Maria Hirse: Vím, jak chutná vzduch
Fragment 1995
Nuda, nuda, šeď, šeď.
V Levných knihách jsem zakoupila Kalendář v iluzi, že se trochu vzdělám. Nečekala jsem žádného profesora docenta, ale přece jenom styl žák-čtvrté-třídy-na-školním-výletě mě zaskočil. A obávám se, že mnohdy slovo zůstalo nevyřčeno.
...pověstmi o svém zakladateli Půtovi Švihovském z Rýzmberka. Říká se, že Půta byl podivínský a krutý muž. Za těch dávných časů, kdy Půta na Rabí sídlil, květla v zemích českých alchymie. Pověst praví, že na hradě se pokoušel jeden z alchymistů vytvořit Kámen mudrců. Půta mu nejdříve nedůvěřoval, ale hradní pán mu uvěřil.
Tady jsem ztratila přehled, kdo je kdo.
Bezděz je opředen tajemstvím. Na hradě žila kdysi hradní paní. Poté, co její muž odtáhl do války, zůstala na něm se svými dětmi sama. Byla to žena znalá bylin o léčení lidských neduhů. Jediné chladné zimní noci nespala paní příliš klidně. Hodiny ve věži právě zabíjely hodinu půlnoční, když uslyšela vrznutí dveří. Posadila se na lůžku a co nespatřila. V pootevřených dveřích zářilo modré světýlko. Hradní paní si promnula oči a podívala se znovu. Nemohla uvěřit zvlastním očím, ve dveřích stál droboučký skřítek s dlouhými vousy až na zem a s lucerničkou v ruce.
A co jako? Přinesl jí poklad nebo ji přišel proklít nebo šmírovat? I když to možná souvisí s tím, že znala byliny.
Začala jsem číst Černého rytíře a jsem nadšená. I když autorka tvrdí, že má ráda středověk... nějak si nevzpomínám, že bych od ní něco středověkého kdy četla... |