Řetěz výprasků"Paní Perkinsová!"
Julia se otočila. Její šéfová, paní Grayová, se na ni dívala s otráveným výrazem ve tváři.
"Ano?"
"Můžete mi vysvětlit, co se stalo s panem Daiem?"
Tohohle rozhovoru se Julia děsila celý den. Ano, MOHLA vysvětlit, co se stalo... ale také moc dobře věděla, že její vysvětlení nebude dostačující.
"Došlo k... nedorozumění?"
"Překvapila jste ho na toaletách! Jak je tohle 'nedorozumění'?"
"Já... bylo mi špatně, měla jsem naspěch a spletla jsem si dveře..."
"Jste zaměstnanec, paní Perkinsová, a to zaměstnanec s nízkým postavením! Vy nemáte co chodit na toalety pro klienty!"
Takže to je proto? pomyslela si Julia. Ne proto, že to byly PÁNSKÉ toalety?
Ale to byla celá paní Grayová. Protokol a správné chování pro ni byly vším.
"No..." Rozhodla se, že problém s pohlavím zmiňovat nebude. Možná, že paní Grayová žádné problémy s pohlavím neměla. Byla to pětačtyřicetiletá stará panna. Možná ani NEVĚDĚLA, že mezi muži a ženami je nějaký podstatný rozdíl.
"Tohle probereme v mé kanceláři."
Samozřejmě, že proberou. Přesněji řečeno, probere to ona. Julia bude převážně plakat.
Paní Grayová triumfálně vstoupila do své kanceláře a vytáhla ze zásuvky plácačku.
Opravdu. Opravdu koupila plácačku, jen pro svou sekretářku. A byla to silná plácačka, lesklá a černá, pravděpodobně velice drahá.
Julia by dala přednost tomu, kdyby ty peníze byly prémie pro ni, ale musela přiznat, že to BYLO docela impresivní. Hřálo ji to u srdce.
A bohužel také v pozadí.
Nemělo smysl to protahovat. Sundala si svou těsnou sukni, chytila okraj kancelářského stolu paní Grayové, vystrčila pozadí a zavřela oči.
Ucítila, jak se přes její pozadí přelévá studený vzduch, když jí hbité prsty její šéfové stáhly kalhotky. Bylo to zvláštní, ale nebylo v tom vůbec nic sexuálního. Paní Grayová by pravděpodobně mohla vejít na scénu pornofilmu a zcela z ní vysát cokoli erotického. Zůstala by tam jen skupina mužů a žen, kteří si shodou okolností zároveň zapomněli oblečení.
Julia se usmála.
Plácačka zasáhla její holé pozadí.
Julia vyjekla.
A znovu, a znovu.
Julia se rozplakala.
Paní Grayová byla byznysmenka, která nestrpěla žádné nesmysly, a výprasky, které udílela, byly také samý byznys a žádné nesmysly.
Někdy se Julia cítila poctěna, že byla podle všeho jediným zaměstnancem, ke kterému se paní Grayová chovala takhle.
A někdy se cítila, jako by ji šikanovala.
"Předpokládám, že další podobné problémy už nebudou," řekla paní Grayová.
Julia stála, svírala si holé pozadí, a po tváři jí stékaly slzy. Bylo to dlouho, co si naposled vysloužila výprask, a zapomněla, jak moc to bolí.
"Je mi líto, že jsem vás musela vyplatit," řekla paní Grayová. "Ale chápete, že to bylo nezbytné, že ano?"
"Ano, paní Grayová," zavzlykala Julia.
"Běžte na toaletu -- toaletu pro ZAMĚSTNANCE, paní Perkinsová -- a upravte se," řekla paní Grayová. "Skončily jsme. Tato záležitost je vyřešena."
Uložila černou plácačku zpátky do zásuvky.
Julia sebrala sukni, vytáhla si kalhotky, aby mohla snáz chodit, a odešla z místnosti.
Nikdo jiný v tuto chvíli v patře nebyl. Paní Grayová byla ohleduplná a neseřezala by ji, kdyby to mohl slyšet někdo jiný.
O pár minut později tepání v Juliině pozadí polevilo natolik, že si mohla natáhnout sukni bez cukání.
***
"Ahoj, mami!"
Julia se otočila. "Joan?"
Její patnáctiletá dcera ji objala. "Měla jsi dobrý den v práci?"
"Hmm... ani ne," povzdechla si Julia. "Měla jsem takové malé... nedorozumění s šéfovou."
Z té připomínky ji znovu zasvrbělo pozadí.
"Aha, chápu... no, jde o to, že..."
"Ano, Joan?"
