Pokud byste měl někdo nutkání zakoupit si knížku (trilogii!) Poselství jednorožce od Michaely Burdové, tak to nedělejte. Jsem nucena se tím již půl roku prokousávat, poněvadž dítě trvá na tom, že se to dočte. Elfové, mytická království a zloduši v nepůvodním balení by nevadili: pokud by
a) nebyli Elfové tak proklatě vznešení (jsem v pokušení použít citát z Formanova Amadea o tom, že ze samé vznešenosti (víte co viďte) mramor!) a krásní. Krásný je tam ostatně každý. Taková koncentrace krásy není ani na Miss Universe.
b)filozofie dobra nebyla tak složitá, že jí nerozumí ani autorka a proto má potřebu ji zhruba na každé čtvrté stráce zrekapitulovat.
c)si autorka odpustila květnaté a nudné popisy přírody a vůbec okolí. Jistě to tam bylo krásné nebo naopak hnusné monumentálním způsobem, ale zajímavé je to asi jako výše zmíněná filozofie dobra a stejné úmorné.
d)měl příběh aspoň nějaký vývoj či gradaci!
Např.: V desetistránkové kapitole věnuje autorka tak čtyři strany květnatému popisu nejbližšího okolí, čtyři strany hlubokomyslným úvahám o tom, co postavy prožívají a co s nimi všechno to dobro dělá, jednu stránku infantilním rozhovorům, který děj nikam neposunou a jednu stránku akci, jejíž scénář je v každé kapitole stejný: něco je napadne, všechny to skoro pobije, pak si elfská princezna vzpomene, že vládne kouzly, nějaké z posledních sil udělá, zažene nepřítele, pokecají si o tom a jdou dál.
S praktickými problémy si autorka hlavu neláme. Elfové mají nějaký zákon, který jim zabraňuje mít vztah s člověkem, jenže když se elfská princezna začne sbližovat s jedním z hrdinů (pravda, není to tak úplně člověk), tak se k tomu všichni staví vlažně až kladně. Ušlechtilý elf to vysvětlí příteli kentaurovi, který tomu nehoví stejně jako já, tím, že když ten zákon vznikal, elfové vlastně žádné lidi neznali. (Hmm, s takovou logikou věru dojdeš daleko).
Nebo jiný případ. V království nikdo nezná zlo, takže když se tam jedno vyklube, rve si král vlasy, co tomu řeknou ubozí, neutuchajím dobrem zhýčkaní poddaní. Jak v dobrem prodchnutém království mohli hrdinovi popravit otce, který se neprovinil ničím jiným, než že byl tím, čím byl a nikomu tím neškodil, nevím. Navíc ho hrubě pronásledovali vlastní dobrotiví sousedé, že rodina div neumřela hlady.
Charaktery postav jsou taky zábavné, autorka zná jen dvě polohy: vznešenost nebo žoviálnost a pravidelně je prostřídává, takže se strašný nepřístupný (vznešený) drak po pár stránkách chová jako demetní puberťák a dračice sem tam na někoho koketně mrkne a oba to opepří nějakou tou infantilní hláškou.
Jediná věc, která mě nakonec zajímala, byla, jak si autorka poradí se vztahem elfské princezny a jejího lidského milého. Řešení bylo originální, totiž žádné! Ona odplula domů a on zůstal kde byl. To by nenapadlo ani největší mozek.
Proč v nakladatelstvích ty knížky nečtou, než je vydají?!
|