TrifektaZdravím vás, přátelé. Prosím, prosím, uklidněte se.
Děkuji.
Dostalo se mi té cti, že zde dnes večer mohu hovořit o svém oblíbeném tématu -- a jistě o oblíbeném tématu nás všech, že?
Ano, výprasky.
Je to nevyčerpatelné téma, že?
Už se o nich popsaly stohy a stohy papíru. A to je samozřejmé! Co nás jen mohou naučit! Fyzika výprasků, fyziologie výprasků, etika výprasků -- dnes tak kontroverzní -- a potom tu máme umění, obrazy, povídky, limericky.
A potom samozřejmě naše skutečné zážitky. Vidím tady v publiku řadu rodičů. Řadu učitelů, ředitelů a ředitelek, řadu mentorů a guvernantek, zkrátka a dobře, řadu lidí, kteří na sebe vzali úlohu vychovatele, někteří z vlastní volby, někteří z nutnosti.
Někteří z vás vidí vaše trestné povinnosti jako nešťastnou potřebu, někteří z vás je vidí jako výsadu. Každý jsme jiný, já vás nesoudím -- i když upozorňuji, že bych SOUDIL, kdybych měl příslušnou autoritu.
Tak, dovolte mi, abych vám řekl o jednom nádherném nedávném případu, kde jsem tu autoritu MĚL. Občas mentoruji několik mladých dam, jak už to lidé našeho druhu dělají -- a vždycky máme tendenci vybírat si ten samý typ, že? Ne příliš zlobivé, ne příliš hodné, dívky, které se snaží se svými životy něco udělat, ale které mají své VADY, které shledávají, že je obtížné až nemožné, aby svých cílů dosáhly samy.
A tak jim pomáháme. Pomáháme dospět jejich myslím, pomáháme a pomáháme a pomáháme a samozřejmě si vybíráme svou daň ve formě trestů. Ony vědí, že se musejí snažit, jak jen umějí, protože jinak, inu... jinak je čeká nepříjemný výlet přes naše kolena. To už je život.
Shodou okolností jsem měl nějakou práci v zámoří. To jsem těm mladým dámám zmínil. Poslal jsem jim dopisy v tom smyslu, že se velice omlouvám, ale až do toho a toho data se s nimi nemohu setkat, ale že se s nimi více než ochotně setkám později.
Neřekl jsem jim přímo, že mohou očekávat trest za všechno, co do té doby provedou, ale myslím, že to vyplývalo z kontextu.
Tohle je mimochodem zajímavá otázka a já bych rád požádal mentory v publiku, aby o ní chvíli přemýšleli: opravdu chceme, aby se naše mladé dámy chovaly slušně? Pokud takovou mladou dámu uvidíte po dlouhé době a zjistíte, že v jejím chování ani v jejím studiu není žádná závada a že je výlupkem všech ctností, který nepotřebuje žádnou trestnou pozornost, inu, měli bychom jim to přát, ale skutečnost je dle mého názoru taková, že se cítíme tak trochu podvedeni, když se to stane. Ve skutečnosti nechceme, aby ty mladé dámy byly hodné, chceme, aby byly právě dost zlobivé na to, aby bylo třeba přehnout je přes koleno a udělit jim trochu milující nápravy.
Tohle už se mi stalo, při více než jedné příležitosti, a tak, abych měl naprostou jistotu, že budu moci nějaký trest udělit, jsem si pozval tři mladé dámy na stejný den a stejnou hodinu.
Všechny se navzájem znaly, protože pocházely ze stejného sociálního kruhu. Nebyly ale blízké přítelkyně a, což bylo najdůležitější, žádná z nich nevěděla, že mentoruji ty druhé dvě.