Joan opravdu doufala, že její máma měla dobrý den. Tím by se to usnadnilo.
"Tady," zamumlala a dala jí dopis. "Ze školy..."
Takže, ano, asi nebylo pravděpodobné, že by z toho vyvázla snadno.
"Dělám večeři," řekla Julia. "Nechci si ještě umývat ruce, tak co kdybys mi to přečetla?"
Joan si povzdechla a otevřela dopis. V podstatě nemusela, znala jeho obsah zpaměti.
"No, informují tě, že..."
"Že?"
"Že tak... jako... trochu... propadám z matiky."
"Ale? Vážně?"
Vzala to překvapivě dobře, pomyslela si Joan.
"No, jo, a taky, že... nedělám domácí úkoly."
"I když jsi mi nikdy nezmínila žádné problémy?"
"No, jo..."
"Velmi zajímavé. Stojí tam ještě něco?"
"No, že potřebuju tvůj podpis."
"To není to JEDINÉ, co ode mě potřebuješ," řekla Julia. "Propadáš z matematiky? Vždycky jsi v ní přece byla dobrá!"
"Teď děláme kvadratické rovnice," řekla Joan. "Prostě mi je hlava nebere."
"Tak jsi mi měla říct, a já bych ti pomohla."
"Ty máš pořád tolik práce... a já se styděla. Pořád mi říkáš, že musím být chytrá... nechtěla jsem ti říct, že jsem hloupá."
Julia si povzdechla a umyla si ruce, aby mohla svou dceru pořádně obejmout. "Miláčku, to je mi líto. Nejsi hloupá jenom proto, že nedokážeš pochopit kvadratické rovnice."
"Díky, mami..."
"Samozřejmě, je to vážný problém a já nejsem vůbec ráda, že to zašlo až tak daleko."
"Ano..."
"Takže se obávám, že tohle si žádá výprask."
Těchhle slov se Joan hrozila.
"Opravdu musíš?"
"Ano, Joan, opravdu musím."
"Už jsem se poučila, mami! Prosím!"
Byla to hanba, dostat v patnácti na zadek. Ale možná ještě větší hanba bylo prosit maminku, že nechcete dostat na zadek.
Julia sáhla do kuchyňské zásuvky a vytáhla vařečku.
Už pouhý pohled na ni způsobil, že Joan vystoupily slzy do očí. Teď už nebylo úniku. Její zadek byl v prdeli.
"Uděláš to teď?" zeptala se.
"Hm, hádám, že bych měla," řekla Julia. "Můžeme počkat po večeři, jestli chceš..."
"Ne..." povzdechla si Joan. "Radši teď."
Strašně nerada čekala na výprask.
Rozepnula si džíny a stáhla je ke kolenům. Vzala za kalhotky a stáhla je taky, protože bylo vyloučeno, naprosto vyloučeno, že by si je snad mohla nechat. Její matka se posadila na židli a Joan se, v tanci matky a dcery, který si za ta léta nacvičily, přehnula přes koleno s vyšpuleným holým zadkem -- dokonalá pozice pro pořádný výprask.
Juliino vlastní pozadí vysílalo připomínky výprasku, který během dne dostala ona sama. Ale tohle bylo něco, co se muselo udělat, bez ohledu na její vlastní nepohodlí.
Poplácala zadek své dcery vařečkou a zvedla ji do vzduchu.
"Počkej, mami, nebij mě, prosím!" zapištěla Joan. Styděla se za to, ale vždycky se zdálo, že těsně předtím, než výprask začal, ztratila všechno odhodlání.
Její máma si toho samozřejmě nevšímala.
Vařečka započala své dílo na Joanině zadku.
Joan se rozbrečela.
O celé věky později Julia jemně zvedla vzlykající dívku ze svého klína a objala ji.
"Je mi líto, že jsem ti musela nasekat," řekla. "Ale tenhle výprask jsi potřebovala, že ano?"
Joan nemohla mluvit, a tak jenom přikývla.
"Pomůžu ti s matematikou a tvoje známky se zlepší, dobře?"
Další přikývnutí.
"Protože jestli propadneš, budu to muset opakovat, a to ty nechceš, že ne?"
Důrazné vrtění hlavou.
"Dobře. Večeře bude hotová asi za půl hodiny. Zatím běž do svého pokoje."
Joan se neobtěžovala s natahováním džínů nebo kalhotek. V tuhle chvíli rozhodně nechtěla, aby se jejího zadku cokoli dotýkalo. Opatrně se vykolébala z kuchyně a zamířila nahoru.
Julia se usmála.
***
"Co to provádíš?"
Sedmiletá Suzie se otočila. Ve dveřích stála její starší sestra.
