Nevím, jestli si mohu troufnout přidat ke kolekci Fulgurových krásných povídek jednu svou – obzvláště když si ještě pamatuji, jak jsem před několika lety dostal za její první kapitolu vynadáno. Nicméně zkusím to. Je to pokračovaní povídky „Hodný chlapec“, konkrétně kapitola pátá s kapitolou šestou nazvanou „Hodný chlapec po pěti letech“. Protože pochybuji, že si na ni ještě někdo pamatuje, a bez znalostí souvislostí to nevyzní tak, jak si myslím, že by mělo, dávám celou povídku na Ulož to
– a sem jen krátkou ukázku:
Anička očekávala narození našeho dalšího potomka, a tak jsem pro našeho synáčka našel chůvu. Julču nám doporučila naše bývalá služka Marie - byla to její o deset let mladší sestřenice. Zdálo se, že to s ním umí. Toníčkovi se sice se moc nelíbilo, když mu zakazovala některé klukovské hry, jako lezení po stromech, ale pětileté dítě si nemůže dělat, co chce. Asi za měsíc po jejím příchodu jsem šel odpoledne náhodou parkem, a spatřil jsem Julču, jak sedí na lavičce a povídá si s Marií.
„Kde je Toníček?“ zeptal jsem se.
Julča zrudla, vstala, a rozhlížela se po parku. Toníček vylezl z křoví, a když mě uviděl, utíkal ke mně. Zakopl, upadl na zem a dal se do pláče. Rozběhl jsem se k němu, ale Julča to měla blíž. Zvedla ho, a pak se stalo něco tak neuvěřitelného, že jsem si myslel, že mě klame zrak. Protože nepřestal křičet, plácla ho přes zadek. Nejen že si troufla mého syna uhodit, ale ještě poté, co zaviní jeho vážné zranění, ho trestá za něco, za co může sama. Vyrval jsem jí ho z rukou a prohlédl ho. Měl odřené koleno a na něm krev. Pamatoval jsem si, jak moc mě bolelo, když se mi to jako dítěti také stalo, a tak jsem se nedivil, že tak hlasitě naříká. Naštěstí doktor bydlel blízko a tak jsem vzal synka do náruče a pospíchal k němu. Asi v půli cesty jsem si všimnul, že za námi pospíchá Julča.
„Šla domů, a nachystala si na večer zadek. Dozví se, jak bývá bito žito!“ zavolal jsem na ni, a spěchal dál k doktorovi.
Toníček přestal plakat.
„Julča dostane nabacáno?“ zeptal se, a když jsem řekl, že ano, zdálo se, že ho koleno přestalo bolet.
Zbytek cesty se ke mně tulil a už nenaříkal. Byl jsem pyšný, jak statečného mám syna. Opět se ale rozbrečel, když mu doktor ránu čistil jódem. Bylo mi ho moc líto, takovou bolest musel snášet kvůli chůvě, která místo aby ho hlídala, klidně si v parku drbe se svou sestřenicí. Rozzuřil jsem se.
„Já jí seřežu zadek, že ho bude mít pruhovaný jako roletu!“
Toníček opět přestal plakat.
„A budu se smět dívat?“ zeptal se.
„Když už nebudeš plakat, tak ano,“ slíbil jsem, a Toníček zatnul zuby a bez naříkání si nechal zavázat koleno.
|
Registrace nového uživatele 
