zblunce
Nedočetla jsem ani první, ale dám na tebe a třetí jsem si zamluvila.
Ernst Meckelburg: Experimenty s časem
Dialog 2009
 
Některé formulace jsem nepochopila, ale co už.
s. 83
...bez zmínek o fenoménu UFO. Osobně pokládám tyto „neidentifikované létající předměty“ za stroje času, přicházející z minulosti...
No... snad z budoucnosti, ne? Zvlášť když se kapitola jmenuje „UFO – dokonalé stroje času z budoucnosti“ (což je autorova oblíbená teorie).
Kromě teorií, které vědci potvrdili a mají jen tu malou chybičku, že například součástka A vůbec neexistuje nebo ji není možné v dané rovnici použít (Ale když ji použijete, dopátráte se kýženého teoretického výsledku)...
...došlo i na teorie, že pokud byste se vrátili do minulosti
A) nebyli byste vidět
B) mohli byste zabít i vlastní babičku, ale v tom případě byste rozjeli kolotoč dalších paralelních vesmírů (což je imho myšlenka dost schizofrenní)
C) „dostali“ byste minulost, takže byste nikomu nepřišli divní. A že tuto teorii už pár autorek brakovek využilo.
Nicméně musím říct, že pro EM mám slabost.
A navíc u nás včera byl pán z Dialogu a nahamonila jsem si další knížky z edice Největší záhady světa. Jupíííí.
Kerstin Gier: Každé řešení má svůj problém
Ikar 2009
Není to klasická brakovka stylu „on potkal ji/ona jeho a přes mnohá úskalí odešli vstříc zapadajícímu slunci“. Je úžasné vtipná. A navíc si v ní autorka lehce sebeironickým způsobem utahuje z Večerů pod lampou. Což vyniklo zvláště ve chvíli, kdy jsem se chtěla prokousat celou její tvorbou a pustila jsem se do knihy Sophie Bérard: Z nebe do ráje (podle internetu je to stejná autorka, podle Národní knihovny ne). Ale tu jsem nezvládla.
s. 8
Robert de Sabran-Pontevés se nacházel na neoficiálním seznamu stovky nejbohatších mužů Francie, bylo mu pětačtyřicet, zářivý zjev, ozdoba každé party. A ten milostný a jiný propletenec si ráda odpustím.
Začala jsem číst Richelle Mead: Vampýrská akademie , a i když se mi začátek moc nelíbil (taky jsem si nebyla jistá, za který tým obě hrdinky kopou), tak ve chvíli, když se objevil Dimitrij Belikov, tak jsem byla v háji:-)
It was him, the guy I’d seen across the street watching me. He was older than us, maybe mid-twenties, and as tall as I’d figured, probably 6’6” or 6’7”. And under different circumstances—say, when he wasn’t holding up our desperate escape—I would have thought he was hot. Shoulder-length brown hair, tied back into a short pony-tail. Dark brown eyes. A long, brown coat like horse riders wore, not quite a trench coat. A duster, I thought it was called.
ani nevím proč ;-)))
|
Registrace nového uživatele 