Kruci! Suzie se vykradla ze svého pokoje, protože si chtěla hrát na objevitele -- a právě zkoumala divokou džungli v šatníku své sestry.
Ve své fantazii pokládala křik zezdola za volání jihoamerických ptáků, ale teď si uvědomila, že ho měla brát jako varování -- její sestra byla doma a nebyla zrovna šťastná.
Stáhla si svůj objevitelský klobouk do tváře. Třeba ji její sestra nepozná?
"Suzie, co děláš v mém pokoji?"
Joanina tvář byla pořád ještě uslzená, ale už nebrečela. Byla ale od pasu až po kolena nahá, protože nepočítala s tím, že na cestě do svého pokoje, kde se bude moci po výprasku zotavit, někoho potká.
Ale v tuhle chvíli se nějaké zotavování nezdálo pravděpodobné.
"Ty malej spratku!" zavrčela. "Úplně jsi mi rozbordelila oblečení!"
"Snažím se je zkatalogizovat!" vypískla Suzie.
"Proč je můj červený svetr na zemi?"
"To není svetr, to je zuřivý červený had!" řekla Suzie. "Chtěl mě uštknout, ale já jsem se s ním prala a vyhrála jsem!"
"No to vidím..."
"No... zlobíš se na mě, ségra?"
"Suzie, teď jsem přišla domů. Měla jsem problémy ve škole a máma mi NAŘEZALA! Velkou vařečkou! A teď chci jen trochu klidu a míru, ale jak se zdá, tak nemůžu mít ani to!"
Suzie začala vzlykat. Začala si uvědomovat, že udělala chybu. Měla jít zkoumat dopoledna, když byla sestra ve škole.
Joan se v její fantazii náhle proměnila v kmen rozzuřených domorodců. Suzie znesvětila jejich posvátné místo a oni ji zajali. Teď čelila soudu kmenového náčelníka.
A náčelník se obrátil pro radu ke svým bohům.
"Mami! Suzie se vkradla do mého pokoje a hrozně mi tu rozházela oblečení!"
A blesk udeřil z čistého nebe a sopka -- musí tam být sopka, jinak to není pořádná džungle -- zaburácela, a bohové odpověděli:
"Je to pravda, Suzie?"
Domorodci museli neohrožené objevitelce podstrčit nějaký lektvar pravdy, protože Suzie zašoupala nohama a smutně řekla: "Ano, mami..."
Julia si povzdechla. Vyšla po schodech a podívala se na ten nepořádek.
"Suzie, co se stalo naposled, když ses vkradla do pokoje své sestry?"
Suzieny ruce sjely k jejímu zadečku. "Dala jsi mi na zadek, mami."
Julia se zamračila. Její mladší dcera byla dobré dítě, ale ta její zvědavost vždycky působila rodině problémy.
"A co jsem řekla, že se stane příště?"
"No... nevím?"
"Řekla jsem ti, že jestli tě tu Joan znovu najde, může tě potrestat, jak uzná za vhodné."
Bohové vyslovili svůj soud.
Když se bohové vrátili do svého podzemního domova v sopce (Suzie si představovala, že vypadá jako tajná základna hrdinů z jednoho kresleného seriálu, který sledovala), náčelník kmene ohlásil, že neohrožená objevitelka půjde na nucené práce a uklidí oblečení. Dostane ještě jedno poslední jídlo, a potom bude obětována na oltáři Postele starší sestry.
"Takže, jak to vypadá teď?" zeptala se Julia při večeři.
"No, Suzie se podařilo dát většinu mého oblečení zpátky," povzdechla si Joan. "Ale ví, že jsme ještě neskončily, viď, prcku?"
"Prcku" bylo dobré, pomyslela si Suzie. Mnohem lepší než "ty malej spratku". Joan se na ni už nezlobila, a to bylo dobré.
Ale chtěla jí nasekat na zadek, a to bylo špatné.
"Prosím, prosím, já budu hodná," škemrala.
"Ne," řekla Joan. "Máma řekla, že tě můžu potrestat, jak budu chtít. A ona si zaslouží na zadek, že ano, mami?"
Julia si povzdechla. "Je mi líto, Suzie. Už předtím jsi za to dostala. A možná je čas dát tady Joan nějakou zodpovědnost."
"Ale to bude bolet..." nafoukla tváře Suzie.
"Já už jsem dneska dostala!" řekla Joan. "Takže mi věř: VÍM, že to bude bolet. A taky vím, že si to opravdu, opravdu zasloužíš!"
Po večeři Joan pomohla své mladší sestře s koupáním. Suzie se líbilo, když ji její starší sestra koupala, ale věděla, že potom udělá další věci, které se jí rozhodně líbit NEBUDOU.