A tak se musely cítit poněkud nepříjemně, když se v mém domě náhle setkaly. Ani jedna z nich nebyla nadšená při představě, že pokud toho dne bude potrestána, ty druhé dvě budou u toho, aby to slyšely, nebo -- jaká hrůza! -- dokonce viděly. Trochu konverzovaly ale pouze VELMI omezeně, protože ani jedna z nich nechtěla být tou první, kdo zmíní, že budou pravděpodobně potrestány, případně JAK přesně bude tento trest vykonán.
Víte, mladé dámy jejich postavení mají jistou reputaci, a tato reputace je pro ně vším. A výprask, to je v podstatě ten nejhorší zabiják reputace. Mladou dámu je těžko možné brát vážně, pokud víte, že byla přehnuta přes koleno a že dostala výprask, který ji dohnal k slzám.
Teď jedno upozornění: mentorování těchto mladých dam je služba především diskrétní. Měl jsem chvilky, kdy se dívka dopustila něčeho tak neomaleného, tak zlomyslného vůči jiné dívce, že jsem byl v pokušení ji nejenom důkladně vyplatit -- a věřte mi, že jsem to udělal -- ale také říct o jejím chování její oběti, aby věděla, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Ale nikdy jsem to neudělal. Tajemství je třeba dodržovat a škody, které výprasky páchají na důstojnosti mladých dam, by se měly omezovat. Ostudné chvilky je nejlepší držet v soukromém kruhu.
Proto vám jména oněch tří dam v tomto příběhu neřeknu. Jsem vázán mlčenlivostí. A konečně, myslím, že všichni znáte své vlastní mladé dámy, které by mohly snadno být v jejich kůži. A tak jim budeme prostě jen říkat A, B a C, což je příhodné, neboť všechny tři vlastně chodily na stejný kurz algebry a dělaly stejný velký test.
A jak jsem zjistil, ani jedna z nich ho neudělala.
Další otázkou, která se často objevuje, je "Do jaké míry můžeme našim mladým dámám věřit?" Koneckonců, nejsme v jejich životech každý den; ony mají své vlastní životy a my víme jen to, co nám řeknou. A když vědí, že říct v určitých záležitostech pravdu rozhodně povede k bolestivé lekci, zatímco zamlčení pravdy -- ba i vyložená lež -- by je toho mohlo ušetřit, jaký mají důvod říkat pravdu?
Inu, já rád věřím tomu, že i nezbedné dívky mají svou čest. Mladé dámy, které beru pod křídla, jsou vesměs osoby, které pokládám za čestné a důvěryhodné, mladé dámy, pro něž má osobní integrita větší cenu než integrita jejich zadniček, a které se raději nechají vyplatit až k slzám, než aby je někdo pokládal za LHÁŘKY.
Nicméně jsem využil své konexe v jejich škole, abych získal jejich výsledky, kteréžto mi byly doručeny den předtím.
Jako učitel algebry jsem naprosto selhal. Jejich výsledky byly pozoruhodně podobné, silné, správné odpovědi v prvních několika snadných úlohách, ale potom, jak stoupala obtížnost, začaly vesměs panikařit. Používaly špatné vzorce nebo hádaly, co by měly vědět. Z těch odpovědí byl patrný jejich mentální stav -- byly tak sužovány úzkostí, že nakonec nedokázaly vyřešit ani ty jednoduché úlohy.
Podobný test jsem s nimi už prošel a výsledky byly mnohem lepší. Jako učitel jsem byl zklamán.
Ale jako vychovatel jsem byl potěšen. S takovými výsledky nemohla žádná z nich uniknout trestu, a po měsící v zahraničí jsem opravdu dychtil po tom, abych ho mohl udělit.
Když nastala ta osudová hodina, vstoupila do knihovny, kde jsem trávil odpoledne, služka, a informovala mě, že dotyčné mladé dámy dorazily. Přikývl jsem a řekl jsem jí, aby je poslala dovnitř.
Cože? Aha, vidím, že se někteří z vás ptají, zda vyplácím svou služku?
