Když jsme přejímali pozice, chlapi od myslivců nám radili:
„Dneska na Ivany nestřílejte. Jsou vyvalení támhle o kus dál. Tady se takový hovadiny jako střílení nedělají!“
Měli jsme je za blázny.
Chvilku potom, co vyšlo slunce, nastalo u Rusů veliké pozdvižení.
Ozýval se křik, volání a různé pozdravy. Bylo vidět, že se docela dobře baví. Pak někteří z nich vylezli ze zákopu a křičeli na nás: „Dobré ráno!“ Zůstali jsme na ně civět jako zjara. Hned nato se nás zeptali, jestli jsme ti noví a jestli jsme se vyspali dobře. Že doufají, že nás jejich pes v noci nerušil - v noci prý dost štěkal. Pak to u nich pěkně ožilo: spousta se jich vyvalila ze stanů a úplně nazí se po hlavě vrhli do řeky. Málem jsme vypadli ze zákopů, jak nám lezli oči z důlků. Rusové na nás z řeky vesele mávali, šplíchali na sebe vodu a volali na nás:
„Lidi, pojďte sem! Ta voda je tak báječně teplá!“
Nemuseli nám to říkat dvakrát. Okamžitě jsme ze sebe shodili všechny hadry a jenom s čapkami na hlavě jsme v čele s Portou utíkali k řece. Porta skočil i s kocourem. Když Rusové zjistili, že naše kočka se jmenuje Josef Vissarionovič Stalin, nemohli se dosyta vysmát.
„Tak nějak by měla vypadat správná válka, co vy na to?“ zařval ruský NCO. Nezbývalo nám než vřele souhlasit. Oni zakřičeli třikrát hurá na počest Německa a my zas třikrát pro Rusko.
Starej byl šťastný jako malé dítě. „Kurva, chlapi, to je -“ a už to nedořekl, jenom plakal a oči se mu smály. „Doma mi to nebudou věřit.“
Ten den přinesl ještě spoustu překvapení. Kupříkladu vyšlo najevo, že existuje tato nepsaná úmluva: každý den mezi čtvrtou a půl šestou vypálí Rusové pár granátů a my zase budeme střílet mezi třetí a půl pátou. Míří se zásadně do území nikoho. Tam to nemůže rozhodně nikomu ublížit a generálové dostanou svoje. Když už se střílelo z kulometů anebo samopalů, tak jedině do vzduchu.
Když Rusové vypálili čtyřnásobnou červenou světlici, znamenalo to, že je u nich na kontrole štábní důstojník, a to znamená, že se bude jen tak naoko trošku střílet z kulometů. Když důstojník odešel, vypálili zelenou. Měli jsme domluvených spoustu signálů, kterými jsme si navzájem zpříjemňovali život. Návštěvy byly na denním pořádku a společné hostiny a pitky pochopitelně také. Mezi oběma stranami vládl čilý obchodní ruch: kupovalo se a směňovalo úplně všechno, co hrdlo ráčilo. Vodka, šnaps, tabák, konzervy s jídlem, deky, zbraně, hodinky, noviny, časopisy... Největší poptávka byla po ilustrovaných časopisech. Když jsme narazili na nějaký obrázek nebo článek, který se nám zdál dost zajímavý, šli jsme si ho k Rusům nechat přeložit, a oni dělali pochopitelně to samé. |
Registrace nového uživatele 