Jakmile byla venku z vany a v pyžamu, Joan ji vzala za ruku a odvedla ji zpátky do svého pokoje.
Džungle byla tmavá a neohrožená objevitelka smutně sledovala oltář Postele starší sestry. Byla úplně sama a věděla, že je s ní konec.
Joan si sedla na postel a pomohla své mladší sestřičce sednoud si vedle ní.
"Víš, proč dostaneš na zadek?" zeptala se.
Suzie přikývla. "Protože jsem zkoumala tvůj pokoj... a nadělala nepořádek."
"Správně. Tak pojď, ohni se mi přes koleno."
Suzie ráda seděla své sestře na klíně. Ležet přes něj přehnutá... to už tak pěkné nebylo.
Joan jí stáhla spodek od pyžama.
Suzie začala vzlykat.
Joan byla v koncích. Jak to její máma dělá? Jak může nasekat na zadek tak roztomilé holčičce?
Napnula dlaň a pořádně svou sestru plácla.
Suzie se rozbrečela.
Ale Joan ji plácla znovu.
A znovu.
Plácla ji jenom desetkrát, ale to jí úplně stačilo.
Když bylo po všem, Joan Suzie znovu natáhla spodek pyžama, vzala ji do náruče a odnesla ji do jejího pokoje.
"Je mi líto, že jsem ti musela nasekat," řekla Joan. "Nezlobíš... nezlobíš se na mě, že ne?"
Suzie jí dala ruce kolem krku. "Ne, ségra. Taky je mi líto, že jsi mi musela dát na zadek!"
Joan se zasmála. "To se vsadím, prcku."
Políbila svou sestru na čelo. "Dobrou noc a sladké sny."
***
"Vojíne!"
Vojín Barbie se otočila. To byla generál? Co může chtít?
Generálova ruka ji zvedla a položila ji na postel.
"Vojíne, jsem VELMI nespokojena s tvým chováním!"
"Ale generále... generále Suzie!"
"Zajaly mě nepřátelské síly!" řekla generál se slzami v očích. "Mučili mě, víš, nevýslovným způsobem! A měla jsi TY dost slušnosti na to, abys spustila záchrannou akci? Ne! Jenom ses tady flákala, zatímco mi ségra dávala na zadek!"
"Při vší úctě, generále, byl to zasloužený trest..."
"Ticho!" zapištěla generál. "Nedovolila jsem ti mluvit! Za tvoji insubordinaci a zbabělost tě odsuzuju ke... sto ranám!"
"Ne, generále, prosím!" Vojín Barbie by padla na kolena, ale neměla v nich klouby. Místo toho zjistila, že je ohnutá v pase s vyšpuleným zadkem. A generál ji začala pomalu svlékat.
"Nezasloužíš si nosit tyhle šaty!" peskovala ji. "Proč nemáš pořádnou uniformu?"
"Já žádnou uniformu nem... au!" vyjekla vojín Barbie, když ji generálův prst plácl přes zadek.
"Žádné výmluvy! Sto ran kartáčem!"
Generál se chopila kartáče. Byl určený k česání dlouhých, hebkých vlasů vojína Barbie, ale po několika vlastních zkušenostech generál zjistila, že kartáče na vlasy mají i jiné využití.
Umístila vojína Barbie do správné pozice na postel.
"Ne, generále, prosím!"
"Ticho! Nebo přivedu desátníka Kena! Nechceš, aby tě viděl takhle, že ne?"
Ne, to vojín Barbie nechtěla. Pravda, i když byla úplně nahá, na jejím těle nebylo vlastně nic, za co by se před Kenem měla stydět, ale i tak nechtěla, aby ji viděl takhle, když ji generál trestá.
Zaťala zuby a připravila se.
Kartáč začal dopadat na její zadek.
Vojín Barbie se dala do pláče.
Plakala, zatímco se kartáč zvedal a padal.
Dveře se náhle otevřely. Vojín Barbie i kartáč zmizely pod přikrývkou.
"Co se děje, Suzie?" zeptala se Julia. "Ty ještě nespíš?"
"No... ještě ne," řekla Suzie.
Objala maminku. "Ségra mi dala na zadek..."
"Já vím."
"Trošku to bolelo," popotáhla Suzie.
"Jenom trošku?" zasmála se Julia. "Tak to jsi dopadla ještě dobře! Možná bych ti taky měla trochu nasekat, aby se to vyrovnalo?"
"Néééé," zakňourala Suzie, ale její máma se zasmála a Suzie věděla, že si dělá legraci. To by neměla, pomyslela si. Výprask, to není žádná legrace.