Inu, musím přiznat že ne. Víte, moje služka, není nějaká nešikovná mladá holka, jak byste možná mysleli, ale velmi rozumná pětačtyřicetiletá paní s více než dvacetiletými zkušenostmi v oboru. Náš vztah je vztah zaměstnavatele a zaměstnance a nic víc. Ona samozřejmě ví, že vyplácím, ale nikdy to v rozhovoru nezmínila. Je to moje soukromá věc a ona v ní nešťourá, tak jako já nešťourám v jejích osobních věcech.
Opět jsem odbočil. Prosím, omluvte mě -- v mém věku se odbočuje snadno.
A tak do místnosti vstoupí tři mladé dámy, A, B, a dokonce i malá C, všechny na pozoru, všechny nervózní.
A začnu mluvit, nejprve klidně. Povím jim o své cestě. Dokonce rozdám několik malých šperků, které jsem jim koupil. A celou tu dobu je sleduji. Všechny mě dobře znají. Všechny vědí, že jejich neúspěch jen tak nepřejdu. Všímám si, že všechny mají tendenci dávat si ruce za záda, jako by chtěly chránit jistou delikátní část své anatomie.
A tak samozřejmě domluvím a zeptám se jich, jak se měly ONY.
Ale, á! -- skulinka. Ony jsou tři, a tak každá z nich předstírá, že jsem se zeptal nějaké jiné. Musím tedy jednu z nich vyvolat jménem a zeptat se jí přímo.
Vyslechnu si nějaké zprávy o společenské scéně, o městě, o škole -- a zde se svými hlasy připojí ty druhé dvě a všechny popisují nějaký mimořádný školní úspěch. Jedna v zeměpise, jedna v chemii, jedna v dějepise.
Tak tedy: myslím, že by mi o tom algebraickém debaklu nakonec pověděly. Ony vědí, že lhát se nemá. Ale já zničehonic vytáhnu jejich testy a rozložím je na malém psacím stole v knihovně, a ony se náhle všechny provinily zamlčením pravdy -- taková malá past, kterou jsem vymyslel, a do které si přímo naběhly.
Říká se, že naděje umírá poslední, ale není to pravda, vůbec ne. Tyto mladé dámy doufaly a doufaly, že dnešní den přečkají s nedotčenými zadnicemi a obličeji nezhyzděnými slzami, a tato naděje nyní zemřela, zcela a naprosto. Je jim to vidět v očích.
Řeknu jim několik káravých slov o této záležitosti. A protože v testu propadly všechny společně, řeknu, je jen spravedlivé, aby také byly společně potrestány.
Samozřejmě, že protestují, nebo se o to aspoň pokoušejí, ale není jim to nic platné. Když zahrabu v zásuvce stolu a vytáhnu plácačku, všechny přestanou mluvit a upřou na ni pohledy.
Každá z nich má s tou plácačkou své zkušenosti a každá z nich k tomu skromnému nástroji necítí nic než naprostou nenávist. B, která je z nich nejméně odvážná, začne vzlykat.
Řeknu jim, aby se připravily.
Všechny mají dlouhé sukně a "příprava" je ve skutečnosti komplexní rituál, praxí dovedený do dokonalosti. Zahrnuje vykasání sukní vzadu a jejich upevnění, aby se, takříkajíc, "zvedla opona". K tomuto účelu používám velké kolíčky na prádlo, ale dnes, když tu mám tři, si musejí sukně upevnit navzájem. Potom si musejí obnažit zadničky -- já nejsem expert ohledně spodního prádla mladých dam, a tak vím o této fázi velmi málo a nijak zvlášť netoužím po tom, vědět víc.
Teď mají holé zadnice, a všechny vzlykají v očekávání plácačky. A tak si samozřejmě vyberu právě tuto chvíli k tomu, abych s nimi prošel ten test z algebry. Projdu všechny úlohy, jednu po druhé. Chvíli to trvá, ale my máme čas.
