Před několika lety jsem napsal povídkový cyklus z alternativního světa „Knížka“. Teď jsem ho doplnil devátou kapitolou nazvanou „Poslední výprask“. Přikládám ukázku:
Ne, můj manžel určitě nenechá vařečku zahálet. Vidím, jak to bude u nás doma vypadat za dvacet let:
Když se mě popáté během necelé hodiny z invalidního vozíku zeptá, co bude dnes k obědu, už to nevydržím, a odseknu:
„Hrneček od medu.“
Ačkoliv už špatně slyší a vidí, čich má pořád dobrý, a jak jsem otevřela dveře z kuchyně, koprová omáčka zavoněla po celém bytě.
„Lžeš!“ řekne, a protože za lhaní dostávám na zadek vždycky, musím přinést vařečku.
Když se k němu o holi dobelhám, podám mu ji a položím se mu na klín. Třesoucíma se rukama mi vyhrne sukni a stáhne kalhotky. To už sice zapomněl, za co mě chtěl nasekat, před sebou ale má mou vyšpulenou zadnici nachystanou k výprasku a v ruce drží vařečku. A tak mě začne plácat. Má v tom padesátiletou praxi, a tak brzy lituji, že jsem nedržela jazyk za zuby. Bita bych byla hodně dlouho, protože mu každou chvíli vypadne vařečka z ruky, a než ji zvednu, zapomene, kolik jsem už jich dostala, a začne těch pětadvacet odpočítávat zase od jedné. Netroufám si ho na to upozornit, za odmlouvání bych jistě slízla pár navíc. Naštěstí se ale brzy unaví, a když mu opět vypadne vařečka, tak než mu ji podám, usne. Abych ho nevzbudila, velice opatrně vstanu, natáhnu si kalhotky, shrnu sukni a přehodím mu přes kolena deku. Pak se potichu se odbelhám do kuchyně uklidit vařečku. Ne do kredence mezi ostatní, ale tam, kde už skoro padesát let visí na věšáku u dveří jako memento, a je neustále připravena k trestání mých provinění.
Celé je to zde
|
Registrace nového uživatele 
