tak tuhle olympiádu si vždycky spojím s mým pobytem na táboře, protože když jsem se z něj vrátila a ptala se po sestřenicích, tak mi naši řekli, že už je asi nikdy neuvidím (emigrovali přes Jugošku do Německa)
naštěstí se spletli...
minula jsem se s něma asi jen o tři dny, ale trvalo devět let, než jsme se znovu všichni viděli
pro mě bylo dost hrozný se pak vyrovnat ještě s jednou emigrací
to už jsem nebyla dítě, ale o to víc se měl dotkla skutečnost, že se z Jugoslávie nevrátil jeden kamarád
člověk se srovná s tím, že někdo umře
přijmeš to jako fakt, který nemůžeš ovlivnit, prostě se stalo a nejde to vrátit, obrečíš to, časem to přebolí
tohle mi přišlo taky jako smrt, daleko bolestivější v tom, že ten člověk žije, ale jinde a já už ho nikdy neuvídím, nepromluvím s ním... vlastně jo, jednou mi volal, ale ony ty telefonní dráty z Kanady asi byly hodně zasukované, protože jsme se skoro neslyšeli a mě to rozhodilo ještě víc, než kdyby se vůbec neozval
jo, taky jsem si žádala třikrát o devizový příslib, abych mohla vycestovat, ale jakožto příbuzná emigrantů jsem byla naprosto bez šance
asi se to těžko vysvětluje dnes, kdy si člověk může přes internet/mobil povídat s kýmkoliv na světě tak, jako kdyby seděl vedle v pokoji (ano, pokud se nenachází ve státě s režimem, který pořád své občany omezuje na jejich právech na svobodný přístup k informacím a komunikačním technologiím), poslat si fotky, kouknout na sebe webkou, vycestovat, kam až ti odvaha dovolí :)
ale tehdy jsem to vnímala jako strašnou křivdu, protože nebyla ani ta blbá naděje...
a nejde vecpat do písmenek, jak jsem ráda, že už to není pravda
|
Registrace nového uživatele 