Ach, prosím, jen si to představte! Tři mladé dámy, které už teď nemohou myslet na nic jiného než na svůj trest. Zatímco já mluvím o rozvoji mnohočlenů a distributivních zákonech, ony si představují, jak se do jejich nechráněných zadniček zakusuje plácačka. Ale navzdory tomu musejí poslouchat! Musejí dávat pozor a odpovídat na otázky a ukázat, že vědí, jak ty úlohy řešit, a že další test dopadne mnohem lépe.
Toho odpoledne jsem je rozplakal už jen pouhou algebrou -- domnívám se, že je to pěkný úspěch.
Konečně je kázání u konce. Znovu se posadím ke stolu a otevřu dopis, který přišel poštou. Několik minut ho čtu, a potom se podívám na ty tři nebohé, nešťastné mladé dámy a předstírám, že jsem úplně zapomněl, že tam jsou a očekávají svůj osud.
Omluvím se, že jsem je nechal čekat, a zeptám se jich, která z nich by chtěla být potrestána jako první.
To je ale otázka! Otázka se třemi špatnými odpověďmi a žádnou správnou -- v tom se poněkud podobá několika úlohám z testu. Je to rozkošné dilema, zvlášť když předstíráte, že očekáváte nějakou rozumnou odpověď.
A tak tyto důstojné mladé dámy nakonec nevidí jinou možnost než se uchýlit k dětinské hře "kámen-nůžky-papír", aby našly cestu z tohoto dilematu, a mladá dáma A je nakonec vystrčena ven a ty druhé dvě (ne ona sama) mi řeknou, že půjde jako první.
Takže, myslím, že základy mechaniky výprasku všichni znáte, a tak jimi nebudu trávit příliš mnoho času. Mladá dáma je přehnuta přes koleno se zadnicí jako nejvyšší částí těla. Jedna či dvě vteřiny ticha před bouří, a potom ji zasáhne plácačka. Dávám také výprasky rukou, na rozehřátí, ale jen někdy -- abyste rozuměli, domnívám se, že je kontraproduktivní mít jeden jediný rituál, který se nikdy nemění. Je lepší být nepředvídatelný, aby mladá dáma nevěděla, co přesně přijde.
Samozřejmě, to se v tomto případě vztahuje pouze na mladou dámu A, protože ty druhé dvě nyní mají VELMI dobrou představu o tom, co je čeká. Jak tak poslouchají svou kamarádku (i kdyby předtím kamarádky nebyly, takovýhle zážitek je nepochybně sblíží), jejich tváře blednou. Hlasité údery plácačky všechno strhnou, každé požehnání vzdělání, třídy a civilizace, a nezbývá nic než zoufalý pláč a vzlykání.
Mám rád zvuk pláče a vzlykání, když přijde čas a mladá dáma je přehnutá přes koleno. A snažím se to také udržovat jako pláč a vzlykání -- nepůsobit tolik bolesti, aby to vedlo ke křiku a jeku a traumatizujícím nočním můrám. Už proto, že jakákoli autorita, kterou nad těmito mladými dámami mám, je z jejich strany čistě dobrovolná. Kdyby byl jejich trest nadmíru tvrdý a krutý, příště už by se nevrátily. Chápu, že někteří z vás takový problém nemají; někteří z vás se zabývají výchovou v domovech nebo ve školách, kde ty dámy opravdu nemají na výběr a nemohou trest odmítnout. Ale moc korumpuje, přátelé, a já věřím, že bychom jako vychovatelé neměli přijímat víc moci, než potřebujeme. Pokud je na vás mladá dáma rozzlobená a nesnáší vás, poté, co ji potrestáte, je tu něco špatně.
