "Můžete nám kousek ukázat?"
Zdálo se, jako by celá správní rada zadržela dech.
Slečna Quangová se usmála. "Ale samozřejmě!"
Objevil se asi dvacetiletý kluk, který seděl na židli a měl přes koleno přehnutou malou holčičku. Poblíž stála žena s rukou v sádře, stejně jako další, starší dívka. Chlapec holčičku poplácal po zadečku.
"Takhle?" zeptal se.
"No, skoro. Ale ještě jsme neskončili s přípravou, že ne, mladá dámo?"
"Mami...! Prosím! Nemůže mi prostě naplácat na zadek takhle?"
"Však znáš odpověď. Abby, jak tady dostávají na zadek zlobivé holčičky?"
Starší dívka se začervenala, ale odpověděla: "Dostávají na holou, mami."
"No, tak jsi ji slyšel. Sundej jí kalhoty a kalhotky, prosím."
Vedoucí pracovníci fascinovaně sledovali, jak chlapec na základě ženiných instrukcí stáhl holčičce kalhotky a začal ji vyplácet. Na konci výprasku vzal plácačku a několikrát ji plácl s ní.
"Nyní přepnu do módu rodičovského bonusu."
"Všimněte si, že ruka je držena konkávně, aby pokryla maximální oblast," řekl vypravěč, zatímco na obrazovce se objevil blízký záběr na několik úderů.
"Takže jste to ŘEKLA špatně!" usmál se pan Rogers a slečna Quangová se začervenala.
"Vedlejším účinkem je zesílení zvuku. Hlasitý výprask má silnější efekt na vyplácené dítě -- a samozřejmě i větší efekt na ostatní přítomné děti!"
Záběr se přepnul na výprask plácačkou.
"I s moderní technologií je při trestání mladších dětí vaším nejlepším přítelem vaše ruka. Pokud se dítě poprvé setká s plácačkou teprve po důkladném výprasku rukou, získá tím nástroj auru tajemna a 'vážné věci'. Různí rodiče se v používání nástrojů liší, ale vždy je dobrý nápad mít ho připravený pro případ, že bude potřeba udělat výprask zvlášť pamětihodným."
"Fascinující," zamumlal pan Goul. "Musím říct, že navzdory mým počátečním obavám... Viďte, pánové?"
Po celé místnosti se začalo moudře přikyvovat.
Vzadu se zvedla jedna ruka.
"Ano?"
Pan Sekira vstal. "Jaké máte plány ohledně reklamy?"
"Jsem ráda, že se ptáte, pane. Natočili jsme několik celebrit. Například takto..."
Na obrazovce se objevila asi třináctiletá dívka. Byla hollywoodským obrazem dokonalosti. V jejích očích byla vidět nezbednost.
"Ahoj! Já jsem Betty. Možná víte, že jsem hrála holky, které byly hrozně hodné, i takové, které tak hodné nebyly." Ušklíbla se. "Každopádně, i já to mám někdy těžké. A někdy pak dělám vážné problémy svým rodičům."
Natáhla se mimo obraz a vzala odtamtud plácačku. Byl to model single-length, dvanáct až čtrnáct let. Byla nabarvená narůžovo se zlatou korunou na konci a nápisem "Pro naši rozmazlenou princezničku".
"Když jsem vážně protivná, máma s tátou vědí, co dělat," řekla dívka. "Nasekají mi přímo na zadek. A potom dostanu pár ran plácačkou. Hodně to bolí, fakticky, ale pak se vždycky cítím líp."
Mrkla.
"Když si vaši rodiče pořídí plácačku, znamená to, že byste se měli fakticky snažit nezlobit," řekla. "Protože, fakticky, nic neštípe víc."
"To fakticky dostává tímhle?" zeptal se pan Rogers. Začervenal se, když si uvědomil, že neúmyslně použil dívčin termín.
Slečna Quangová pokrčila rameny. "Je to důležité? Je to reklama. Pak tu máme celebrity, které jsou mladými rodiči. Jeden šot už jsme natočili, ukážu vám ho..."
Na obrazovce se objevila mladá žena sedící na značkovém gauči. Většina správní rady ji okamžitě poznala jako hvězdu nového oblíbeného televizního seriálu. Byla viditelně těhotná -- pan Goul si vzpomněl, že producenti museli její postavu urychleně provdat, aby se těhotenství dalo lépe zakomponovat do seriálu.
"S novým děťátkem na cestě nás brzy bude pět. A naše dvojčata možná začnou na svého nového sourozence žárlit. Proto jsem se rozhodla pořídit jim tohle."
