|
Fáze sem, polarita tam - všechno asfalt. O polaritě mí smysl mluvit jedině pro stejnosměrný signál, přépadně pro jednotkový skok. Potíž je v tom, že celý přenosový řetězec mikrofonem počínaje a reproduktorem konče obsahuje blíže neurčitelné množství horních (i dolních) propustí, takže DC se nepřenáší a ze skoku zbude jen více či méně zmršený impuls. Podle polarity jeho čela by se dala definovat absolutní polarita, pokud se to ovšem při měření dá vůbec odchytit - dolní propusti to mohou totálně zprasit. Ale i když se to podaří, jde víceméně jen o konvenci, taková ta představa, že když se zamáčkne membrána mikráku, tak membrána repráku by měla vylézt, je silně zjednodušená. Třebas u dynamického mikrofonu není výstupní napětí dané výchylkou membrány, alebrž její rychlostí. Pokud jde o fázi, tak takzvaná fázová charakteristika vůbec neudává nějakou absolutní fázi, poněvadž ta se nedá definovat. Definovat se dá relativní fázová charakteristika, a to na základě analýzy přenosového operátoru, což v konečné podobě znamená, že fázi vztahujeme k jejímu nulovému bodu někde uprostřed přenášeného pásma. Pokud jde o polaritu v praxi, je to v podstatě tak, že se pracuje se "svorkovou konvencí", tj. červená na červenou", takže se tváříme, že nevíme o těch horních propustích v signálové cestě a předpokládáme, že celý řetězec přenášá DC. O to se dá jakž takž opřít a pak se můžeme bavit o tom, co se stane, když se to někde otočí. Ale vždycky je to relativní, tj. musíme jeden stav zvolit jako referenční. Tím se taky vyloučí otázka, co s tím udělá prostor. Ten by správně polaritu (tj. čelo impulsu) otáčet neměl, bohužel v důsledku vlnových efektů tomu tak není. |
Registrace nového uživatele 