O takovýchhle věcech přemýšlím, zatímco vyplácím mladou dámu A. Není to samozřejmě příliš dlouhý výprask. Znám hranice plácačky, nebo spíše hranice ženských zadniček, které se s ní dostanou do kontaktu. Dávám dvacet ran -- i to je hodně, ale tyto mladé dámy jsou s plácačkou vesměs dobře obeznámeny, a přestože si to samy neuvědomují, jejich zadnice jsou vytrénovanější, než je obvyklé.
Mohl bych je samozřejmě vyplácet déle. Kdybych použil ruku nebo kartáč, mohl bych jejich zadnicím věnovat více pozornosti, ale bohužel se tu projevuje můj věk. S plácačkou musím udělit pouhých šedesát ran, byť rozdělených mezi tři osoby. Kdybych jich musel udělit výrazně více, byl bych ke konci unavený a nemohl bych do toho dát všechno, a, inu, nechci zklamat.
A tak je mladá dáma A po dvaceti ranách propuštěna ze svých muk a odvedena k těm druhým dvěma. Teprve v tuto chvíli si uvědomí, že nerozhodly, která z nich obětuje svou zadnici na oltář vědění jako druhá. Další rychlé kolo "kámen-nůžky-papír" a dívka B se stává nešťastnou vítězkou.
Tahle má brýle, které jí sundám, než ji odvedu na místo jejího trestu.
Už teď pláče tak silně, že prvních několik ran plácačkou vlastně nemají žádný účinek, ale potom najde své skryté rezervy a její tón se změní v neomylné kvílení pečlivě vyplácené mladé dámy.
A právě tady přijde ten nejlepší okamžik.
Toto je Trifekta, mí přátelé, ten téměř mystický pocit, který můžete pocítit jenom tehdy, když máte k potrestání tři mladé dámy.
Bod v polovině trestu, kdy se můžete koupat v záři emocí všech tří.
Tepající bolest a schnoucí slzy té, která byla potrestána první. Vidíte její jasně červenou zadnici a cítíte, jak se jí pomalu ulevuje. Její trest byl bolestivý, ale už skončil a ona ho ve zdraví přestála. Cítíte její pýchu, že čelila následkům svého chování a že je snášela lépe než druhá mladá dáma (vždycky si myslí, že je snášely lépe.)
Potom cítíte zoufalství té, která je trestána právě teď. Její zadnička ještě není tak červená, ale je v procesu. Mladá dáma nemá jinou možnost než to vydržet až do konce. Nemůže utéct a všechen její pláč a vzlykání a kvílení nic nezmění. Bolest je v trvalém crescendu, stoupá a stoupá, zdánlivě bez hranic. Tohle je pocit pravé slabosti, bezmoci jakkoli ovlivnit svůj osud, mocná lekce pokory.
A konečně je tu ta, která bude potrestána za chvilku. Zvednu hlavu a podívám se do očí mladé dámě C. Dívá se se zatajeným dechem, vstřebává každou ránu, každý vzlyk, každou slzu. Výprask ji hypnotizuje, snaží se ho analyzovat, aby nemusela přemýšlet o tom, že i na ni přijde řada, což bude samozřejmě dřív, než by si přála. V těch očích je strach, ale také touha vědět, znát tajemství, jak moc ty rány bolí, tajemství, které už její kamarádky odhalily. A je tam závist, závist vůči mladé dámě A, jejíž trest už skončil, zatímco její vlastní přijde za okamžik. Každá rána zasazená nechráněné zadničce mladé dámy B je jako tik-tak hodin, které přináší blíž její vlastní trest.
A tady, přátelé, svůj příběh ukončím. Všichni jste zkušení, víte, jak to končí. Samozřejmě, že všechny tři mladé dámy dostaly svých dvacet ran. Samozřejmě, že byly všechny zredukovány na nezvladatelné vzlyky.
Samozřejmě, že jejich další test z algebry dopadl lépe.
Ale od toho dne jsem byl osvícen. Začal jsem své mladé dámy volat vždy po trojicích.