"To teď budu dostávat na zadek od ségry?" zeptala se.
"Já nevím," řekla Julia. "Chtěla bys?"
"Já vůbec nechci dostávat na zadek," pěnila Suzie. "Ale... když budu zlobit... tak mi to nevadí. Jenom nechci, aby se na mě zlobila."
Julia se usmála. "Uvidíme, co půjde. Ale prozatím... běž spát."
Další pusa na dobrou noc, a dveře se znovu zavřely.
"Tak dobrá, vojíne Barbie! Kolik jsem ti zatím dala ran?"
"Co?" Vojín Barbie se zhrozila. "Já... já jsem je měla počítat?"
"Samozřejmě, ty vojáčku-hlupáčku! Jak si to asi mám pamatovat JÁ? No dobře, když si to nepamatuješ, začneme od začátku! Sto ran!"
"Néééééé...!"
A výprask začal nanovo.
"Je mi líto, že jsem ti musela nasekat," řekla generál Suzie. "Ale jsem tvůj nadřízený důstojník, mám pravdu?"
"Ano, paní," zafňukala vojín Barbie.
"A ty jsi moje podřízená, a když já rozhodnu, že potřebuješ na zadek, tak dostaneš na zadek!"
"Ano, paní!"
"Tak, a teď tě opřu tady v koutě s rukama nahoře. Zůstaneš tak, a žádné drbání zadku! Až ráno vstanu, tak to poznám! A pak ti dám další výprask!"
"Ne, prosím, generále! Cokoli, jen to ne!"
A zatímco generál Suzie pomalu usínala, vojín Barbie smutně fňukala v koutě, nahá a s bolavým zadečkem.
***
"Caroline!"
Paní Grayová se otočila. "K-Kdo je tam?" zeptala se.
Všimla si, že vypadá nějak menší. Už nebyla upjatá, přísná byznysmenka. Teď byla malá holčička, možná osmi-, možná devítiletá.
Tohle je sen, pomyslela si. Sním.
Přistoupila k ní obrovská, nahá panenka Barbie. Ohnula svými umělohmotnými pažemi rákosku.
Měla hlas její učitelky z první třídy.
"Caroline, bylo mi řečeno, že máš nějaké nevyřešené problémy," řekla.
Poklepala rákoskou na sukni paní Grayové -- předpisový školní typ. Sukně se rozplynula.
"Zdá se, že máš nějaké potlačené fantazie," pokračovala panenka. "Fantazie o moci... a o bezmoci."
Další poklepání rákoskou. Předpisové bílé kalhotky se rozplynuly."
"Nikdy to nikomu nepřiznáš," řekla panenka Barbie. "Ale já to vím. Předstíráš, že ty Juliiny výprasky jsou pro tebe jen byznys, ale obě víme, že to není pravda. Víme, že je tam něco víc."
Rákoska zasáhla hýždě paní Grayové a zanechala na nich červený pruh.
Paní Grayové vystoupily slzy do očí.
"Víme, že někdy jste to vy, kdo dělá chyby."
Rákoska znovu dopadla.
Paní Grayová vyjekla bolestí.
Panenka Barbie se sklonila a zašeptala jí do ucha:
"A jestli s tím nic neuděláš, tak co. Pořád jsem tu já. Seřežu ti zadek rákoskou, dokud nebudu spokojená. Dokud nebudeme obě spokojené."
Paní Greyová se rozplakala.
Nevěděla, jestli to jsou slzy potupy nebo radosti.
***
"Paní Perkinsová!"
Julia se otočila. Zdálo se, že paní Grayová má dnes dobrou náladu.
"Ano?"
"Jenom jsem vám chtěla znovu říci, že je mi líto, že jsem vás včera musela vyplatit."
"Aha! To je v naprostém pořádku, paní Grayová."
Paní Grayová zaváhala. "Myslím jen na vaše dobro."
"Já vím, paní Grayová. A také tak ty výprasky beru."
"Poslyšte, byla byste ochotná..."
"Ano?"
"Nic," zamumlala slečna Grayová. "Je tu takový... speciální projekt, o kterém přemýšlím. Ale to nespěchá. Může to počkat."
Julia se na ni zmateně podívala. "Uvařím kávu, paní Grayová, chtěla byste také šálek?"
"Ano, prosím."
Poté, co Julia odešla, otevřela paní Grayová zásuvku a zadívala se na plácačku.
Jednoho dne bude mít dost odvahy na to, aby se jí zeptala.
"Paní Perkinsová, myslíte, že byste mě dokázala rozplakat?" |
Registrace nového uživatele 