Ukázala Swater, mléčně bílý s květinovým vzorem.
Dvě holčičky, asi šestileté, vběhly do místnosti a začaly běhat dokolečka kolem své matky. Kamera odjela, aby je měla v záběru.
"Když vaše děti zlobí, jedno malé plácnutí dokáže zázraky," řekla žena a dovedně pleskla své pobíhající děti; každé z nich dostalo pořádnou ránu přes zadeček. Nadskočily.
"A když doopravdy zlobí, perou se a vztekají, je Swatter ideální pro pořádný, důkladný výprask."
Přitáhla k sobě jedno z dvojčat. Kamera se soustředila na druhé dvojče, kterému zmrzl úsměv na rtech, když se z gauče začalo ozývat plácání a křik.
"Výprask samotný jsme ukázat nemohli," řekla slečna Quangová, "ale mohu vám říct, že byl rozhodně skutečný. Ty holky prý celý den hrozně zlobily."
"Samozřejmě," zamumlal pan Rogers. "To si umím představit."
"A konečně jsme požádali některé starší herce," řekla slečna Quangová.
Tentokrát se na obrazovce objevila stará, ale stále dobře vypadající žena. Měla bílé vlasy -- zřejmě se raději rozhodla pro barvení, než aby trpěla nedůstojností pomalého šedivění. Měla staromódní brýle: ve věku laciných laserových operací rarita. Tentokrát ji poznali všichni lidé v místnosti, protože v mládí získala několik Oskarů. Se stárnutím se vypořádala tím nejlepším způsobem, jakým to herečka dokáže -- tím, že se úspěšně stala babičkovským archetypem.
"Když jsem byla malá holčička," řekla, "můj otec byl moc přísný člověk. Snažil se chránit svoji úrodu před zloději, jestli víte, co tím myslím! A tak jsme já a moje sestry trávily hodně času přehnuté přes jeho koleno. Byl to přísný člověk, ale byl spravedlivý a miloval nás." Zasmála se. "A kromě něj taky hodně mladíků, to byl ten problém! Když jsem se vdala, občas jsem vyplácela své děti. Když jsem se vdala znovu, občas jsem vyplácela manželovy děti. Teď už všichni mají své vlastní děti a ty děti vědí, že zlobení v mém domě netrpím! Ale protože moje ruce už nejsou, co bývaly, používám tohle."
Zvedla pruh, který měl skutečně černobílé pruhy.
"Když nějaký vnuk nebo vnučka zlobí, vezmu je, jak říkám, do zoo, aby se podívali na zebru. A když se se mnou vrátí, možná trochu vzlykají, ale chovají se mnohem lépe než předtím."
"Ale to sotva propaguje to nové výpraskové paradigma, o kterém jste mluvila, že?" zeptal se pan Tettle.
"Je to staromódní žena se staromódní disciplínou," řekla s úsměvem slečna Quangová. "Toho si někteří lidé všímají."
Obraz zmizel a znovu ho nahradila 3D reprezentace výpraskového obchodu.
"Tím končí moje prezentace," řekla slečna Quangová. "Nějaké otázky?"
"Ano," řekl pan Sekira. "Ty kulaté věci vzadu -- co to je?"
"Zvukotěsné kabiny. Aby rodiče a děti mohli vyzkoušet nákup a ujistit se, že vyhovuje jejich potřebám."
S tímto obrázkem v hlavách správní rady byla věc postoupena k hlasování.
"Musím vám pogratulovat," řekl pan Sekira, když se vedoucí pracovníci začali rozcházet.
"Opravdu?"
"Ano. Zdá se, že máte talent na reklamu."
"Proto jste pro mě zvedl ruku?"
"To je můj důvod. Co se těch ostatních týče, no... Pochybuji, že je náhoda, že i když jste hovořila o 'dětech', genderově neutrálním způsobem, všechny skutečné příklady byly ženy."
Slečna Quangová se zasmála. "No jistě! Kdybych použila chlapce, asi by takový pozor nedávali!"
"Ano, a vy jste koneckonců tím nejlepším důkazem, že výpraskové metody fungují."
"Opravdu?" řekla slečna Quangová. "Nejsem si tak úplně jistá, co tím myslíte."
S úsměvem se otočila a vyšla ze zasedací místnosti. Pan Sekira se za ní díval. Díval se na její nohy.
Slečna Quangová měla krátkou sukni. Velice krátkou sukni.
A tak, když se sehnula, například aby použila mobilní telefon, který mohla klidně držet v ruce, nemohli si členové správní rady nevšimnout červených stop, které jasně prozrazovaly nedávný výprask. |
Registrace nového uživatele 