Pokaždé jsem si říkal, jak jejich tresty dopadnou. Doufal jsem, že znovu nastane Trifekta. A ono nenastane pokaždé, ale někdy, někdy jsem tímto způsobem odměněn.
Sešel jsem z cesty? Někdy o tom přemýšlím. Neměl bych se cítit pyšný na jejich úspěchy, když jsou hodné, místo abych se cítil zklamaně, že nemám důvod je vyplatit?
Ale není nikdo, za kým bych s těmihle obavami mohl jít -- nikdo kromě vás, mí výpraskoví spolunadšenci.
Říkám vám jen toto: máte-li prostředky, zkuste Trifekta. Když se to podaří, ten pocit je nepopsatelný. Až na to...
***
***
Od chvíle, co se to stalo poprvé, se mi pořád vrací tenhle sen.
Zdá se mi o obrovi, o chlupatém obrovi, který spí na pláni.
Nemůžu se toho snu zbavit.
V okamžiku Trifekta jsem se s ním nějak spojil.
Jsem starý, přátelé, a obávám se, že dny mých výprasků jsou téměř u konce.
Ale jde o tohle -- domnívám se, že ani nebe ani peklo pro mě není to pravé místo.
V nebi, říkají, není hříchu -- a tak tam není koho vychovávat.
A v pekle by mi pravděpodobně také nedovolili dělat vychovatele.
A obojí mi zní tak nudně...
Ale možná, možná, že existuje třetí možnost.
Pokaždé, když dosáhnu Trifekty, je ten obr v mých snech o kousek blíž.
A domnívám se, že
***
Mladá dáma A si povzdechla. Pořád nemohla z hlavy vypudit ten pohled -- přišla si pro bohatě zasloužený výprask a našla ho tam, pero vypadlé z ruky, obličej zabořený do posledního listu papíru.
Nebyla zlodějka, ale jakmile si přečetla několik slov, věděla, že je to něco, co by se nemělo dostat na veřejnost. A tak ten dokument odnesla, než přišel lékař.
A podělila se o něj s kamarádkami, protože ty si to zasloužily vědět.
"Tak co myslíte?"
"Já myslím, že je to hrozné. To o nás vážně smýšlel takhle? To se mu LÍBILO nás trestat?"
"Á, ty jsi tak naivní, 'mladá dámo B'. My jsme to věděly od začátku."
"Vážně?"
"Ano, měli jsme smlouvu. on nám pomáhal studovat, a my, no, my jsme mu pomáhaly být šťastný. Věř mi, jsou muži, kteří chtějí mnohem víc než jen tvůj zadek."
"Opravdu existuje něco takového jako 'setkání vychovatelů'? Měla to být OPRAVDOVÁ přednáška? Nebo to bylo jen něco, co napsal, aby dal průchod svým citům?"
"Kdo ví? Myslím, že už byl ke konci trochu na hlavu, jestli se ptáš mě. Žvanil o svých snech..."
"Ale myslím, že byl šťastný. Asi se mu líbilo psát o výprascích."
"Když už o tom mluvíme... co budeme dělat teď? Najdeme si jiného mentora?"
"Nejsem si jistá. Se studiem už jsme v podstatě hotové. Možná už mentora ani nepotřebujeme."
"Ale..."
"Víš ty co. Jestli budeš mít někdy pocit, že potřebuješ dostat na zadek, přijď za mnou. Já s ním byla nejdéle, vím všechno o tom, jak pracoval. Jsem si jistá, že to dokážu zvládnout stejně dobře."
Mladá dáma A se odmlčela. Otevřela kabelku a něco z ní vytáhla.
"Ty papíry nebylo jediné, co jsem odtamtud odnesla."
***
***
Štafeta byla předána. Ničeho na světě jsem nelitoval.
Teď byl čas, abych spal.
Dokud se neprobudí ON.
|
Registrace nového uživatele 
