Vyštrachala jsem ze sklepa Mary Bartonovou (E. C. Gaskell) z roku 1976 a ediční poznámku vám prostě musím ocitovat.
...Ne nadarmo ji K. Marx právě pro Mary Bartonovou zařadil ve svém známém výroku ke „škole romanopisců v Anglii, jejichž mistrně kreslené a výmluvné stránky ukázaly světu více politických pravd než všichni profesionální politikové, publicisté a moralisté dohromady.“ (...) A tato odhalená pravda je také nejcennější hodnotou, která dodnes v odkazu Gaskellové zůstává. S vrozeným smyslem pro sociální spravedlnost pokoušela se najít jakés takés východisko v křesťanské lásce k bližnímu (ideje „křesťanského socialismu“ ovlivňovaly řadu současných spisovatelů a myslitelů), ale smíření pana Carsonse s umírajícím Johnem Bartonem vyznívá spíše jako neskutečné zbožné autorčino přání. Pravé poselství knihy spočívá v horoucím lidském zaujetí ukázat, jak žije onen nejchudší, ale hluboce důstojný svět, který vytvářel viktoriánské bohatství. (...) Je až neuvěřitelné, jak úzce se román Gaskellové k Engelsově práci přimyká. V řadě pasáží se stává uměleckou ilustrací toho, co Engels podává ve vědecké sociologické rovině. Mary Bartonová je jedním z prvním dělnických románů, se všemi dobovými omyly, ale zároveň je knihou plnou bezprostředního nadšení pionýrského pohledu.
Takže se ptám – dokopeme se k nějaké červené knihovně, event. dobrému konci?
|
Registrace nového uživatele 
